Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, druhý červencový týden jsem trávil dovolenou v Jablonném v Podještědí, u svaté Zdislavy. Jak vidíte, nemohu se těch svatých zbavit. Zajeďte si tam také a objevíte nový svět. 

Život v klášteře mi umožnil věnovat čas modlitbě, ale také jsem měl možnost trávit večerní chvíle v knihovně a vzít do ruky nejen historické knihy, ale i současnou produkci. Znáte ten pocit, kdy obdivujete vazbu, ilustrace, ale i ojedinělou šíři knižních titulů? 

Čtěte také: Dominik Duka: Jan Nepomucký dokazuje, že národ a církev patří k sobě

Přes den jsem však mohl obdivovat také kraj, který se stal domovem pro příchozí kolonisty ve 13. století. S úctou jsem pozoroval růst tohoto kraje do krásy, ale i píli chalupářů nebo obnovený kostel svaté Máří Magdaleny v Mařenicích. Otevřené hranice a opravené cesty nás vracejí do doby, kdy státy nebyly odděleny ideologií a drátěnými ploty. Jednalo se o dřívější hranici s „bratrským socialistickým státem NDR“.  

Přesto se vrátím ke knihovně v klášteře. Na barokním obraze je papež bez tiáry nebo mitry, sestupuje ze schodů a zdraví se podáním ruky a objetím s muži a ženami v krojích 18. století. A tak jsem luštil nápis na tomto obrazu. 

Potvrdilo se, že je na něm Benedikt XIII., papež, který nám svatořečil svatého Jana Nepomuckého, ale také po tři dny odmítal přijmout volbu za papeže. Při nástupním obřadu přišel pěšky a odmítl obřad z dob římských císařů, totiž líbání střevíce. Přítomné kardinály, vyslance a jejich doprovod zdravil podáním ruky a objetím. Tak to zaznamenal ve svých listech a do světa rozhlásil hrabě Kounic, vyslanec naší vlasti. 

Možná neškodí připomenout, že to vše, co bychom dnes považovali za výraz služebného papežství, důrazu na bratrství a podobně, se stalo už v 18. století. Nihil novum sub solem, tedy nic nového pod sluncem, jak píše biblický Kazatel.