Kázání z půlnoční mše 2016

Kázání z půlnoční mše 2016

Na půlnoční mši v katedrále 2016 kardinál Duka připomíná zrod Vánoc – oslavy narození Spasitele.
25. 12. 2016  16:34

 

 

Drazí přítomní, sestry a bratři, milí přátelé,

 

vánoční noc vždy znamenala, a zdá se mi, že doposud znamená pro převážnou většinu našeho obyvatelstva okamžik zastavení či ztišení. Lidské srdce se zastavuje nostalgií nás starších, srdce dětí se plní radostí a my ostatní je pozorujeme. O tom svědčí obliba pohádek, čas her, zpěv vánočních koled atd. Jako bychom chtěli alespoň na chvíli být dětmi. To, co prožíváme v nitru, vyzařuje z našich tváří a zářících očí někdy i trochu zalitých slzami. Je to poezie zastaralá, konzervativní, naivní, či jedním slovem, do naší doby nepatřící. Copak není znamením naší doby Santa Claus a zbožím překypující super či hypermarkety? Nebo pro milovníky zimních sportů neznamená více Děda Mráz? Zdá se, že mu to zdraví už nějak neslouží, není divu od říjnové revoluce uplyne v příštím roce sto let. Bezpečnostní složky však zjistily, že je podstatně starší. Je to vlastně Santa Claus, který za Lenina vstoupil v Sovětském svazu do strany a to v době návštěvy amerického miliardáře Armanda Hammera, který pomáhal stavět na nohy sovětské hospodářství, školství i ateistický světový názor. Nedivme se, jak těžké je se zorientovat v naší době, když to bylo tak těžké i před sto lety.

 

Ale teď trochu vážněji. V adventní době jsem se dočetl, že patříme mezi osm hospodářsky nejúspěšnějších zemí světa. Nejsem odborník a nevím nakolik je tento odhad věrohodný, ale zcela jistě patříme k těm zemím, kterým se vede dobře. Co však je zarážející, a sice, že patříme mezi nejnespokojenější obyvatele planety. Jsme tedy ti největší mrzouti či frflalové? Myslím však, že celý problém je někde jinde a naše naštvanost a nejistota mají oprávněný základ.

 

Do té doby, než jsem se ujal slova, jsme četli z Bible. Je to židovská i křesťanská praxe při každé bohoslužbě. Prorok a básník Izaiáš (Ješajahu) nás přivedl do poloviny osmého století před Kristem, do situace, která mi připomíná Druhou světovou válku s heydrichiádou. To je ta tma, v které tápe tamější lid. Do této tmy září veliké světlo, lidé nereptají a nezmatkují, ale probouzí se v nich naděje a z ní radost. Co je zdrojem této radosti? Není to jejich důvěra, která vyvěrá z víry a poznání smysluplnosti života a lidského osudu? Obě části Bible, starší (židovská) a mladší (křesťanská, ale také původně židovská), se teprve později, díky apoštolu Pavlovi, stane pokladem národů celého středomoří. Obyvatelé středomoří přijmou Bibli za svou. Obě zmíněné části začínají pojmem slova, či logu, vycházejí z principu, který je počátkem, tvůrcem řádu, logického pořádku, který objevujeme a žasneme nad ním, nad zákony přírody a všehomíra. Napadají mě slova italského fyzika, který řekl: „Posláním víry totiž je - telegraficky řečeno - že existuje jakási logika, která vládne světu. Pokud by tato logika neexistovala, nemohl bych zjistit vůbec nic, ani nukleární antihmotu, ani efektivní energii, ani jiné věci. Poselství vědy je to, že jsme dětmi jisté logiky a nikoliv chaosu! A jsme-li dětmi logiky, kdo je jejím autorem?!“ Znovu se setkáváme s pojmem dítěte ale také i vazbou, kterou má člověk, či lidstvo od svého dětství, od počátku své existence. Také poslední verše z proroka Izaiáše hovořily o dítěti, o jeho narození. Říká nám, že může naplnit naše naděje a zbavit nás našich obav a nejistot.

 

Žák, již zmíněného apoštola Pavla, původně židovského rabína, řecký lékař Lukáš nám v evangeliu řekl totéž, ale po necelých osmi stech letech od Izaiáše za vlády římského císaře Augusta. Tomu dítěti později říkali Rabbi Jehošua z Nazareta. Jeho jméno znamená: „Jahve, tj. Ten který Je, je autorem jisté „logiky“ vesmíru, univerza, a  může a chce nás zachránit“. To je český překlad jména Jehošua - Ježíš.

 

Co požaduje od nás? Nebát se, věřit svému rozumu a svědomí, přijmout jeho poselství, jeho zákon o lásce k Bohu a člověku. Obrací se na nás jako na dítě, protože lásce jsme se naučili v lůně své matky, pod jejím srdcem. A tak máme na svět hledět srdcem, srdcem dítěte, které nepočítá, ale také se nebojí, protože věří své matce, později také svému otci. Tak se zrodily naše Vánoce, ty nejradostnější svátky na světě. Jsou opravdu naše, budou naše, když znovu najdeme logiku naší identity, a zde v katedrále máme nejlepší příležitost.

Amen.

Homilie Dominika kardinála Duky OP o půlnoční 24. 12. 2016, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

ARCIBISKUP DOPORUČUJE
 
 
 

 
box dole
 

 
 

 
boxík dole - facebook