Jak si podle Vás může člověk v dnešní době zachovat svobodu a zároveň také víru?
Pokud přijmeme, že základem vztahu mezi člověkem a Bohem je láska, pak si nelze představit člověka bez svobody. Podíváme-li se na problém z hlediska víry, svoboda nemůže být vůči člověku nepřátelská. Na washingtonském pomníku postaveném americkým veteránům, kteří bojovali v korejské válce, je umístěn nápis: „Freedom is not free“ – svoboda není zadarmo. Nesnadno se to vysvětluje v češtině, ale existuje rozdíl mezi svobodou, která na člověka klade jisté nároky, a mezi nepřítomností nebo narušením vztahu.
Zatímco v dobách komunistického režimu církev vytvářela prostor svobody, pak dnes – ve svobodném Polsku – mladí lidé slyší o církvi spíš v souvislosti s nejrůznějšími příkazy a zákazy.
Ve všech postkomunistických zemích máme podobnou zkušenost v souvislosti s pádem diktatury a budováním demokracie. Schází nám to, co si osvojili Francouzi po své Velké revoluci: přesvědčení, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Musíme si uvědomit, že nikdo není absolutně suverénní a absolutně svobodný. Naše svoboda je základem, podmínkou, abychom mohli plně realizovat své lidství. Hovoříte-li o tom, že se část současných mladých lidí odcizuje církvi, naprosto Vám rozumím, poněvadž podobným přístupem se vyznačují i mladí Češi. Mládež se odcizuje nejen církvi, ale i všem dalším institucím – a zejména pak státu. Pořád tu vládne napětí: my a oni.
Ještě do nedávna se církev v Polsku, coby církev většinová, nemusela obávat o počty svých věrných. Dnes lze stále častěji slýchat podobná vyznání, jako bylo to, jež zaznělo z úst známé zpěvačky a herečky Marie Peszek, která prohlásila, že přestala věřit a konečně se cítí svobodná. Jak hovořit s takovými lidmi, když už ani autorita církve zde nemá takový vliv?
Je úplně pochopitelné, že dospívající člověk si musí vybojovat svůj prostor svobody a naučit se rozhodovat sám za sebe. Pochopitelná je rovněž převaha svobody nad vztahem. Lidé odmítají žít pod nějakým diktátem. Hovořit s takovým člověkem lze opravdu až na úrovni skutečného přátelského vztahu. A on sám musí přijít na to, že jsme jeho přátelé.
Lidem, kteří se tážou po smyslu víry, nabízí Benedikt XVI. četbu Katechismu. Ale člověk s pochybnostmi se může snadno cítit ztracený pod tíhou toho množství jednotlivých pravd, v něž by měl uvěřit: Katechismus má na 2865 článků!
Podle mne velký Katechismus není určený mládeži. Měl by sloužit především biskupům, kněžím i těm, kteří chtějí mít po ruce jakousi syntézu katolické víry. Ostatně to byl také důvod, proč byl před Světovými dny mládeže v Madridu v roce 2011 vydán katechismus YOUCAT, určený právě mladým lidem. Na tom setkání bylo nejzajímavější to, co se odehrávalo v diskusních kroužcích, kde mladí lidé debatovali o tom, co jim říkal papež, a co oni považovali za nejdůležitější. A právě papež Benedikt XVI. si výslovně přál, aby se takové diskuse konaly.
Na problémy mladé generace bychom měli pohlížet i z perspektivy globalizace. Prudký rozvoj prostředků masové komunikace – internetu, televize, mobilních telefonů – vyvolal krizi autority. Najednou jsme se ocitli v situaci, kdy starší generace v konfrontaci s tou mladší působí jako by byla negramotná. Jeden z mých známých profesorů se mi nedávno svěřil, že když má problém s počítačem, jde s ním za svým dvanáctiletým vnukem. Kulturní změny, které prožíváme, způsobují, že i škola přestala být vnímána jako zdroj informací. Už na základní škole mají děti přístup k různým zdrojům informací a v některých oblastech dokonce převyšují schopnostmi své učitele. Dnešnímu učiteli zbývá role toho, kdo ukazuje směr. Podobnou roli by měli plnit i duchovní.
Na jedné straně moderní technologie nabízejí církvi takové možnosti působení, jaké nikdy v minulosti neměla, na druhé straně se tak ale redukuje její zvěst jen na jednu z mnoha možných nabídek. Neměla by se církev spíš soustředit na budování živých mezilidských vztahů než usilovně bojovat o místo ve virtuálním prostoru?
Měli bychom se vyhýbat extrémům. Pokud se omezím pouze na individuální kontakt, ztratím tak možnost působit na tisíce lidí. Nová evangelizace není jen otázkou jazyka, i když i on je velice důležitý. Dnes máme spoustu různých specializovaných jazyků v různých oblastech, ale nemáme jazyk, který by byl univerzální a všechny ostatní by sjednocoval. Občas podléháme pocitu, že dobré fungování náboženství v tomto světě nám může zajistit jazyk reklamy. Namísto toho bychom se měli vrátit k Ježíšově výzvě: „Jděte do celého světa!“ Netýká se to pouze nějakého geografického teritoria, ale také všeho toho, co nám právě umožňuje kontakt se světem. Čili i té virtuální reality.
Nezapomeňme, že Ježíš neříká: „učte“, ale „získávejte si přátele“. A získávání přátel záleží na tom, jakým způsobem vedeme dialogu. Součástí toho musí být ona individuální angažovanost člověka, aby lidem, s nimiž vedeme dialog, bylo zřejmé, že církvi nejde jen o úspěch. Přítel je ten, kdo naslouchá tomu, co mu chci sdělit. Nebude mne soudit, i když učiním něco nedobrého. Bude mi chtít pomoct. V tom – podle mě – spočívá nová evangelizace. Domnívám se, že po takovém setkání touží každý člověk. A negativní jevy v církvi jsou důsledkem ztráty orientace.
Krize způsobená odchody mladých lidí z církve vede k podrážděným reakcím. Jak lze za takové situace pěstovat ctnost trpělivosti?
Trpělivost je nezbytná. Církev přece sebe samu nazývá matkou. Říkáme „matka církev“. A každá maminka musí být trpělivá – a to nejen když jsou její děti malé, ale po celý jejich život.
Kněží z oblastí nacházejících se několik desítek kilometrů na jih od Prahy – kde jsou celé vesnice katolické a mentalita jejich obyvatel velmi tradiční – se mě nedávno ptali na to samé: Co dělat, aby mládež neutíkala z církve? Společně jsme došli k závěru, že je nutné s těmito lidmi udržovat kontakt, i za cenu toho, že pro ně uspořádáme třebas diskotéku. Kněží jim musí vyjít naproti, aby ti mladí lidé viděli, že o ně mají zájem. A pak přijde nějaká odpověď.
Samozřejmě nedostatek trpělivosti je v církvi problém. My jsme přesvědčeni, že nejdůležitější je zprostředkovat konkrétní stanoviska. Přitom však nepřihlížíme k existenciálnímu kontextu toho kterého člověka.
Pater Franciszek Blachnicki zastával názor, že kněží velmi usilují o to stát se pastýři, ale méně už – rybáři lidí. Nicméně Kristus vyzýval: „Staňte se rybáři lidí.“
To máte pravdu. Dnes se setkáváme s čím dál menším pochopením pro to, co znamená služba pastýře. Zapomínáme, že pastýř ovce nejenom vodí, ale taky chrání před nebezpečím a pečuje o ně. A to je dost náročná práce.
Dnes je kněz často hlavně strážcem církevní nauky, dbajícím o to, aby ani o milimetr někdo náhodou nepřekročil hranici ortodoxie.
Ve svých homiliích často zdůrazňuji, že normou naší katolické a křesťanské zbožnosti je především Ježíšova věta z evangelia: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 24,40). Vyrostli jsme na zkušenosti dvacátého století, v němž veškerý život společnosti byl silně poznamenán ideologiemi. A reformy života víry nelze zavádět pouze pomocí předpisů. Nesmíme zapomínat, že mladí lidé touží po nějakých idolech. Pokud jde o tu polskou zpěvačku, možná by bylo dobré se jí zeptat: Ukaž mi svůj idol a zamysli se, jestli byl skutečně ve svém životě šťastný.
Církev žije nejen předpisy, ale také velkými osobnostmi. Měla by být méně institucí, za to více společenstvím, kde lze na takové osobnosti narazit.
Před kým nebo před čím má pastýř bránit ovce? A copak matka se občas neuchýlí k nátlaku, vidí-li, že její dítě kráčí špatným směrem?
Nejdřív musí poznat potřeby svého dítěte, a také ono musí pochopit, že ho maminka má ráda. Všichni máme podobnou zkušenost, všichni jsme se bránili přílišné starostlivosti našich matek. Ale později přicházelo poznání, že v zásadě musíme být našim rodičům vděční. Nemám problém s tím, že čas od času, když jsem něco vyvedl, jsem dostal vařečkou, což vůbec nebyl strašný trest – otcova ruka byla pevnější. Nedá se vždycky vysvětlit, proč církev občas vydá nějaké definitivní závazné stanovisko, které následně vyvolá odpor. Často pak s odstupem vidíme, že v tom řešení mohla být netrpělivost, možná i nějaká zloba. Ale dokážeme to pochopit a odpustit, když víme, že hlavním motivem byla starost.
Takže před čím by měl pastýř chránit své ovce?
Měl by to řešit průběžně na základě svých informací a podle svého svědomí. Důležité je, aby uměl s těmi lidmi nejdříve promluvit a až v krajním případě použít mimořádných prostředků.
Reaguje-li se represí, obyčejně už pro lidi, kteří opouštějí církev, není cesty zpět. Přirovnáme-li vztahy uvnitř církve k přátelství: když můj přítel odchází, samozřejmě trpím, ale neznamená to, že ten člověk přestává být mým přítelem.
Domnívám se, že to je vlastně přirozený přístup. Zůstanu-li u metafory církve-matky, pak při výchově je nejhorší, pokud matka pomocí příkazů a zákazů chce své děti uchránit před všemi možnými nebezpečími. Proti takovému přístupu rodičů se dítě přirozeně vzbouří. V takových situacích bude chtít projevit svou svobodu a samostatnost a překročí přesně ty hranice, které nechceme, aby překročilo. To je jeden z mechanismů, na který by církev neměla zapomínat. Vidíme to například v souvislosti s jednáním s tradicionalistickými skupinami.
Občas ale slýcháme výtky, že trpělivost a nedostatek energické reakce oslabuje identitu církve. Podle mínění některých lidí je nejdůležitější jasně určit dané hranice. Nikoliv náhodou Benedikt XVI. často hovořil o identitě katolicismu.
Myslím, že také my musíme být trpěliví. Připomeňme si průběh jednotlivých historických etap, jimiž církev prošla od zániku antického světa: období feudalismu, kdy církev přejala řadu povinností světské moci, později národní křesťanství. Reakce na ty změny byly velmi různorodé. Víme, že existovaly inkviziční tribunály, náboženské války, které byly boji na život a na smrt, a my dnes hovoříme o zákazech a nařízeních, s nimiž máme problém. Nejsme tak dokonalí, abychom dnešní situaci řešili bez problémů.
Současně se církev stává světovým společenstvím. Za chvíli to už nebude církev především Starého a Nového světa, ale Afriky a Asie. Nevíme, jak se vyrovnáme s touto novou situací. V době konání Druhého vatikánského koncilu měla církev 680 milionů věřících. Dnes je katolíků dvakrát tolik. Jan Pavel II. se koncem svého života zabýval otázkou, jak by se měl papežský úřad v církvi realizovat – položil tuto otázku teologům a představitelům ostatních denominací v encyklice „Ut unum sint“. Potřebujeme čas na nová řešení. Ale uvědomíme-li si, že počet duchovních je stále stejný, pak by nás nemělo překvapovat, že se kněží cítí zavaleni prací a novými výzvami. Pokud se na moři blíží bouře, tak je v jistém smyslu normální, že kapitán nebo kormidelník začíná rozčileně pokřikovat na námořníky a vyvolává napětí. A my v některých částech světa necítíme, že ohrožení je vážné, a proto nás může chování kapitána překvapovat.
Podle koncilu bychom ale neměli přeceňovat roli kléru a biskupů. Život církve záleží na každém konkrétním věřícím. A největší krizí církve je právě to, že si to nejsme ochotni připustit. Bavíme se spolu v Krakově, takže si připomeňme, jakou roli v životě Karola Wojtyły sehrál skromný karmelitánský terciář, povoláním krejčí – Jan Tyranowski.
Hovořím z české perspektivy: stali jsme se církví příliš institucionalizovanou. Co nelze zachytit církevní statistikou, jako by neexistovalo. Takové uvažování je ale mylné. Vždyť existuje řada skupin, společenství a center živé církve.
Připomněl jste téma náročného dialogu s tradicionalisty. Jakou roli by v naší víře a náboženském životě měla hrát tradice?
Přicestoval jsem z Prahy. Co asi táhne lidi do tohoto města?
Krása památek...
Takže právě tradice. Domnívám se, že tradice tvoří bohatství života. Problém tradicionalistů spočívá v tom, že udělali z tradice předpisy, poněvadž chtěli zakonzervovat život, který se ale zakonzervovat nedá. Oni jsou tak trochu jako fanatičtí památkáři. Kdyby zvítězili, dodnes bychom bydleli v jeskyních.
