Vážení členové Rakousko-německé kulturní společnosti, vážený pane profesore Schambecku, vážení představitele rakouské biskupské konference, dámy a pánové, vážení hosté.

Úvodem dovolte, abych poděkoval panu prof. Schambeckovi za to, že mi tlumočil pozvání vaší společnosti k proslovení této přednášky ve Vídni.

Mám-li se zabývat otázkou církve jako šance pro Evropu a v Evropě, chtěl bych si nejprve v duchu kooperačního modelu církve a společnosti položit otázku: Co dala Evropa církvi? či: Byla Evropa šancí pro církev na úsvitu jejich dějin? Byl to apoštol Pavel, který překročil hranice Evropy a pokřtil první Evropanku Lýdii; možná bychom měli přesněji hovořit o Řecku, tedy o Řekyni. Víme však, že k setkání hebrejské a helénské kultury dochází již v egyptské Alexandrii, která se stala místem překladu nejen hebrejské bible Tenachu do řečtiny, ale místem vzniku celé Septuaginty – řeckého překladu s deuterokanonickými knihami. Septuaginta není jen jazykovým překladem, ale především kniha Moudrosti a Druhá kniha Makabejských dosvědčují, že jde o převedení Tenachu do paradigmat helénského myšlení, a to s výrazným zastoupením Etiky Nikomachovy s mravními ctnostmi a výraznou interpretací aristotelské kosmologie v duchu hylémorfismu, dokonce i s definicí slovesa bárách – stvořit, tj. učinit z ničeho. Setkání s helénismem ovšem nemělo pouze rys intelektuální diskuse, ale jak ukazuje První kniha Makabejská, v samotném Jeruzalémě to byl střet, který zasahoval i do dialogu Ježíše Krista se saduceji, stoupenci helénistické interpretace judaismu.

Někdo by mohl namítnout, že jsem omylem překročil hranice mezi existencí církve a židovstvím. Musím se odvolat na výrok papeže Pia XI. z Castel Gandolfa na podzim roku 1938, kdy po mnichovském diktátu navštívil Adolf Hitler Mussoliniho v Římě. Papež opustil Vatikán a nařídil uzavřít baziliky a ve své řeči k poutníkům v letním sídle zdůraznil semitské pozadí církve. Hovoříme-li o církvi v Evropě, musíme si uvědomit, že to byly evropské synagógy, kde se ozvalo křesťanské kérygma ponejprv. Řecká Bible, Septuaginta, se stala Biblí prvotní církve v prvních staletích a umožnila také především po Neronově pronásledování definitivní rozchod se synagogou. Byl to bolestný krok, jak vytušil i apoštol Pavel, ale historicky nutný. Nebylo jiné řešení. Pavlovo kérygma následuje alexandrijskou diasporu. To je důvodem, že nevede dialog s helénským náboženstvím. Jako pravému synu Izraele se mu nabízí pomoc filosofického paradigmatu především s ohledem na monoteismus. Etika Nikomachova dovoluje budování individuální etiky pro potenciální křesťany z pohanů, kde se katechumen rozhoduje sám za sebe jako jednotlivec často bez rodiny, bez rodových a bez etnických tradic. Naopak později při christianizaci nové Evropy, Germánů, Keltů a Slovanů převáží Dekalog a mravní příkaz nad etikou osobních ctností, což není odsouzení, ale přijetí reality v nových konotacích, kdy rodová společenství byla bližší domácké a seminomádské historii Izraelitů doby Mojžíšovy a soudců. Soužití církve a synagogy ve středověké Evropě vyvolalo potřebu reflexe a Augustinovo tolerování synagogy jako mesiánského důkazu o Ježíši Kristu dalo spolu s římským právním institutem základ privilegiu zakotvenému v Justiniánově kodexu, vyznačující se respektovanou tolerancí k židovské komunitě s mírou určité exkluzivity. Ta se však často proměňovala v tragický osud ghetta.

Na druhou stranu Augustinovo Desatero, zkrácená forma Dekalogu, nalezla odezvu v životě synagogy s výjimečně zdůrazněným odlišením od zbývajících částí Tóry. Setkání antického kruhového pojetí času “Nihil novi sub sole“ s biblickým lineárně eschatologickým chápáním času dalo vzniknout, jak píše např. P. dr. Richard Čemus tomu, co je vlastní evropské, či chcete-li, západní civilizaci: „Už samotný fakt, že země a vesmír dospějí do svého konce, stojí za úvahu. Že svět povstává z ničeho, rozvíjí se a zaniká – že tudíž existují dějiny, které začínají a končí a vedou k určitému cíli, vděčíme židovsko-křesťanským kořenům naší evropské civilizace. Akademický rok na Institutu křesťanských věd v Rimini zahajoval jistý muzikolog, který ukázal, že bez biblického pojetí dějin by nevznikla jediná Mozartova či Beethovenova symfonie. Ve srovnání např. s indickou hudbou, která jakoby bez začátku a bez konce nekonečně plyne, má každá symfonie pevnou dramatickou stavbu: začátek, vyvrcholení a závěr. Tak je to i s dějinami spásy; už pojem sám vypovídá, že spása je dějinná, tedy postupná, rostoucí, vrcholící a vedoucí k cíli pomalu, protože v čase.“

Sedm ekumenických koncilů při své snaze vyložit Boží zjevení křesťanské Bible v kontextu antického myšlenkového světa především ve výkladu otázky, kdo je Ježíš Kristus spolu s chápáním Nejsvětější Trojice dává vzniknout základním pojmům, bez kterých nelze definovat člověka, humanitu, transcendenci či imanenci Boha; také však utváří naše pojetí svobody, společenství, význam ženy - matky a dítěte, jako jeho práv a důstojnosti.

Druhou percepci antiky především aristotelského dědictví přináší zrod západní civilizace. Latinská církev spojila řeckou filosofii s římským právem spolu se stavitelsko-strukturální organizací života, jak o tom svědčí stavba benediktinských klášterů (St. Gallen). 13. století je stoletím katedrál, univerzit a ženské diakonie – charity. Církve se definuje triádou: liturgie, katecheze a diakonie. V Corpus christianorum s touto triádou nalézáme viditelné panorama církve platné až do dnešní doby. Výklad o významu katedrály a univerzity by zde bylo nošením dříví do lesa. Pouze se zmíním o ženské diakonii, kterou reprezentují vzdělané ženy 13. století s celoevropským významem: sv. Alžběta Uherská, sv. Anežka Česká, sv. Zdislava, sv. Hedvika Slezská z Andechsu, sv. Kinga (polská královna). Co je na výsost zajímavé, je, že mezi nimi existuje příbuzenské pouto a dokonce všechny mají své kořeny v arpádovské uherské dynastii. Troufám si říci, že je to jistý vklad našeho středoevropského prostoru, což nemůžeme tvrdit o fenoménu katedrály a univerzity. Samozřejmě, že existovaly biskupské či opatské chrámy se školou i špitálem. Ano, ale 13. století v duchu našeho chápání v rámci kamenné urbanizace spolu s městskou a mendikantskou demokracií vytváří svébytnost zmíněných institucí. Tyto ženy nejsou pouze významné sociální pracovnice, ale zakladatelky samostatných špitálů a celé jejich sítě. Symbióza struktur církevního založení se strukturami feudální moci dala vzniknout pojetí středověkého státu; vzniká jak monarchie, tak republika, městské samosprávy, zemské a lokální sněmy, které většinou zasedaly v mendikantských konventech.

Od renesance můžeme pozorovat růst světské autonomie, což je také dáno rozvojem vzdělanosti společenských vrstev, šlechty, měšťanů a části venkovských elit. Přispěl k tomu knihtisk, ale také obecné školství, které hrálo velkou roli od 17. do 19. století. Podobně bych zdůraznil rozvoj sociálních služeb, kdy v době osvíceneckých absolutistických režimů, ale i uvnitř liberalismu, vše přechází do rukou státu, který užívá církve a jejich služeb především řeholních řádů a kongregací pro své cíle. V 19. a 20. století se Evropa stává místem střetu a radikalizuje se postoj mezi církví a laicistickou či militantně ateistickou společností. V případě velkých zátěží 1. a 2. světové války, totalit různého zabarvení se ukazuje, že církev hraje a je od ní požadována úloha etické a záchranné složky. Také výtky - a někdy i oprávněné - ukazují, že náš kontinent ví, kde hledat a co hledat u církve či u církví. V naší rozbité společnosti nachází církev i dnes své místo a otevírá se cesta ekumenického hnutí, které ukazuje, jakým krokem by se měly ubírat konfesní spory, které v minulosti hledaly pomoc v autoritativním řešení, v ochraně státu, místo aby hledaly dialog ve vzájemné úctě.

Teprve nyní bych se chtěl hovořit o církvi jako o šanci v - a pro - Evropu. Ocitáme se v situaci, kdy globalizace a třetí největší stěhování národů v historické je v pohybu a náš kontinent se rozkolísal a stává se obětí hospodářské recese a politické nejistoty. Základy EU byly formulovány po 2. světové válce, byly potřebné jednotlivé kroky, které dnes mnozí považují za jediné principy. Společenství uhlí a oceli, zajištění míru v Evropě, což jsou pravdivá fakta, ale nikoliv principy. Chceme-li pochopit tento proces vytváření společenství, pak již samotná mapa prvních členů EU nám prozrazuje úsilí Karla Velikého. Navštivme cášský dóm a nechme se oslovit architekturou, jeho výzdobou a uspořádáním. Zakladatelé EU, jak připomněl Benedikt XVI., netvoří pouze trojici; ke jménům Konrad Adenauer, Alcide de Gasperi, Robert Schuman je nutné přidat jméno generála Charlese de Gaulle, což je také nutné vzít v úvahu pro porozumění současným diskusím při integraci nových členů k patnácti zemím. Nejvýstižněji nás se základními principy může seznámit útlá kniha Jacques Maritaina „Člověk a stát“. Díky ní porozumíme i dvěma základním nosníkům, bez kterých nemůže současná Evropská unie obstát – solidarita a subsidiarita. Solidarita je však brzděna egoismem jednotlivců, jako i řadou uskupení. Subsidiarita je často nahrazována až komickým dirigismem, který pro nás, občany postkomunistických zemí zavání až diktaturou vycházející z totalitní ideologie. To není odmítání Evropy či EU, ale rozumný postoj, bez kterého by se demokracie zákonitě rozpadla a zanikla v ideologické hegemonii. Sociální nauka církve v sobě nese kreativní dědictví zmíněné řecko-římské tradice zakotvené v biblickém milieu, které se opírá o symbiózu kultury a civilizace úrodného půlměsíce, kde se setkaly kultury Mezopotámie, Egypta, Persie, spolu s antickým vkladem makedonsko-řecké dynastie Filipa Makedonského a jeho syna Alexandra Velikého a jeho nástupců. Z tohoto dědictví čerpala a čerpá i islámská kultura a civilizace, která svou přítomností je velkou výzvou naší současnosti.

Nešťastné a někdy i naivní přístupy nevedou k synergii, ale k agresivitě a potlačování klasické a liberální tradice či bezkrevné, pro budoucnost nic nepřinášející koexistenci. Kde jsou velké příklady 13. století - Španělska trojího náboženství? Otevřme Teologickou sumu sv. Tomáše Akvinského a již druhá kvestie Ut unum Deum sit, zda je Bůh, nám ukazuje kreativitu naší vlastní západní kultury. Setkáváme se s výroky islámských i hebrejských filosofů. Můžeme v současné době předložit paralelu? Nejsem odborník, ale o žádné jsem neslyšel. Význam rodiny, náboženské úcty k posvátnému, jakož i sociální rozměr života společenství má své obdoby v islámu. Současná postmoderna a její antropologie se sociologií individuálního a skupinového egoismu bez jakýchkoli etických principů nemohou být předmětem dialogu. Naopak provokují odmítnutí, které v jistých kulturách může mít katastrofální dopad. Uplatňování některých zákonů EU může při direktivním postupu vyvolat v naší společnosti obranné reakce, které se mohou v extrémních pozicích i spojovat s protivníkem.

Zůstávám optimistou, ale obranný reflex patří k odpovědnému životnímu postoji. Početný náboženský dialog s islámem, hinduismem, budhismem, či taoismem může být a je výzvou k filosofickým a teologickým reflexím, které mohou prohloubit a osvětlit řadu otázek Boží existence, ale také vést k potřebné reflexi se současným poznáváním světa. Emocionální či zážitkové křesťanství s pouhou narativní teologií, která se víceméně pohybuje na rovině psychologie, sociologie a popisné religionistiky, vytváří kulturně náboženský analfabetismus. Autonomie farností, diecézí, místních církví spolu s obnovenou liturgií v národních a místních jazycích, obohacenou o prvky inkulturace regionů, a historický vývoj posiluje a upevňuje evropské regiony a může se bránit centralizačním a dirigistickým pokusům potlačit či vytlačit princip subsidiarity vlastní evropské kultuře a civilizaci.

Tato schopnost respektování variability je také cestou pro inkulturaci migrantů. O tom svědčí pastorační a liturgická svébytnost imigrantů a jejich komunit ve městech a regionech Evropy. Katolicita vlastní křesťanství a rozvíjená v římskokatolické církvi, rovněž i posílena II. vatikánským koncilem, dává při zachování regionality a státnosti v rámci biskupských konferencí vazbu soudržnosti a potřebné jednoty, která je také petrifikována historickým vývojem v tradičním přesahu jak do nového světa, tak i do ostatních kontinentů. Tím brání evropské formě křesťanské civilizace brzdit rozvoj ostatních kontinentů. Současná urbanizace, kdy převážná část obyvatelstva opustila venkov, je výzvou pro církev, jak integrovat tyto vrstvy nových obyvatel, kteří často nenalezli svůj nový domov, ale opustili starý. O tom svědčí mladá generace, která je často nezařazená. Tak jako ve 13. století byla zvládnuta urbanizace Evropy díky mendikantským řádům, tak v současnosti je zde obdobná, ale zcela jistě nová úloha pro církev. Musí mít méně instituční formu, ale značnou podporu a vyžaduje občanskou spolupráci. Opuštěný venkov se staví před nás jako velká hádanka, ale také jako požadavek na zachování jistých, ale přizpůsobených forem tradice. V této situaci výrazné atomizace společnosti jeví se velmi významnou personalizace etiky, ale nelze zapomínat na společenský rozměr duchovního života. Člověk ani v 21. století se nestal pouhým individuem. Zde se nabízí prostor pro významnou roli médií, jak elektronických, tak tištěných. Řešení však přenechávám skutečným odborníkům. Obecně lze konstatovat, že nárůst nových technologií spolu s masovou vysoko a středoškolskou formací vytvořily nové zájmové a společenské vrstvy, které vyžadují extenzivní kategoriální pastoraci, která se však neobejde bez nových forem náboženského jazyka, často velmi diverzifikovaného, ne vždy srozumitelného. Je to úkol náročný, závažný a v mnoha ohledech přináší i rizika. Tento nový přístup vyžaduje značnou míru trpělivosti. Především proto, že žijeme v uspěchané době.

Na závěr bych chtěl připomenout, že tyto nové vlivy a trendy způsobené zmíněnou globalizací, migrací a enormním nárůstem nových technologií, vnesly do společnosti i církve velká napětí, obavy, někdy i strach, často i rezignaci a útěk. Zdá se, jako by všechny životní pravdy a náboženské postoje byly přijímány s pochybnostmi či odmítnutím. Polarizovaly se převážně do dvou postojů: útěk do minulosti opřený o tradicionalismus a nedostatek skutečného poznání života a historie církve. Teologie bez tradice přichází o dynamiku života a kreativitu. Vytváří se pak jakýsi paralytický skanzen. Na druhé straně se objevuje spolu s obavou rezignace, která se snaží překonat sama sebe utopickým hledáním cest do budoucna a neschopností reflexe skutečných problémů. Obě formy znejistění jsou snad menším zlem než totální rezignace a nečinnost, s kterými se také v církvi setkáváme velmi často, ale příliš se o nich nepíše, protože nejsou mediálně příliš zajímavé. Jednou z kardinálních ctností, o které věděla Etika Nikomachova, Tomášova Teologická suma a zná ji i Katechismus katolické církve, je statečnost. Současná doba nedává prostor k odvaze bojovníka, ale požaduje trpělivost, ctnost vyrůstající ze statečnosti a opírající se o víru, naději a lásku. Bez tohoto postoje se neobejde žádné společenství. Naše pokusy překonat zmíněnou situaci institučně nás vedou ke zbyrokratizované církvi se stálými konzultacemi, komisemi, s horečným vydáváním nových předpisů a pokynů. Pochopitelně, že to nepomáhá. Církev potřebuje posílit náboženské vzdělání a formaci jednotlivce v personalistickém pojetí. Tak tomu bylo vždy. Věřím, že tomu tak je i dnes, avšak dvojnásobný počet katolíků ve světě oproti roku 1966 vyžaduje také dvojnásobný, až trojnásobný počet výrazných charakterních osobností plných víry. To byla výzva, se kterou se formou beatifikací a kanonizací obracel na naši současnou společnost Jan Pavel II.