Někdy asi nejen mně připadá, že náš život se točí kolem samých výročí. Jistě to nebyla specialita předchozího režimu, kdy jsme oslavovali třeba výročí „Velké říjnové socialistické revoluce“, ale i dnes a v církvi vztahujeme často různé akce k nějakému výročí. To je docela v pořádku, vždyť historie je učitelkou života a je dobré si připomenout stará vítězství i prohry, abychom se poučili. Pro snazší připomínku různých událostí lidé staví od nepaměti pomníky. Určitě je to ze souvislosti slova „pomnít“, tedy „pomni, člověče, připomeň si, tu a onu událost, tu či onu osobu z dějin“. Pomníky mají ovšem své osudy, často neveselé. Nové režimy bourávají staré pomníky právě proto, aby se zapomnělo na staré časy, na bývalé osobnosti, které něco znamenaly. Vzpomeňme jen na onu „frontu na maso“, velký pomník na Letné, který měl připomínat velikost sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Pomník zmizel a v roce 1968 jsem viděl kreslený vtip, kde u podstavce pomníku stojí jistý politik a říká:“ Na těchto základech, soudruzi, se dá dále stavět“. Pomníky zkrátka i po letech budí vášně a rozpory, ať je to zbouraný Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, nebo některé nové útvary v Praze, o jejichž uměleckosti se dá s úspěchem pochybovat.
V tomto týdnu si připomínáme události 17. listopadu 1939 a 17. listopadu 1989. Příliš velké pomníky těchto událostí nemáme, spíše pamětní desky. Studenti popravení v Ruzyni nacistickou mocí měli být připomenuti právě v roce 1989 na Albertově. To shromáždění svolali studenti, jak Nezávislí studenti, tak vysokoškolské organizace sdružené v Socialistickém svazu mládeže. Zajímavé je, že tam nebyli zástupci Charty 77, v pozadí stáli spíše tak zvaní „muži roku 1968“, kteří byli připraveni převzít nenásilně moc uvnitř komunistické strany. Jak ostatně píše Petr Pithart, jeden z nich, nejednalo se o revoluci, která získala přídomek „sametová“, ale o nenásilné převzetí moci. Jak to dopadlo, víme. Moc nepřevzali reformní komunisté, ale režim se složil jako domeček z karet. Do hry vstoupili stoupenci Charty 77, bývalí komunisté, socialisté, katolíci i protestanti a ustavili hnutí Občanské fórum, které se nepodobalo klasické politické straně.
Zajímavé je, že tento rok se už vlastně podruhé scházejí lidé na Albertově, kde pochod studentů začal, ale v souvislostech, které uvádím výše. Skutečný přerod v něco jiného nastal ovšem až na Národní třídě, při střetu s represivní komunistickou mocí. Tam byl a tam také patří 17. listopad 1989. Mládež, která vyburcovala společnost z letargie nebyla ovlivněna idejemi socialismu, ani jinými skupinami, ani nebyla vedena a organizována Chartou 77. Ona si prostě jen připomněla, co je skutečnou podstatou lidství. Zcela přirozeně prahla po svobodě, úctě a toleranci. Zazněla tam hymna, která je duší naší vlasti, připomínkou našeho domova. Kde domov můj, ptá se autor textu. Myslím tedy, že adekvátní místo oslav 17. listopadu by mělo být spíše na Václavském náměstí, kde promluvil Václav Havel a hovořil řečí svatého Václava o spolupráci, úctě k člověku, společenství a solidaritě.
Pro Radio Proglas: Dominik Duka
Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
