Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Stonožkové kázání

Stonožkové kázání

V pátek 5. prosince 2014 se již počtvrté zaplnila karedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze stonožkovými dětmi, pro které J. Em. Dominik kardinál Duka O.P. celebroval již tradiční předvánoční mši. 

10. prosince 2014
Kázání

Bratři a sestry, vážení hosté,milé děti,

 

teď jsem si to pořádně rozlil, protože mnoho školáků a zvláště školaček do jisté míry už nejsou děti a hlavně se za ně nepokládají. Na svou obranu mohu říct, že ve svém věku můžu považovat za děti pomalu každého včetně učitelek, otce kardinála a paní Běly. Teď se zas zavrtěli hosté v uniformách, zvláště ti s významnějším souhvězdím na výložkách. A vůbec, proč ztrácím čas, když jsem vás nazval milými dětmi, což, uznáte, je víc než laskavé, protože každý z nás ví moc dobře, že každou chvíli jsme spíš protivní než milí.

 

Letos jste kreslily a malovaly k výročí této katedrály a jistě jste se při tom seznámily s tím, že tato krásná stavba v sobě má určitý pevný řád, protože jinak by spadla. Stejně tak má pevný řád i život, který zde po staletí probíhá. Dnes, protože jsme vsoupili do Adventu, tj. doby, kdy se připravujeme na Vánoce, jsme oblečeni do ornátů fialové barvy, která znamená usebranost, a četli jsme texty příslušné dnešnímu dni. Nemůžeme jinak, nemůžeme si dnes vzít bílá roucha a slavit zítřejší svátek sv. Mikuláše, nebo červená a slavit sv. Kosmu a Damiána. Kdo to je si najdete až večer. Teď nechte ty své umělé mozečky na baterky pěkně vypnuté v kapse a soustřeďte se na to, co tu prožíváme, abyste to mohli doma vypravovat. Protože, co jste tu zažily, ve svém mobilu na internetu nenajdete.

 

Úryvkům, které jsme z Bible přečetli, není hned rozumět, ale nebudu je odborně vykládat. Jednak bychom se nedostali na vernisáž ve tři hodiny, protože bych byl tak asi v polovině výkladu. Jednak byste po takovém výkladu už nerozuměli vůbec ničemu. Vybereme si proto jen jednu myšlenku. O myšlenkách se přemýšlí, budeme tedy chvíli přemýšlet. A vy mě budete soustředěně sledovat, protože rádi děláte druhým lidem radost, a mne to velmi potěší.

 

Prorok Isaiáš, když chtěl utěšit a povzbudit svůj národ, který byl zdeptaný, ohlašoval, že přijde spása, záchrana, že to tak nezůstane.Řekl přitom, že lidé hluší uslyší slova Boží. Problém nebyl v tom, že by vůbec neslyšeli, ale v tom, že slyšet nechtěli. Boží slova jsou pravdivá, a to právě jim šlo proti srsti. Tím už máme zadán první úkol. Zamyslete se nad tím, zda dovedete přiznat pravdu a zda se dovedete pravdy zastat. Zeptejte se i na to, zda ji umíte hledat a nebo se jen vztekle a hloupě hádáte.

 

Prorok pak mluví o tom, že jako z mlhy a temnoty prohlédnou oči slepých. Opět je zřejmé, že nešlo o tělesnou slepotu, ale o to, že tehdejší společnost tak dlouho mlžila a tak dlouho pomocí lží všechno vysvětlovala, až zbavili světla vůbec všechno a, promiňte mi to slovo, úplně zblbli a stali se nebezpeční sami sobě. On totiž rozum, který nemá světlo pravdy, zhasne taky. Člověk pak jen tak šátrá, sáhne na místo, kam si uložil tavený sýr, a zahryzne se do žáby, která tam přilezla. Tak, stane se, sáhl kousek vedle. Kdyby viděl, nestalo by se to.

 

Máme druhý úkol. Chceme vidět nebo zavíráme oči, protože nechceme vidět, jak se věci mají? Navíc se musíme zeptat, zda při dívání také myslíme? To je důležité, protože je veliký rozdíl mezi tím, když někdo pozoruje nebo jen bezmyšlenkovitě civí.

 

V Evangeliu jsme četli o uzdravení dvou slepců. V Ježíšově době očekávali Židé příchod Spasitele a znali dobře proroctví Isaiášovo. Kristus, aby jim naznačil, že je tím Spasitelem, uzdravil dva slepé, protože podle toho ho mohli poznat. Zajímavé ovšem je, že právě a jedině tito dva, ještě když byli slepí, prohlásili, že Kristu věří. Ostatní zástup v Kristu Spasitele nepoznal ani po tomto zázraku. Zřejmě proto, že to byl zástup čumilů, kteří si to v hlavě nedovedli spojit.

 

Pro třetí otázku, kterou si můžeme položit, je důležité, že slepci volali o smilování, tj. toužili vidět, a že prohlásili, že v Kristovu moc věří. Kristus o sobě řekl, že je Pravda, Cesta a Život. Slepci tedy vyznali svou víru v Pravdu. Prohlédli a nejen to, Pravdu začali rozhlašovat. Stali se Kristovými hlasateli. Třetí otázka zní: Věříme, že Pravda je cestou k životu? Vyhlížíme ji a chceme se k ní dostat v temnotách a mlhách dneška?

 

Adventní čas je dobou mnoha mlh a veliké převahy noci nad dnem. Třetí otázku lze formulovat i jinak: Chceme se podobně jako tři mudrci vydat na dlouhou cestu, když uviděli nové světlo na nebi? Touto dobou už byli na cestě. Rozběhneme se k zářícímu světlu jako pastýři u Betléma? Sotva teď někdo řekne, že ne. Tak vám přeji, aby vaše cesta k Pravdě nebyla moc dlouhá, a poradím, abyste si ji ukrátili třeba cvičením koled, abychom si u jesliček společně mohli zazpívat Nám, nám narodil se.

 

Doufám, děti, že jsem mluvil tak, že jste porozuměly, a lituji, že tu není víc dospělých. Třeba by to také konečně pochopili.

+ Dominik kardinál Duka, OP