NEDĚLE POČÍTANÁ NA MINUTY
Nastoupit do auta, vystoupit, převléknout se, sloužit mši, mluvit s lidmi, navštívit raut... A pokud možno nikde nenabrat časovou ztrátu. Dominik kardinál Duka se v neděli nezastaví.
Patnáct minut před desátou v neděli dopoledne frčí bránou Sázavského kláštera černý superb s vlaječkou, na které se třepotá kříž. Dominik kardinál Duka přijel do práce a má patnáct minut na to, aby se převlékl, než zahájí devadesátiminutovou mši v klášterním kostele. Po ní má patnáct minut na převlečení a kávu s místním farářem. Před polednem už bude v lese žehnat nádherný sázavský hřbitov. K požehnání je třeba celý zrekonstruovaný hřbitov obejít, a proto se na benedikci vyčleňuje třicet minut. Odtud se jede na prohlídku sklářské huti, z níž se nedávno stalo něco jako umělecká dílna, tam o půl druhé pan kardinál požehná nejstarší peci. Ve 13.50 zde začne raut, který potrvá do půl třetí.
Tolik praví přesný program, v němž se kardinál dostane jen do mírného skluzu. Místo rautu si nakonec dá deci bílého a věnuje dvacet minut doplňkovému rozhovoru s novinářkou, která píše o jeho pracovní neděli.
KARTÁŘKA U VÁLU
Téměř každý den kardinála Duky je rozpočítán na minuty, proto se také jeho programu říká minutovník. Při návštěvách centrály ve Vatikánu, které bývají obzvlášť nabité, nakyne dvoudenní minutovník i na dvanáct stran. Dnes nemá kardinál na novináře čas, ale ve čtvrtek vyčlenil jeho tiskový mluvčí 45 minut na přípravný rozhovor. Začal sice s pětiminutovým zpožděním, ale kardinálův minutovník naboural nejméně o dalších patnáct minut. Dominika Duku otázky očividně bavily a vyprávěl spoustu fascinujících historek.
Například vzpomínal, jak se jednoho dne roku 1949 jeho otec nevrátil z muničního skladu, kde „pracoval u pyrotechniků“. Někdejší zbrojíř Britského královského letectva záhadně zmizel, stejně jako několik dalších zápaďáků z Hradce Králové. „Dodnes si pamatuju, jak naše maminky hledaly tatínky. Jak se pídily po informacích, chodily po úřadech, poslouchaly rádio... To byly dny a týdny čekání a žádná odpověď odnikud nepřišla,“ vzpomíná Duka. „Pátrání vedla jistá Ruska, která se provdala za důstojníka Svobodovy armády. Nakonec rozhodla: Tak půjdem ke kartářce! A ta kartářka byla ruská bojarka, taková stařenka, ležela v posteli a před sebou měla vál na těsto. Na ten před nás vykládala karty: jestli se vrátí do dne, do měsíce, do roka... Ale taková odpověď nikoho neuspokojila, tak se pokračovalo za paní Absolonovou na nábřeží. Ta měla kocoura za krkem, působila ještě strašidelněji a říkala: Vidím, vidím les, louku, dráty a tam se pohybují postavy... Za pár dnů nám přišla zpráva, že je otec ve vězení.“
Jako kluk chtěl být pan kardinál vojákem z povolání jako otec. „Vyrůstal jsem ve stínu jeho vojenského života a do jisté míry se to se mnou táhlo celý život. Nejdřív se u nás scházeli důstojníci propuštění z armády po prvních perzekucích, pak ti, kteří se vraceli z vězení. A musím přiznat, že jsme na ně jako děcka tak trochu žárlili, že nemůžeme procházet takovými životními příběhy a událostmi. Protože pro nás ten táta a rodina udávali určitou životní metu.“
Otec Dominika Duky se z vězení vrátil za tři roky. Mezitím se rodina přestěhovala a matku, která začala uklízet v hotelu Grandhotel, přemístili do tržnice jako pomocnou sílu. Vracela se až pozdě večer. Ani v takové situaci však Dukovi nezažili žádné pohrdání, krátce po komunistickém převratu lidé ještě drželi při sobě. „To jsem se mohl jako kluk ještě nafukovat, když se mě ve škole ptali: Co dělá otec? Jaké má zaměstnání? A já: Ve vězení. A paní učitelka přišla, pohladila mě po vlasech a povídá: Já vím. Nic nemusíš říkat.“
Jednoho dne vzala matka budoucího kardinála k řece. Nesli tam helmu a zbraně, které si otec přivezl z Británie na památku. „Musel jsem dávat pozor, aby nás nikdo neviděl, když to všechno házela do Labe. Tehdy museli rodiče dětem důvěřovat. To se doma vědělo, co kde je, a když přijde domovní prohlídka, tak že musím křičet, že to tam není. Byla to od mé matky absolutní důvěra a za to jsem v životě vděčný.“
KUFŘÍK PRO LETUŠKU
Nablýskaný černý superb, na který v Sázavě s fotografem čekáme, má kouřová skla, takže dovnitř není moc vidět. Z auta vystupuje korpulentní muž se živou tváří a vysoký brunet: kardinál Duka a jeho ceremoniář. Ten na kolečkách táhne kufřík, jaký mívají letušky. Později vyjde najevo, že stejné zavazadlo se stejným obsahem leží i v kufru auta, které má na starosti nevelký blondýn s těkavýma očima. Kufříky obsahují lékárničky, záložní mešní kalich, záložní pokrývku hlavy (solideo) i bohoslužebná roucha.
Kardinál Duka se od čtvrtka překvapivě proměnil. Ze sympatického sedmdesátníka v jednoduchém černém obleku s kolárkem se stal důstojný hodnostář v černé sutaně lemované červenou nití stejného odstínu, jako je solideo na jeho hlavě. Kolem krku se mu houpe masivní zlatý kříž, ale tohle je pouze oblek na hřbitov a raut. Na mši se pan kardinál opět musí převléct - do ještě honosnějšího oděvu.
„Když někam vyrazím v celé parádě, s berlou a mitrou na hlavě, tak na mě děti křičí: Mikuláš! Mikuláš! Takže se musím všude chovat slušně,“ vtipkuje Duka a popisuje, jak na něj reagovali „na písáku v Hradci Králové“, kam se ještě jako biskup vyrazil koupat se svými spolupracovníky. Příjemně se opíral do chladivé vody, když uslyšel ženský hlas: Pozdrav Pánbůh! No tady plave celý biskupství! To se biskupovými plavkami nenechala zmást dáma s drdolem plovoucí o vlnu dál.
Z minutovníku, kde je uváděn pod zkratkou „DkD“, si kardinál zjevně moc nedělá. U vchodu do sázavského kostela se srdečně zdraví s farníky postávajícími v hloučcích a s několika babičkami si přátelsky třese rukou. Široce se usmívá, živě reaguje a dívá se přímo do očí. Nepůsobí jako muž z vrchních pater jedné z nejstarších hierarchií na světě, spíš v něm vidím rýsovače ze Škodovky v Plzni, kde strávil jedno z nejšťastnějších období svého života.
„Takové zaměstnání má jednu výhodu: vidíte výsledek. To jako kardinál vidíte málokdy, každý druhý rok se mění vláda a na klíčových ministerstvech není nikdo déle než rok, takže máte pocit určitého zmaru. To je to, co člověka nervuje nejvíc, že musí všechno dokola opakovat a pořád si říkat: Musíš, musíš, znova a zase znova.“
PROMĚNA
Najednou však kardinál Duka mizí v šatně a novinářka se s fotografem ženou za ním. Mají předem povolený vstup do téhle šatny, které „DkD“ říká zákristie. Je to jeden z mála církevních termínů, jemuž novinářka rozumí. Patří ke generaci Husákových dětí a do kostela chodili v její rodině naposledy prarodiče. Má větší přehled o rituálech v kadeřnictví než o tom, co se odehrává v téhle tmavé šatně.
Voní tu kadidlo, nad hlavou burácejí zvony a oblékání na mši probíhá bez jediného slova. Ceremoniář, jáhen Vojtěch, tahá z kufříku na kolečkách různé části liturgického oděvu a kardinál se lehce sklání, aby mu ceremoniář mohl přetáhnout přes hlavu brokátové roucho. Převlékací rituál začal, kněz se při oblékání obrací a ceremoniář mu na zádech dotahuje jakousi šňůrku. Je to tanec všech nedělí, který má svůj metronomický rytmus, a vypadá to, že Dominik Duka si v duchu přeříkává své kázání. Jáhen při převlékání zaváhá jenom jednou, a to když podává červený čepeček ministrantovi: „Na to pozor, to solideo je strašně drahý.“ Ministrant se lekne a začne hedvábný čepeček nervózně žmoulat, načež ceremoniář zaloví ve svém kufříku. Vytáhne velum, jakousi šálu s kapsou na každém konci. „Do těch kapes si takhle dej ruce. Jako do rukavic,“ říká ministrantovi. Velum zjevně slouží k tomu, aby ministranti neohmatávali solideo zpocenýma rukama. „Jedna ta čepička přijde na šedesát eur,“ vysvětluje později ceremoniář, a zpocené ruce zanechávají na jemném hedvábí nevypratelné „mapy“.
„Solidea objednáváme až z Říma. Jsou šitá u rodiny Mancinellů, s kterými se pan kardinál zná osobně. Mají už jeho míry,“ prozrazuje ceremoniář jednoho z generálních dodavatelů. Mezi další patří Arcibiskupské sklepy z Olomouce, kde se vyrábí mešní víno, a řeholní sestry z Bílé Vody na Jesenicku, které pečou nekvašený chléb na hostie. Pouze biskupská berla se nevyrábí na zakázku. Ta se dědí po předchůdcích a Dominik Duka jich má na výběr zhruba deset. Pro dnešek si vybral celodřevěnou tyč se zlatým litinovým kováním, dar kardinála Jeana Jérôme Hamera. „Copak by tu čepičku neuměli ušít nikde jinde než v Římě?“ ptá se novinářka ceremoniáře, ale ten jenom nadzvedne obočí. „No ještě se dají sehnat z Polska, ale ta kvalita se nedá srovnávat.“
Na další otázky je čas až po bohoslužbě. Během ní v klášterním kostele svatého Prokopa sedalo, klekalo, vstávalo a zpívalo tak sto lidí a jeden starý pán přitom omdlel. Měkce modulovaný hlas kardinála Duky několikrát zaburácel, až sebou fotograf cukl a stiskl spoušť. Projev byl sebejistý, kázání erudované. Citoval literární klasiky i astrofyzika Grygara, ale novinářka si dávala pozor na něco jiného. Spočítala, že si pan kardinál své solideo nejméně čtyřikrát odložil na velum ztrémovaného ministranta, ale kdy a proč to dělal? „Když pan kardinál při mši promlouvá s Bohem, má na hlavě solideo, a když promlouvá k lidem, tak si nasadí mitru. Ale to je hodně zjednodušený. Tohle by vydalo na doktorskou práci,“ mávne ceremoniář rukou.
Po vysvěcení má kněz sloužit mši každý den. To nebyl problém pro rýsovače z plzeňské Škodovky, ale ve vězení to vždycky nešlo. Dominik Duka si za komunistů odseděl patnáct měsíců a dvakrát byl potrestán korekcí, kde se mše celebrovat nedala. To mu Bůh jistě odpustil, ale Vězeňská správa mu neodpustila poplatek za pobyt v korekci. Za cementovou díru mu soudruzi naúčtovali jako za pražský hotel, ale tuhle rekreaci za něj zaplatil arcibiskup Tomášek, který ho osobně přivítal na svobodě.
FARA A KRIMINÁL
Minutovník šlape nelítostně, mše skončila, ovečky nastupují do aut a pastýř odchází na kávu s otcem Radimem. Při ní se dozví, že správce sázavské fary nemá kde spát. Fara je v dezolátním stavu, nejde v ní elektrika a topí se v kamnech. Musí však být těžké si stěžovat kardinálovi, který si sám nestěžuje ani na komunistický kriminál: „Víte, pro mě vězení nepatřilo k nejtěžším chvílím v životě. Ani ta vyšetřovací vazba nebyla tak náročná, protože mi vedoucí směny opravdu nadržoval. Vždycky jednou týdně přišel, to už bylo po večerce a byli jsme v pyžamu. A on říká: Pojďte se mnou. Poprvé jsem se lekl, ale on mě vedl do knihovny, kde jsem si mohl vybrat, co jsem chtěl. Přitom já jsem měl knihy zakázané, měl jsem v papírech takzvanou intelektuální represi.“
Podobné štěstí na lidi měl Dominik Duka i ve vězeňské cele. „Velitel světnice se ke mně choval slušně. Když jsem tam přišel, řekl mi, že mě dostal na starost.“ To znamenalo, že na budoucího kardinála měl donášet Státní bezpečnosti. „A pak tam byli takoví dva mladí vojáci. Když jsme každý den museli uklízet takovou nekonečnou chodbu, říkali mi: Víš co, běž si číst, my to za tebe uklidíme.“
Z kláštera se jede na sázavský hřbitov, který se táhne lesnatým kopcem. Pan kardinál řeční do mikrofonu a pak prochází po obvodu renovované nekropole, kropí ji svěcenou vodou a sází do ostrých stínů pomyslné kříže. Přes zeď voní houby a tlející listí. Je to krásná procházka, ale minutovník je neúprosný a z lesa se jede do sklářské huti.
V bývalé fabrice čeká další mikrofon a další rétorický výkon. Pec se blýská, celý projekt vyšel na desítky milionů, z nichž většinu dala Evropská unie, něco zaplatil i místní bard Michal Viewegh na počest otce, který ve sklárnách pracoval.
CELIBÁT
Posledních čtyřicet minut kardinálova dne je vyčleněno na raut a novinářka urve příležitost položit velkému církevnímu diplomatovi několik posledních otázek. To, co jí vrtá hlavou, jistě zajímá i většinu jejích vrstevníků: Jaké to je žít celý život v celibátu a proč si takové odříkání zvolil? Takových dotazů jistě pan kardinál odrážel už tisíce, ale novinářka stejně neví, jak to navléci, a začíná zeširoka: Překvapilo mě, když jsem četla, že vaše matka měla sedm sourozenců a váš dědeček byl dokonce ze sedmnácti dětí...
Dominik Duka okamžitě uhodne, kam tohle míří, a vysvětluje: „Otázku, kterou mi kladete, jsem si kladl i já, když jsem přijímal podjáhenské svěcení, které je spojené se slibem celibátu. Ale viděl jsem jasně, čemu říkám ne. Pro mě byla církev prostor, kde je možné mluvit pravdu a určitým způsobem o něco zápasit. Určitě byly chvíle, kdy se mi to zajídalo, ale v té zpětné perspektivě, smím-li to říct, nic nebylo zbytečné, nic nebylo nadarmo a v životě mi to opravdu pomohlo.“
