Milí poutníci,

radujeme se ze slavnosti Všech svatých, podle Janova vidění nespočetného množství, minulých i budoucích. Těch, které známe jménem, je poměrně málo, a těch, které z nich uctíváme, je ještě míň. Horším svědectvím pro nás je, že mnohé jménem moc dobře známe, jako např. P. Josefa Toufara, ale jejich úcta je zatím jen jiskérkou živenou několika desítkami lidí. Ale všechno má svůj čas.

Apokalypsa, řecký výraz pro zjevení, je etymologicky vlastně odhalení. U sv. Jana šlo o odhalení konce časů a v našem slovníku a jazykovém povědomí znamená apokalypsa tragický zánik světa. Tento významový posun v jazykovém úzu je naprostý nesmysl, na který mohli přejít jen nevěrci a nedověrci. V závěrečné knize Nového Zákona se totiž přes děsivý souboj věru destruktivního charakteru dochází k definitivnímu vítězství Božího království.

V druhé části prvního čtení se nejprve dozvídáme o vítězích, o těch, kteří, když žili svůj pozemský život, obstáli a nyní chválí Boha, radují se a děkují za svou záchranu, tj. spásu, Beránkovi. Mají palmové ratolesti, znamení toho, že šli za Kristem, a znamení, že jsou vítězové. Jejich bělostná roucha jsou vyprána v Beránkově krvi, k čemuž došlo za velkého soužení. Tato roucha značí ne bílý oděv, ale světlo, které je zahalilo a které je sourodé s tím, které vychází z Boha.

K dalšímu výkladu potřebuji připomenout pár věcí o Beránkově krvi. Ochrannou moc obětovaného beránka zjevil Bůh, když vyváděl svůj lid z egyptského otroctví. Noc Anděla zhoubce přinesla všude strašlivé, krvavé tragédie, ale minula syny Izraele. Anděl je poznával podle znamení, kterým na Boží příkaz Izraelité označili své domy. Když několik století později uzrál čas (mohli bychom také říct dozrál Izrael k určité dospělosti), odhalil Bůh při Poslední večeři Páně svou otcovskou péči o nás, opět dotvrzenou krví. Ustanovení této nové smlouvy vyhlásil Kristus, když požehnal kalich vína slovy: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Povšimněme si několika věcí. Řekl nová a věčná. Je-li věčná, nemůže mít začátek a její platnost se vztahuje i na všechny tvary Boží smlouvy s lidstvem. Nová je proto, že je odhalena v plnosti, a může proto být pochopena alespoň natolik, abychom do ní mohli vstoupit jakž takž zodpovědně. Kristus o své krvi dále říká, že se prolévá. Neřekl proleje, což by odpovídalo pozemskému času velikonoční události. Mluví v mimočasovém prézentu. Lze z toho vysoudit, že se jeho krev prolévá již dlouho, počínaje krví spravedlivého Ábela, a bude se prolévat dál až do konce světa. Konečně Kristus řekl, že se tak děje kvůli apoštolům ve večeřadle, ale i za všechny ostatní, tedy zcela určitě za další nepřítomné učedníky, avšak i za všechny předchozí i budoucí hříšníky. Konečně vyzval apoštoly slovy to čiňte na mou památku, jak to všeobecně chápeme, k liturgickému zpřítomňování daného okamžiku. Výrok má ovšem ještě další význam. Odkazovací zájmeno to může být pochopeno i šířeji. Pak je to reálná výzva apoštolům, aby na památku Kristovu jednali tak, jak se choval on v životě a jak se zachová před veleradou, Pilátem a na Golgotě. Tato výzva platí ovšem i nám.

Z toho všeho ovšem uzavírám, že v onom bezpočetném zástupu z Janova vidění jsou jak svatí z doby křesťanské, tak spravedliví (což je ve Starém Zákoně totéž, co naše svatí) z doby starozákonní. Sv. Jan ve vizi oněch zachráněných navíc ještě říká, že jsou ze všech národů a plemen, čímž připomíná univerzálnost spásy.

V dnešním dobře známém evangelním úryvku se dozvídáme, jací jsou to lidé. Jsou zde označeni jako nositelé určitých vlastností, jako tišší, chudí v duchu, milosrdní..., ale také jako lidé určitého osudu a určitého jednání. Vícekrát o nich Kristus mluví jako o těch, komu patří nebeské království a kdo uvidí Boha. Pronásledovaní pro spravedlnost a pro Krista, který ji zosobňuje, stojí v centru zájmu.

Když jsem o tomhle uvažoval zneklidňován současnou situací světa, přišlo mi na mysl, že mezi těmi bíle oděnými muži nejspíše budou také bojovníci od Thermopyl. Bezesporu hájili spravedlnost, hájili mír své země, bezpečí a svobodu svých rodin, hájili hranici své vlasti, do které se valil krutý nepřítel. Není podstatné, že nepřátelé patřili k jinému etniku. Podstatné je, že to byl lid jiné civilizace, která dostávala svůj tvar od jejich Boha. Šlo vlastně o válku náboženskou. Střetly se dva světy a bojovalo se o existenci Evropy. Šlo tehdy o to, zda se Evropa bude rozvíjet jako oblast demokracií nebo zmizí v záplavě vojsk východní despocie. Na jedné straně linie stáli vyznavači olympských bohů. Ti na nějakou světovládu ani nepomyslili. Na druhé poslušní sluhové krále, který zastával roli božstva. Víme, jaký byl výsledek. Stručně řečeno byla tehdy západní Evropa zachráněna. O ceně oné záchrany promluvím za chvíli.

Nyní se vrátím k prvé části úryvku z vize sv. Jana. Začíná líčením toho, že andělé zhoubci jsou připraveni zcela vyhubit hříšné lidstvo a definitivně s ním skoncovat. V poslední chvíli jsou však zastaveni a čekají, dokud jiný, mocnější anděl neoznačí na čele služebníky našeho Boha, Boha věčné smlouvy, který tolikrát odpustil viny a ochránil svůj lid, kdykoli volal o spásu, ze všech pohrom, které si způsobil svou nevěrností, tj. odklonem k jiným božstvům. Služebníci našeho Boha mají být označeni na čelech. Jde o pečeť, tj. o nesmazatelné znamení, kterým jsou z Kristova příkazu křesťané označováni při křtu. Na čelech neseme znamení, že patříme tomuto Králi života. V Janově listu, z něhož jsme dnes také četli, se o tom říká, že se nejenom můžeme nazývat Božími dětmi, ale že jimi opravdu jsme, a dále, že to bude příčinou mnoha našich svízelů a soužení, protože nás okolí, které našeho Boha nepoznalo, bude tu považovat za blázny, tu za rouhače, v každém případě za ty jiné, kteří tu překážejí.

Vím, že je můj výklad dlouhý a složitý, ale mějte se mnou ještě chvilku strpení, abych řekl to, co mne apokalypticky děsí, a vraťte se se mnou ještě jednou do horoucích bran, což je význam jména Thermopyly. O budoucím křesťanství ani o ajatolázích muslimů tehdy pochopitelně nikdo nevěděl. Ale hranice světů už tu byla. V danou chvíli tam stálo několik set řeckých mužů proti nejméně desetinásobné převaze Peršanů. Lakedaimonští v čele s králem Leónidem odrazili útok elitních sborů krále Xerxe, které byly nazývány "nesmrtelnými" pro odvahu a nepřemožitelnost svých členů. Po třech dnech bojů v bažinaté úžlabině ve výparech horkých pramenů Lakedaimonští do jednoho padli. Vskutku apokalyptický obraz! A velmi poučný! Nejen pro verš Sofonia z Kéu vytesaný na epitaf v místech nejostřejších bojů, Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám, který burcoval svědomí evropských školáků od chvíle, kdy byl napsán, až do nové doby, kdy se na něj jezdí dívat netečné houfy turistů. Je poučný i pro odpověď Leónidovu, když perský posel ultimativně požadoval, aby se Řekové podrobili a odevzdali zbraně. Byla stručná: Přijď si pro ně! Jeho muži jako na povel je sevřeli pevně.

Nyní jsme tu my. My, kteří víme, že jsme Boží děti označené na čelech znamením Kristova kříže a máme nikoli podle zákonů lidských, ale podle zákona Božího stát kolem Krále, který zvítězil nad smrtí.

Když jsem před pár dny shlédl video, na němž zakuklený posel islámského státu nadřazeně sděloval Židům, že sotva obstojí, když se jich zmocnil panický strach po nedávných útocích palestinských sebevražedných útočníků. S výsměchem jim říkal, že to byla jen dětská hra proti tomu, co Židům - a po nich dozajista také křesťanům - nadělí oni, až v tisícinásobné převaze přijdou dokončit, co bylo započato. Oni, kteří pohrdají životem, když jde o svatou věc, chtějí definitivně vymýtit židovské zlo, aby z nich nezbyl ani jediný, Ano, prosím, tak to řekl. Čekal jsem na odpověď z rozumného světa. Nepřišla, protože nemáme ani v Evropě, ani v Americe žádného Leónida. Vůbec nemáme nikoho, kdo by tomuto poslu zkázy řekl: Přijďte, jestliže vaše odvaha spočívá na tom, že pohrdáte životem, my pohrdáme smrtí! A kdyby to někdo vyslovil, bude nejspíš pohnán před soud, protože není tolerantní. Já ovšem nevím, jak máme zahájit upřímný tolerantní dialog s někým, kdo nám vyrazí dveře a začne střílet po našich dětech. Neozve se nic, protože jsme se dali svést a zotročit modlou peněz. Vím však, a to je to vůbec nejdůležitější, že záchrana existuje. I z tohoto soužení nás náš Bůh vysvobodí, vrátíme-li se k němu a budeme prosit o spásu. Bůh je věrný. Možná se zhroutí Evropa i s Amerikou, v Janově Apokalypse se nakonec zhroutilo všechno, ale zaznělo Boží slovo: Hle, obnovuji všechno a všechno činím novým.

Ne, ani v nejmenším se nechci ve chvíli tak vážné chvástat. Nevím, jak bych stál tváří v tvář nepřirozené násilné smrti, jaký strach by se mnou smýkal, co bych blekotal, zbaběle prosil,... Nevím. Ale teď je mi jasné, že se mi nemůže stát nic, protože vím, že Kristus nikdy nikomu neslíbil, že nezemře. Ale řekl, že zemře-li někdo pro spravedlnost, pro Něho a Jeho království, Bůh mu uchystá bílé roucho a on mu bude v radosti zpívat spolu se všemi svatými. Znamenejme se křížem a stůjme v pevném šiku pod praporem Krále života. Amen.

 P. Petr Piťha