Úvod:

Slavíme oběť vděčnosti. „Eucharisto“ znamená „děkuji“, a my děkujeme těm, jejichž život se proměnil v ta světla svící, které svítí na cestě k tomu středu, kterým je naše katedrála. Vděčíme těm, kteří dokázali naplnit heslo stálé věrnosti. Věrnosti této zemi, věrnosti tomuto státu, věrnosti Bohu. Máme mnoho důvodů k tomu, abychom děkovali. Jejich oběť je víc než všechny manifestace ve svobodě a v polosvobodě, protože oni šli v čase beznaděje s velkou nadějí. Je to také dík vašim blízkým, je to ale také dík panu doktoru Čvančarovi a jeho kolegům, vojenským historikům, že jsme zde. Na začátku této eucharistické oběti si ale také chceme uvědomit i naši slabost, slabost těch, kteří s námi vytváří společenství tohoto národa, lidu této země.

Kázání:

Četli jsme úryvek z druhé knihy Makabejské. Dovolte mi, abych nám trochu přiblížil příběh Makabejských válek. Jsme v rozmezí let 175 – 135 let před Kristem, kdy izraelští navrátilci obnovují svoji zem, ale výsledkem je, že se stanou obětí okupace. Mnozí se domnívali, že makabejské povstání bylo především namířeno proti králi Antiochovi Epifanovi IV., ale ono tomu tak docela není. Z nepochopitelných a historicky nezjistitelných důvodů se jakoby vytrácí judský kmen a jeho představitel z davidovské dynastie, tedy podle tradice judského království, zákonitý vládce. Vlády se zmocní kolaboranti, jedním z nich je velekněz Ononiáš III., který si dá jméno Iásón a snaží se celou Judeu zhelenizovat a do jisté míry ji zbavit těch nejpodstatnějších náboženských kořenů. Po něm nastoupí druhý, Menelaos a pokračuje. A proti této zradě, proti této kolaboraci povstane stařičký kněz Matatiáš a k němu se přidá jeho sedm synů, z nichž nejvýznamnější je Juda Makabejský. Řecká Alexandrie, Říše Alexandra Velikého se rozpadne a vytvářejí se tři útvary: řecká říše, antiošská, která pokračuje v tradici Mezopotámie, a egyptská, která pokračuje v Ptolemájovcích. Proti této síle se odváží povstat malá skupina lidí. Odchází do hor a začíná její boj. Skončí vítězstvím.

Když se zadívám na tato světla (rozžaté svíce symbolizující věčný život duší popravených-poznámka zapisovatele), připomínají nám slavnost Chanukah, to je Svátek světel, který je shodný s našimi Vánocemi.

A právě když tito kolaboranti vlastně dopomohli k tomu, aby jeruzalémský chrám se proměnil v pohanskou svatyni, tak je to Matatiášův syn Juda, který provede očistu a znovu se vrátí bohoslužba do jeruzalémského chrámu. Můžeme říci, že onen nárok na postavení Mesiáše - Krále vstupuje do dějin světa s Ježíšem Kristem, členem judského kmene a potomkem davidovské dynastie. Je to jiná vláda. Vyslechli jsme slova evangelia. Teď mi tedy dovolte, abychom se odrazili od toho biblického textu do příběhu, který se týká těch, kteří zaplatili svým životem. Ano, konec války oslavujeme. Především ho oslavují, odpusťte mi určitou jedovatost, ti, kteří s tím neměli nikdy nic společného. Ti jsou vždy přítomni. Dnes tu přítomni nejsou, protože žádná změna se asi nekoná, ale jenom se hýbají škatulata. Protože my si musíme uvědomit, že bez tohoto postoje těch, kteří se postavili proti Heydrichovi, symbolu, který dalekosáhle přesahuje svojí zlobou, nenávistí a nelidskostí veškerou historickou paměť, bychom my dnes zde nebyli. Jsou sami? Ano! Na čí pokyn přicházejí parašutisté? Na pokyn prezidenta exilové vlády Edvarda Beneše, který vlastně nemá zajišťěné své pozice, ale byli to oni, kteří svou statečností, ale i svou nadějí mu proti veškeré naději otevřeli cestu. Neměli za sebou žádnou mocenskou strukturu, jenom víru, víru v pravdu, spravedlnost a touhu po svobodě. Byli z nejrůznějších společenských, politických i náboženských uskupení, ale říkám, že všichni jsou v náruči Boží bez ohledu na to. To jenom lidská slabost, touha po kariéře a politická moc rozdělila naše křesťanské dějiny do různých uskupení. Ale oni svou ryzostí dokazují tu jedinečnou jednotu, která je vyjádřena v Ježíšových slovech. Uvědomujeme si tento krok? Já se vám přiznám, že za celou tuto dobu teprve až dnes při této bohoslužbě jsem si uvědomil tu neopakovatelnost, tu jedinečnost, kdy debatujeme, kdo má větší práva, muž, žena a já nevím, kdo ještě, že naproti tomu zde jsou symboly světel lidských bytostí, lidských duší, mužů, žen, starých, mladých, ale dokonce bychom řekli i nerozvážných dětí. Tato světla nám ukazují, že vůbec nezáleží na tom, kam je zařadíte, do které společenské škatulky, i bez ohledu na věk! I dítě když vyrůstá v zásadách a v hodnotách, které tvoří svět, které tvořily i tuto katedrálu, je schopno se rozhodnout správně a statečně.

Proč tolik debat o smysluplnosti tohoto kroku? Ona zbabělost a ustrašenost si vždycky najde dostatek kvazi rozumných důvodů, aby odůvodnila svoje postoje. Oni nepotřebovali miliony chvilek, ale měli všechno to, co je potřebné, abychom zde mohli být jako příslušníci národa, který má svou identitu! O to se nikdo více nezasloužil než právě ti, které nazýváme obětí Heydrichiády. Pozor, ale tak jako Kristus, a tak jako všichni po něm, zdůrazňujeme: „nemusel, ale šel“, tak i oni nemuseli, nikdo je nenutil, mnozí jim to rozmlouvali, ale oni šli, dobrovolně, v té vnitřní svobodě, o kterou neokradete nikoho, ani oni se nenechali okrást, ani kardinál Beran, který je tady s námi, se nenechal okrást, ani ti kněží-kanovníci katedrální kapituly, kteří tady mají svoji pamětní desku - knihu, se nenechali o tuto svobodu okrást. A nezlobte se, řeknu tvrdá slova: ale nechali se o ni okrást zbabělci našich dnů. A právě tyto oběti Heydrichiády nás vyzývají, stůj pevně na svém místě, nezraď pravdu, nezraď lásku, nezraď spravedlnosti, nezraď tuto zem, nezraď Boha. Tak jako ho nezradila sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Vojtěch. Škoda, že tu nejsou ti, kteří by měli svědčit, že opravdu jdou a pracují pro blaho této země, pro její budoucnost. Ale díky vám, kteří jste přišli. S námi jsou zde všichni ti, kteří dokázali pro svobodu této země, pro její právo a spravedlnost pracovat, trpět a dát své životy. Proto je tato katedrála tím velkým panteonem lidí jedinečných v tom nejvlastnějším slova smyslu krásných, kteří jsou opravdovými představiteli a reprezentanty toho, co tato země zrodila, co zrodily matky, co zplodili otcové, kteří tuto zem budovali, opatrovali a hájili, a bylo-li třeba, dávali i svůj život. Tady a tato světla nám říkají, co je skutečná láska, věrnost a skutečné lidství, humanita.

Amen.