Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání při oslavách sv. Ansgara v Hamburku

Kázání při oslavách sv. Ansgara v Hamburku

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP navštívil ve dnech 9. až 11. února 2013 arcibiskupství v Hamburku, aby se zúčastnil oslav sv. Ansgara, prvního hamburského biskupa. Týden věnovaný diskusím o víře ukončil kardinál Duka nešporami v kostele sv. Michala, při kterých se ujal služby kazatele.

18. února 2013
Kázání

Čtení z první knihy královské z vyprávění o jednom z největších tzv. nepíšících proroků Starého zákona Eliášovi patří mezi nádherné ale teologicky také nesmírně důležité texty. Eliáš může být chápán po Mojžíšovi za muže číslo 2 jahvistické víry. Samo jméno je teoforické a vyznavačské. Je to vlastně životní program. V předkladu zní „Jahve je Bůh“. Myslím, že se nelze nezastavit u překladu jména Jahve. Bůh své inkognito, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův odhaluje u hořícího keře Mojžíšovi (Ex 3,14 nn): „Já jsem; já jsem ten, který jsem“, jak překládá Jeruzalémská Bible či „Já budu“, jak překládá dr. Martin Luther. Nebo také je vhodné připomenout překlad Septuaginty „Jsoucí“. Jedněmi slovy: „On je!“ (citát z posledního hovoru s Václavem Havlem 11. listopadu 2011). Přesto tolik bezradnosti s otázkou „je Bůh?“ či lépe „Co nebo kdo je Bůh?“ Naše doba velkých objevů a technologií zasahuje i do našeho vnitřního světa. To je podle mého soudu důvodem naznačovaného ptaní.

Současný člověk hledá model, schéma či grafické znázornění. Civilizace obrazu se dovolává zobrazení či vize. Avšak již před Mojžíšem podobně jako Eliáš setkává se s Bohem otec víry Abrahám. Ptáme se, co spatřil a co viděl. Čekáme na odpověď od samotného Písma sv. „Kdo je Bůh či jak vypadá Bůh?...“. Jako dýmající pec a ohnivá pochodeň (Gn 15,17). Jako bychom slyšeli úryvek z vyprávění o teofanii při uzavírání mojžíšské smlouvy (Ex 19,18). Tyto texty doporučuji připojit k přečtenému úryvku o Eliášově teofanii z První knihy Královské, který zazněl jako čtení dnešních nešpor.

Můžeme z určitého úhlu pohledu hovořit o oprávněnosti výpovědí velké většiny obyvatel, kteří hovoří o víře v „něco“. „Něco musí být“. Zde se dostávám především k českému fenoménu víry v postkomunisticko-postmoderní společnosti. Nejde však o fenomén ateismu ale upřímnosti, která konstatuje pravdivé tušení. V dopisech Olze píše o podobné zkušenosti Václav Havel. To jsou ony dopisy, které byly vydány zde v Hamburgu v nakladatelství Rohwolt Verlag na začátku osmdesátých let. Krátce poté, kdy jsme o tomto tématu hovořili v borské věznici. Avšak podobně naznačuje i Rémy Brague, sice že ono poznávané „cosi“ v temnu zahrady našeho poznání je více osobní, než lidi které potkáváme. V každém případě říká, má ono cosi blíže k osobě než k hmotnému předmětu. Přesnější by byla formulace, že „Bůh je nadosobní“.

Začteme-li se do příběhu proroka Eliáše, pak zajisté přitakáme. Nestačí však vnitřní zážitek Boží imanence. Ten je nesdělitelný ale také neverifikovatelný. Zmíněná tápání jsou často zaviněna odmítáním či nepřijímáním Boží transcendence. Ale jen tak se Bůh stane vysvětlením kosmu ale i člověka.  To je téma celé Bible, a proto nejcennějším pokladem Pentateuchu není Desatero ale tetragram: „Já jsem ten, který jsem“. „On je“. Pak má význam slavit také Rok víry, která bude vhledem nejen do našeho nitra ale také světlem k pochopení člověka i světa. Dovolte, abych zakončil slovy Carl Gustaf Junga: „Všechno, co jsem se naučil, mě dovedlo krk za krokem ke skálopevnému přesvědčení o Boží jsoucnosti. Nepovažuji jeho jsoucnost za úkon víry, já vím, že existuje!“ My víme, že „On je“ – slova rozloučení s Václavem Havlem. To jsou také moje slova na závěr. Vám všem přeji, aby Rok víry byl požehnáním. Amen.

Kardinál Dominik Duka OP