Církev dlouhodobě dokazuje, že školství „umí“. Svědčí o tom nejenom výsledky církevních škol a učilišť při celonárodních srovnávacích zkouškách, ale také neutuchající zájem o její vzdělávací instituce při přijímacích zkouškách. Ředitelé církevních škol se přitom shodují, že za jejich úspěchem nestojí žádné převratné pedagogické metody. Na školách se zkrátka vyučuje tak, jak se učilo vždycky, žáci jsou pravidelně přezkušováni a známkováni – což by někteří v dnešní době označili za zpátečnictví. Pedagogičtí pracovníci se mimo jiné snaží porozumět rodinné situaci každého žáka. Důsledná komunikace s rodinou tak patří na církevních školách k samozřejmosti, stejně jako přítomnost kněze a školního psychologa.

Vzdělávání patřilo už od samotného počátku ke jedním ze základních kamenů křesťanství. „Církevní školství patří spolu s kulturně-historickou a charitativní činností k jednomu ze tří pilířů našich aktivit. Naše školy jsou otevřeny pro všechna vyznání, i politická přesvědčení bez rozdílu“, přibližuje zásady přístupu k dětem Dominik Duka, zatímco se převléká v sakristii Kostela sv. Voršily, sídlícího v Praze na břehu Vltavy vedle Národního divadla. „Můžeme tak navázat na dlouholetou tradici a naší výhodou je, řekl bych, jakýsi vnitřní náboj kterým naše školy obohacuje důraz na duchovní stránku rozvoje lidské osobnosti“. Není tedy náhodou, že propojení vědeckého a duchovního světa dalo lidstvu nejeden převratný vynález, jako třeba hromosvod Prokopa Diviše, základy genetiky Řehoře Mendela, nebo scholastickou filozofii Tomáše Akvinského.

Čárky si neděláme

Církevní školy se z vnějšku odlišují jen nepatrně od svých státních sester. Na výuce se zpravidla zčásti podílejí řádové sestry a osnovy jsou obohaceny o výuku náboženství. „Na naší škole je náboženství povinným předmětem, ale v tom jsme mezi církevními školami spíše výjimkou. Daleko běžnější je nabídka mezi výukou náboženství a jeho ekvivalentem v podobě etické výchovy, nebo něčeho podobného“, vysvětluje mi jedna z vyučujících při mši. Další odlišností je nabídka bohoslužeb, uzpůsobených pro děti. „Dnešní bohoslužba ke konci roku za účasti pana kardinála je trochu povinnější, samozřejmě si ale neděláme čárky, kdo přišel a kdo ne“, odmítá kantorka úvahy, že by děti někdo násilím nutil k chození do kostela. Zároveň ale připouští, že u rodičů, kteří zapisují své děti na Základní školu sv. Voršily, se už předpokládá určitá míra zájmu o křesťanské hodnoty a tradice, kam patří i účast na bohoslužbách.

Záznam kázání Dominika Duky na ZŠ sv. Voršily:

Milosrdný Samaritán příkladem

Farář u kostela sv. Voršily vybral pro dnešní příležitost text z Lukášova evangelia o milosrdném Samaritánovi. „V Evangeliu se setkáváme z postavou Samaritána. Ti tehdy nebyli ve společnosti příliš oblíbeni, a lidé si o nich nemysleli nic dobrého. Právě o to je ten biblický příběh silnější, že nemohoucímu člověku pomohl ten, od koho by to tehdejší společnost očekávala nejméně“, přibližoval kardinál Duka dětem smysl příběhu. „Neměli bychom ale také zapomínat, že za každou pomoc je potřeba poděkovat, i kdyby přišla od někoho, koho moc nemusíme“, řekl Dominik Duka dětem s pobídkou, aby nezapomněly ke konci roku také poděkovat svým učitelům za trpělivou práci, i když na ně mají kolikrát vztek za špatné známky, nebo třeba poznámky.

Video ze mše: