Drazí, vážené dámy, vážení pánové členové Suverénního řádu maltézských rytířů, sestry a bratři v Kristu,
Naslouchali jsme závěrečným veršům z proroka Ozeáše. Výzva „Vrať se, Izraeli“ nám může připomenout ono „Vrať se“ z Písně písní. Byli to proroci Ozeáš a Jeremiáš, kteří pojali cestu Izraelitů z egyptského otroctví pouští do nové zaslíbené vlasti Kanánu jako svatební cestu. Vyvolení národa, uzavření smlouvy nemělo jinou příčinu než lásku Boha k jeho lidu. A tak se rodí ona mystická vize ženicha Hospodina a Izraele nevěsty. Tento myšlenkový svět pak otevřel dveře svatební písni zvané Velepíseň do souboru posvátných knih Bible. Proto mohl rabbi Akiba říci na obhajobu Písně písní, že pokud jsou ostatní knihy svaté, pak ona je nejsvětější. To je důvodem, proč synagoga do dnešních dnů o velikonocích čte Píseň písní. Nás vrací do cíle cesty, do jeruzalémského večeřadla, kde náš Pán uzavírá při prvním slavení Eucharistie novou smlouvu a předává jenom jediné přikázání, přikázání lásky k Bohu a člověku. Láska k člověku je mírou naší lásky k Bohu. Cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili. V Jeruzalémě tam při večeřadle se rodí i špitální řád, který chápe službu nemocnému jako službu samému Pánu. Nemocný, tedy bezmocný, není odkázání sám sobě, ale vaší službě. Je to služba tomu, který jako bezmocný naplňuje zákon lásky k bližnímu a proto k vaší ústavě patří zásada: „Nemocní jsou naši páni“, protože potvrzují autentičnosti naší služby jedinému Pánu, Pánu života a smrti, Pánu, který dává uzdravení. Tato devíza byla vepsána do všech špitálů křesťanské Evropy.
V 19. století, kdy průmyslová revoluce a zboření starých řádů vytvořilo chaotickou situaci
(tady něco chybí, věta nedokončena).Liberální státy se ocitly v bezradnosti, byly to mladé dívky, které zasvětily svůj život Bohu a službě nemocným, podporovány často mladými kaplany, kteří hledali inspiraci v patronech velkých řádů středověku. Byly to statisíce těchto řeholních sester, které pouze za příspěvek na oděv a stravu pracovaly v evropských nemocnicích do poloviny 20. století. Byla to služba trpícímu Spasiteli, a tak v duchu zmíněné zásady stali se nemocní pacienty, kterým náležela láskyplná a obětavá péče. Vlastní obětavost těchto sester dovolila vytvořit zdravotní síť a sociální péči, o které se žádné jiné než západní civilizaci nikdy nesnilo. Nyní žijeme v obtížné době posttechnické a postmoderní společnosti, v době třetího historického stěhování národů, kde mnohým se zdá, že vše je dovoleno, že není třeba se vázat žádnými principy a zásadami. Nebo jiní úzkostlivě volají po návratu do minulých časů. Z pacienta stal se klient. Již se neváže k postavě trpícího Spasitele, ale v duchu ekonomické revoluce peníz a jeho katedrály banky mají zachránit kolaps, který zachvátil celý zdravotnický systém západní civilizace. Nechci vše líčit pouze černými barvami. Potřeba zdravotních reforem vyvolaných revolučním rozvojem nových ale finančně závratně náročných výdajů vyžaduje hledat cestu. Není to však cesta, která by ležela ve středu zájmu člověka. Potvrzuje se, že člověk, který není přijímán jako obraz Boží a služba člověku jako služba Bohu stává se vedlejším produktem rozvíjejícího se molocha naší doby (věta rovněž ne úplně jasně formulovaná).
Přál bych vám, aby vaše zásada a vaše obětavá práce byla světlem či rozhodujícím slovem do diskuse jak dál v našem zdravotnictví a systému sociální péče. Amen.
Kardinál Dominik Duka OP
