Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Betlémská noc

Betlémská noc

Pražský arcibiskup Dominik Duka OP napsal pro MF Dnes článek k Vánocům, který vyšel 23. prosince 2011.

28. prosince 2011
Články

Slavíme Vánoce roku 2011, které se staly plnou součástí veřejného života naší společnosti díky Sametové revoluci, ale především díky zesnulému prezidentu Václavu Havlovi. Právě jemu se podařilo naplnit náš společný sen o svobodě, v níž je člověk obrazem Boha.

Vánoce jsou výpovědí o betlémské noci, kterou zachytila dvě evangelia, Matoušovo a Lukášovo. Obě tato evangelia v duchu židovské tradice citují rodokmen, s čímž se můžeme setkat při každé sobotní bohoslužbě v synagoze. Předčítající sám sebe představí, a to nejen připomenutím svého otce, ale také připomenutím patriarchů izraelského národa. Tyto rodokmeny nám připomínají, že narozený Ježíš Kristus je dítětem izraelského národa. Připomínají nám, že Kristus je potomkem krále Davida, členem davidovské dynastie, k níž se upínají naděje izraelského národa především v těžkých dobách. Zatímco Ježíš Kristus je ústřední postavou Nového zákona, tedy nové smlouvy, hlavním protagonistou Starého zákona je Mojžíš. Toho umění zpodobňuje se dvěma deskami tóry, resp. dekalogu s deseti přikázáními, která se stala základem celé západní civilizace. Toto desatero nehovoří o ničem jiném, než o zodpovědnosti člověka vůči Bohu a vůči druhému.

Ježíš Kristus, jehož narození o Vánocích slavíme, toto desatero neodmítl. Naopak, ještě více prohloubil a rozšířil jeho vážnost. Mojžíšovskou lapidární zkratku, kterou můžeme číst v knize Deuteronomium (6,5), shrnul Ježíš Kristus do přikázání jediného tzv. zlatého pravidla, které obsahuje Matoušovo evangelium: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (7,12).

Ve tmě na poli pastýřů zahlédne hlídka ovčína světlo, cosi se rozzářilo. Vánoční píseň říká, že tmavá noc se Božím divem proměnila v jasný den. Neumíme si představit vánoční noc bez světel a svící. Pastýři obdrží nebeské poselství, chcete-li andělské, a vydávají se na kraj města, kde napůl v jeskyni, napůl ve stáji naleznou novorozence. V zastrčené římské provincii Judeji v opovrhovaném židovském národě se ve zchudlé královské rodině, která v okupované zemi nehraje vůbec žádnou roli, narodí dítě. Tak vlastně začíná křesťanská zvěst.

Čteme-li o tomto betlémském dítěti, vidíme, že do něho Izraelci vkládali naději, jakou hledají ve svých vůdcích bojovníci za národní osvobození. Křesťané ovšem hledí ve světle své víry do betlémské stáje, kde v jeslích na slámě leží malý chlapec, a vyznávají, že v tomto dítěti je přítomen Bůh. Po téměř sedmi staletích velkých debat dokonce říkají, že je to pravý Bůh a pravý člověk. Není to ale úsměvné? Není to jakási degradace Boha? Vždyť Mojžíš o něm svému lidu říká, že je to Ten, který je, neviditelný a nepředstavitelný Bůh, který nemá žádnou antropomorfní podobu. U proroků jako např. u Daniela sice existuje jakási vize Boha jako vznešeného starce. Ten je ale vždy v mlze a můžeme říci, že je to spíše „cosi“ – neviditelný, nepředstavitelný, nevyslovitelný, a přesto blízký Bůh. Ježíš Kristus na prosbu jednoho ze svých učedníků, aby jim ukázal Boha Otce, říká: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce“. Najednou se musíme vrátit k prvním stránkám knihy knih, která tvrdí, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.

Žijeme ve světě, o kterém sociologové a religionisté říkají, že je to svět postateistický. Svým způsobem o tom vypovídá i náš statistický pohled posledního sčítání obyvatelstva. Lidé jako by chtěli říci: Nevidím ho, neznám ho, ale „cosi“ musí být. Ve skrytu duše doufám, že je cosi, co dá smysl mému životu. Jako by říkali, že musí být „cosi“, co umožňuje srozumitelně mluvit o světě, ale i o mně samém. Jedině ve jménu tohoto neviditelného a nepředstavitelného je možné se dovolávat práva a spravedlnosti.

Ten neviditelný a neuchopitelný, který se nám v temnotě noci našeho vědění může jevit jako „cosi“, nazývá nás lidi svými přáteli. Jedná s námi jako s partnery. S člověkem na stránkách Bible uzavírá smlouvy, které přece předpokládají rovnost obou stran. Bůh člověka, kterého si připoutal láskou, stvořil ke svému obrazu. I betlémské dítě je jeho obrazem.

Betlémská noc prozářená světlem bere člověku z rukou zbraň temnot. Co není lidské, co popírá lidskou důstojnost a svobodu, není božské. Dvaadvacet let od Sametové revoluce se mi zdá, že musíme připomenout, že ponižování druhého člověka, okrádání ho o jeho svobodu je vlastně nejvyšším hříchem, protože jako ničení jeho stvoření se dotýká samotného Boha. Nemohu se v tomto světle betlémské víry domnívat, že Boží obraz v Ježíši Kristu je pouhou metaforou či symbolem. Tak jako oni pastýři i já věřím, že je skutečností, na níž je vystavěna otázka lidské svobody, důstojnosti či práv člověka v celé naší západní civilizaci.

Není to právě betlémská noc prozářená jasem Božího světla, co dává tušit, že porozumět člověku znamená porozumět Bohu?

Mons. Dominik Duka OP