Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, 6.června zaznělo v katedrále sv. Víta Defiant Requiem s podtitulem Verdi v Terezíně. Je to totiž 70 let, kdy v Terezíně zaznělo Verdiho Requiem pod vedením Rafaela Schächtera. Nešlo tehdy o žádný galakoncert, ale zpěv zádušní mše, Verdiho Requiem. V Terezíně ji zpívali židovští vězni určení na cestu do Osvětimi. 

Čtěte také: Dominik Duka: Katolická církev stála ve 20. století na straně svobody

Autor a dirigent Murry Sidlin vytvořil originální a hluboce souznějící kreaci. Verdiho Requiem zarámoval krátkými šoty ze vzpomínek přeživších interpretů. Přidal záběry z dobového filmu o Terezínu, ve kterém nacisté předvedli tento koncentrák dánskému Červenému kříži jako rekreační lázeňský pobyt. Byla to jedinečná Potěmkinova vesnice provedená v hnědém, nacistickém zabarvení. 

Výpověď tohoto představení i umělecký zážitek nedokážu sdělit. Řekl jsem přítomným, že to byl koncert, bohoslužba, duchovní cvičení a obřad křesťansko-židovského smíření. Během sledování obrazů, naslouchání tónům a zpěvu jsem mohl prvně v životě tak intenzivně reflektovat vnitřní spojitost a jednotu hebrejské a křesťanské Bible. 

Čtěte také: V Polné jsme naplnili odkaz Tomáše Garrigua Masaryka, domnívá se Dominik Duka

Při výpovědi Rafaela Schächtera, prezentované hercem recitátorem, Kde zůstal Bůh následovala odpověď: „S námi. Ale kde zůstal člověk?“ To se neslo jako ozvěna prostorem katedrály. 

Nezapomenu slova Normana Eisena, velvyslance USA: „Jsme bratři ve víře.“ Tak hovoří teologie o Terezínu, Osvětimi, Valdicích nebo Leopoldově. Při provedení Verdiho Requiem v Terezíně si tehdy vězni slíbili, že ho jednou zazpívají ve svobodné Praze. Trvalo to 70 let, ale tato předpověď dirigenta Rafaela Schächtera se naplnila.