Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Svatováclavské zamyšlení na Koňském trhu

Svatováclavské zamyšlení na Koňském trhu

Kardinál Dominik Duka publikoval při příležitosti Národní svatováclavské pouti 2020 v Katolickém týdeníku č. 2020/40 a Konzervativních novinách zamyšlení o českých dějinách, Mariánském sloupu a svatováclavském pomníku.

28. září 2020
Články

 

Drazí přátelé,

dovolte mi, abych spolu s vámi v tomto zamyšlení opustil Starou Boleslav a kryptu baziliky sv. Kosmy a Damiána a na této cestě opustil i naši katedrálu sv. Víta, původně rotundu, ve které v té nejposvátnější kapli naší země nalezl své spočinutí náš vévoda, kníže sv. Václav. Ale v duchu sestupme dolů z hradčanského útesu, do města. Do města, které nese svůj název podle brodu, kam se dostaneme nyní přes most krále Václava alias (tedy) Otce vlasti, Karla IV., který nese křestní jméno Václav. Tvůrce, dovršitel svatováclavské tradice, zakladatel Nového Města pražského, které mělo připomínat nový Jeruzalém a jeho vlastním středem se stalo nynější Karlovo náměstí s kaplí Božího Těla, tedy Kristova Těla, kde byly uchovávány ostatky svatých, upomínky na Krista a jeho Matku Pannu Marii. Praha se tak stala jedním z velkých poutních center, kam po řadu let proudili poutníci z celé Evropy.

Vedle tohoto velkého Karlova náměstí vznikl i velký prostor Koňského trhu a na toto místo připutoval sv. Václav, zcela pochopitelně že na koni, koncem 17. století. Jeho barokní jízdní socha je dílem téhož autora, jako je Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, tedy je dílem Jana Jiřího Bendla. V současné době je tato jízdní socha na Vyšehradě, kam ji vykázali tehdejší radní po revolučních událostech roku 1848. Ptejme se však, co vedlo dobu resp. sochaře J. J. Bendla k tomu, aby na Koňském trhu vévodil tento svatý jezdec na pravém selském koni své doby. Na koni sedící postava knížete s vévodským kloboukem připomíná uspěchaného jezdce, ale kůň tak rychle nejede, v jeho tváři čteme starost, starost o jeho zem. Ano je to doba, kdy se musíme vypořádávat s třicetiletou válkou, s rebelií a cítíme, že zem i národ jsou vnitřně ohrožováni.

Je to doba, kdy Balbín píše Obranu jazyka českého, ale také velkou encyklopedii o dějinách své země jak politických, tak duchovních, (ono známé Epitomé..., či Bohemia Sacra), je to monumentální dílo, a tak nemusíme zmiňovat další autory. Nedostavěná katedrála volá po dokončení, a tu vypráví svůj sen kanovník děkan Tomáš Pešina z Čechorodu, ve kterém jej čeští patroni ujišťují o tom, že ten kdo katedrálu dokončí, zvítězí nad Turky. Ano turecké nebezpečí v té době postupuje a víme, že v roce 1683 stáli pod Vídní, celý Balkán včetně Uher je okupován a Vídeň je zachráněna díky pomoci, která přichází v posledním okamžiku příchodem polského krále Jana Sobieského. V tomto rozpoložení se dostává místo svatému Václavovi ve středu Koňského trhu.

Pod jeho jízdní sochou v revolučních svatodušních dnech v roce 1848 slouží bohoslužbu sám pražský arcibiskup baron Schrenk. V této atmosféře prosadí žurnalista a spisovatel Karel Havlíček Borovský změnu názvu. Dál už to nebude Koňský trh, ale Václavské náměstí. Tak, jako určitým politickým kruhům již v polovině 19. stol. vadil Mariánský sloup na Staroměstském nám., stejně tak vadil i sv. Václav na Koňském trhu. Ale síla Immaculaty, generalissimy a její přímluva byla mocnější, takže vydržela na tomto náměstí až do roku 1918. Ale dějiny kráčejí často neochvějně dál. V roce 1866, který téměř všichni máme zapsaný pod pojmem „bitva u Hradce Králové“, nebo jako „ztracená bitva“, Prusko porazilo Rakousko, také ale vstoupilo do Prahy.

Touto bitvou jsme ztratili popravdě řečeno suverenitu a samostatnost. Vytváří se jednotná říše a panovník František Josef |. se nedává korunovat českým králem. Korunovační klenoty byly zachráněny ve Vídni a až po dlouhé pauze se vrátily zpět do Prahy. To byla veliká pouť a odvážím se tvrdit, že žádný národ nemá tak emocionální a až posvátný vztah ke korunovačním klenotům jako náš národ. A v této chvíli přichází žádost, aby na Václavském náměstí znovu stanul sv. Václav, a to sv. Václav na koni. Byl to Jan Václav Myslbek, který byl pověřen

a zvítězil v konkurzu díky Josefu Hlávkovi. Mizí poslední stopy Koňského trhu, koňská brána je zbourána a v jejím prostoru je zahájena výstavba Národního muzea. Tam na rampě tohoto muzea měl najít jezdecký pomník sv. Václava své místo, aby z výše této rampy vládl Václavskému náměstí. Když studujeme vývoj tohoto sousoší, pak si můžeme povšimnout, jak se proměnila i v Myslbekově mysli postava sv. Václava, z vévody v dekorativním stylu se stává rytíř v plné zbroji, jeho kůň nám připomíná dragouny, a je to také skutečně kůň dragounského pluku, protože bitva u Hradce Králové byla poznačena masakrem rakouské kavalérie. Tam také padá z koně k zemi zraněný poručík a pozdější pražský arcibiskup František de Paula Schonborn. To je on, který stojí jako poslední zhotovená socha sv. Vojtěcha na pomníku sv. Václava. Dlouho jsem přemítal, hledal, četl, proč tedy na koni. Ale přece to je doba, kdy se lavinovitě šíří pověst o blanických rytířích. Historie nezná žádnou souvislost mezi Blaníkem a sv. Václavem, ale existuje jedna legenda, či legendární povídání, které považuji za zrození pověsti o blanických rytířích. Je to vítězná bitva u Chlumce v roce 1126, kdy kníže Soběslav I. vítězí nad králem Lotharem III. Zachová se v duchu sv. Václava, jako vítěz dává všem poraženým volnost a vytvoří se dlouhodobé přátelství, které dovolí Soběslavovi vybudovat stát, na který naváže král Vladislav II. České vojsko se sešikuje pod korouhví, kterou tvoří kopí sv. Václava a praporec sv. Vojtěcha, tady se vlastně rodí česká či československá vlajka. Bojovníci v této dávné bitvě tvrdili, že viděli v oblacích, jak s naším vojem bojuje sv. Václav na koni. Legenda, spíše sen se vrací do zpustošené a vydrancované země husitskými válkami, tam mezi Táborem a Blaníkem, kde táborské vojsko drancovalo obce Načeradec a další, jako i louňovický klášter sester premonstrátek. V těchto letech mezi husitskými válkami a třicetiletou válkou se rodí pověst o blanických rytířích, o sv. Václavu a jeho družině, která nám přijede v čele se sv. Václavem na pomoc. Je to ale i vzpomínka na vyvražděnou družinu sv. Václava Boleslavem I., o čemž svědčí archeologické vykopávky ze 70. let 20. st. společného hrobu několika desítek mladých statných mužů na Budči. Pověsti o blanických rytířích se mocně chopí 19. stol., především v době Krameriově a je pak doplněna Klicperovým dramatem, které si přivlastní celý český venkov díky loutkáři Matěji Kopeckému. To je také i důvod proč se v symfonické básni Vltava ve Smetanově Mé vlasti propojí Tábor s Blaníkem.

Vrátíme-li se zpět na Koňský trh, pak můžeme s jistotou tvrdit, že tam nepřijíždí vévoda, aby přijal hold svého lidu, ale je to ustaraný Bendlův sv. Václav. Bitvou u Hradce Králové (1866) končí naděje na konstituci, na trialitu, tedy na návrat suverenity a svobody. Na Václavské náměstí však přijíždí Myslbekův sv. Václav jako rytíř, jako bojovník v čele své vítězící družiny. To není vládce, který dává pokyny a vykřikuje: „Kupředu!“, ale je to bojovník (miles Christi), který velí: „Za mnoul!“ A tak se ten vévoda z Pražského hradu promění v bojovníka, který nejenom umí sedět na koni a třímat meč a kopí, jak o tom svědčí jeho šrámy na lebce, ale je to jeden z lidu, je to ten, který s Podivenem navštěvuje chudé a opuštěné, usiluje o spravedlnost, dává amnestii a boří šibenice. A to je Myslbekův svatý Václav, neprovázejí ho rytíři, ti spí na Blaníku doposud, ale jeho družinu tvoří sv. Vojtěch, můžeme říci de facto bratranec, který svou statečnost bohatě prokázal. Bylo komické, spíše tragikomické, když na pomníku — už po Myslbekově smrti — chtěli měšťané, aby sv. Vojtěchovi uřízli hlavu (znovu — už podruhél!), chtěli ji nahradit anonymem, namísto Myslbekem vytvořené podoby tehdejšího pražského arcibiskupa na stolci sv. Vojtěcha, kardinála Františka Schónborna. Napětí doby již tehdy v politické korektnosti pak dává na první místo v popředí sv. Prokopa, který nese tvář Mistra Myslbeka, otce který ztratil své syny na bojišti první světové války. Kdo byl sv.

Prokop? Ano, v devatenáctém století je plně podporována vlna slovanské vzájemnosti obnovením cyrilometodějské tradice až dodnes významných poutí na Velehrad. Spolu s ním je v popředí sv. Ludmila, podle rodinné tradice je její postava inspirována babičkou Mistra Myslbeka, sv. Ludmila, která učí svého vnuka Václava, vychovatelka, která otevírá cestu. Legendy říkají, že sv. Václav četl latinsky, řecky i staroslověnsky. V devatenáctém století je to zápas o český jazyk, který symbolizují svatojánské pouti, jejichž tradice je spojena se Sokoly, slovanským sjezdem, českoslovanskou výstavou. Tato tradice svatojánských poutí 16. května 1917 v největším českém a slovenském městě na světě, v Chicagu se stane místem proklamace o vzniku Česko-slovenského státu, po ní přichází Pittsburgh a po ní přichází „Washingtonská deklarace“. Rok poté, 3. listopadu 1918, se na dlažbu Staroměstského nám. zřítí Mariánský sloup. Původci a stratégové této akce, náměstek purkmistra Jan Skála a Franta Sauer, později Kysela, patří mezi zakládající členy Komunistické strany Československa. Brokoffův pomník sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě neskončil ve vlnách Vltavy díky zásahu policie. (Jako kdybychom upadli do spánku a snili „prehistorii“ naší současnosti). Místo sv. Jana Nepomuckého na tomto velkém svatováclavském sousoší nahradila bl. Anežka Česká, žena, která patří k spolutvůrkyním 13. stol. století, které nazýváme zrodem naší, tj. západní civilizace, která může být nazvána civilizací křesťanskou. Nebude-li křesťanskou, nebude ani západní. Je to svatá Anežka, která sní svůj sen, kdy usiluje, aby její synovec Přemysl Otakar II. obdržel císařskou korunu s odůvodněním, jak napsal vyšehradský probošt, olomoucký biskup a kancléř Přemysla Otakara II. Bruno ze Schavburgu, že vládci Velké Moravy byli víc než králové. V případě zmíněného krále Vladislava II. psal pražský biskup Daniel I., že státnost Velké Moravy křtem Bořivoje a svaté Ludmily přechází do Čech, avšak velkomoravští vládcové byli také víc než knížata a vévodové. (Do tohoto období spadá legenda o vyorání Palladia neznámým oráčem!)

Svatý Václav, nyní ve 20. století již jako vévoda a vojevůdce ve zbrani vévodí v roce 1929 milenijním oslavám své mučednické smrti. Je respektován a přijímán ve své roli nadčasového vládce. Jeho země je plnoprávným státem (ČSR). Svoboda a suverenita se uskutečnily a zdají se být plně garantovány.

V roce 1935 silueta svatováclavského sousoší vítá celostátní sjezd katolíků Československa. Toto shromáždění má být též odpovědí na hrozby z nacistického Německa a chce vyjádřit loajalitu vztahů mezi Římskokatolickou církví a demokratickou ČSR. Ovšem v roce 1939 po 15. březnu náš vévoda těžká kopí v básni Františka Halase, napsané ještě před „Mnichovem“. Cesta Palladia do Prahy má připomenout ochranu a pomoc Matky Ježíše Krista. Sloup Kristovy přítomnosti a Jeho Matky již ale není na Starém rynku. Tam může nyní vyřvávat jiná moc: apokalyptický drak, had a otec lži, jak za okupace, tak v době rudé totality.

Květiny přinášejí lidé 28.10.1939 k Myslbekovu sv. Václavu na starý Koňský trh a v celé zemi na poutních shromážděních více jak půl milionu poutníků (na Řípu, na Křemešníku, na Svaté Hoře (30 000), u sv. Antoníčka nad Blatnicí (80 000), na Budči, u sv. Vavřinečka v Chodsku u Domažlic (100 000); celou zemí zní: „Svatý Václave nedej zahynouti nám, ni budoucím!“ Přijede se svými blanickými rytíři? Bude ještě hůř? Bylo! Dokonce zrádci, zbabělci a kolaboranti chtěli z něho udělat nacistického pacholka. Nezklamal! Nad rumištěm v horní části Václavského náměstí po bombardování v konci druhé světové války vítá sv. Václav se svým doprovodem našich svatých patronů návrat těch, kteří šli v jeho stopách, aby jeho a naši zemi vrátili svobodu. Spontánně pak osvobození Pražané vzdávají hold Palladiu země české v pražských chrámech 24. VI. - 1.VII.1945 jako díkuvzdání za ochranu Matky Boží, které se náš národ svěřil před vypuknutím války.

Podobně tomu bylo v době komunistického teroru. 21. srpna 1968 stál v čele statečných, kteří se nechtěli vzdát, toho doušku svobody z období Pražského jara. On a jeho kůň byli na stráži. Tam se uchylovali ti, kdo nedokázali rezignovat v době normalizace. Nepřipomínal jim jen dávné postavy knížat a králů naší historie! Neviděli v něm jezdce na koni, prezidenta osvoboditele, jehož pomníky a památky se snažil komunistický režim vyhladit? Tam pod kopyty Václavova koně se shromažďovali ti, kteří už nechtěli čekat na spící blanické rytíře. Povzbuzení vírou nesehnutých (Charta 77) a posilněni utrpením statisíců vězňů komunistických lágrů a žalářů doby Stalinovy a Gottwaldovy, jako i Ludmiliným Velehradem (1985), kam směřoval pozdrav i příslib pomoci polského papeže, ctitele sv. Vojtěcha. (Naše státnost začíná křtem sv. Ludmily a Bořivoje na Velehradě.)

Také znovupostavení Mariánského sloupu je výzvou. Výzvou ke smíření, vzájemné spolupráci a toleranci. Mariánský sloup, ani Panna Maria nebyli ani nacionalisté ani šovinisté. Můžeme si na hrudi sv. Václava pod jeho křížem promítnout Palladium, tedy mariánský medailon, kterým ozbrojila sv. Ludmila svého vnuka. Toto Palladium je podle tradice křestní dar, darovaný sv. Metodějem sv. Ludmile, propojuje tyto tradice, které vytvářejí duchovně-historické kořeny naší státnosti. Můžeme říci jak české, tak i československé. Budeme-li opravdu poctivě číst díla, která se týkají naší státnosti, pak tyto prvky nalezneme.

Skutečnost že na Staroměstském náměstí stojí vedle sebe dvě vertikály: Mariánský sloup i Husův pomník, který má svou vertikálu v Husově postavě, nemůžeme nepřijmout. Bylo by antihistorické a domnívám se i vrcholně nespravedlivé, kdybychom tyto skutečnosti chtěli vytěsnit, popřít, anebo znehodnocovat. Víme, že obě náměstí, jak Staroměstský rynek, tak Koňský trh, se proměňovaly v historii, ale víme, že svou roli neskončily v 19. či na začátku 20. stol. Přece všichni víme, že Československý stát byl vyhlášen 28. října u svatováclavského sousoší, kde ještě nebyly instalovány všechny sochy, především chyběl sv. Vojtěch. A vezmeme-li v úvahu, že těmito heroldy byli spisovatel a kněz (Alois Jirásek a premonstrát Jiří Zahradník), máme zde odpověď na otázku červené niti našich dějin, o co se pokoušeli dva důkladní diskutéři ale i historici Palacký a Josef Pekař, či Tomáš Gariggue Masaryk ve své České otázce a Ferdinand Peroutka ve své eseji Češi, jací jsou. Přiznejme si po všech událostech, že to byl sv. Václav, který sjednotil lid své země a také ti kterým šlo o osud této země dokázali tyto dvě tendence spojit a respektovat, ať to byl Jiří z Poděbrad, ať to byli Habsburkové (především ve třicetileté válce), a jestliže si přečteme rozhovory s TGM, či jeho předmluvu ke Svatováclavskému sborníku, či vyjádření Václava Havla k současným oslavám státních svátků, které se dotýkají a respektují naše duchovní základy (5. červenec, 6. červenec, 28. září), jsou také odpovědí na naši cestu k svobodnému a demokratickému státu po všech peripetiích totalitních diktatur.

 

Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!

+Dominik kardinál Duka