Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Církev a stát

Církev a stát

U příležitosti 70. narozenin prezidenta republiky prof. Václava Klause vyšel slavnostní spis s názvem „Václavu Klausovi“. Statí o vztahu církve a státu do něho přispěl také pražský arcibiskup Dominik Duka OP.

22. června 2011
Články

Listujeme-li sborníky proslovů prezidenta republiky prof. Václava Klause, nalezneme pasáže, v kterých se dotýká vztahu státu a církve. To mně přivádí k tomu, abych se v krátkém pojednání pokusil popsat vývoj tohoto vztahu po současnost z několika hledisek.

Domnívám se, že tato otázka či téma je vlastní pouze západní civilizaci, která vyrostla jak z biblických, tak antických kořenů a není možné nezmínit vlivy keltské, germánské či slovanské. Vlivy těchto etnik a civilizací vytvořily společné dědictví důležité pro vznik křesťanské civilizace ve 13. století.  Kult a racionalita jsou jakýmisi dvojčaty (katedrála a univerzita) této kultury a civilizace, k nimž patří neodmyslitelně diskuse či v původním znění disputace, která se neobejde bez argumentace. Je proto nutné si uvědomit, že vztah církve a státu prošel velkou a někdy až příliš bouřlivou diskusí jako i mocenskými střety. Jedním ze závěrečných bodů tohoto vývoje je kooperační model, na kterém se podílely evropské dějiny v době reformace, osvícenství, romantického demokratismu a liberalismu, ale také zápas s totalitními systémy, jako i moderní současná demokratická společnost. Vraťme se však k Adamovi.

Kult patří k základním fenoménům života člověka, jak o tom svědčí archeologie, etnografie, dějiny umění a historie sama. Návrat k „Adamovi“ nám říká, že náboženský projev, sacrum patří k životu člověka a lidské společnosti, což ovšem nepopírá další fundamentální projevy, bez kterých by člověk resp. lidstvo nemohlo existovat. Člověk není jen individuum, ale rodí se ve společenství, žije v rodině či v širší rodině a tak se dostáváme k rodovým a později kmenovým společenstvím. Uvnitř těchto společenství vystupuje v čele kultu obce patriarcha, kníže či později sám panovník, král, velkokrál nebo císař. Svatyně jsou středisky náboženského, kulturního, společenského a někdy i ekonomického života. Posvátné a světské (sacrum – profanum) se v duchu původní jednoty synergicky propojují a složitý vývoj společnosti vede k profesionálnímu povolání těch, kteří se věnují kultu. Ústřední představitel moci zůstává však garantem a současně i reprezentantem kultu (můžeme výrazně sledovat tento prvek v životě Otce vlasti Karla IV.), a i naše knížata, králové byli uvádění do úřadu uvnitř kultu a hráli určitou roli v kultovním životě společnosti. Nelze však vždy hovořit o tom, že panovník byl veleknězem resp. hlavním či největším představitelem. Je to také důsledkem toho, že velké říše vznikaly sjednocováním malých království, které si uchovaly své kultovní zvyky a představy. To se tak promítlo do vzniku panteonu bohů, kde je možno sledovat i mocenský vývoj státních útvarů. Nemluvím jen o minulosti, náboženská mapa současného světa nám ukazuje roli a význam tohoto vývoje v Asii, Africe a podobně.

Naše téma musím však přece jen zúžit. Církev (křesťanské církve) se odvolává na svého zakladatele Ježíše Krista a s ním se dostáváme k pojetí posvátného a sekulárního v rámci historického vývoje izraelského národa, jehož dějiny jsou ojedinělé. Bible nám dovoluje sledovat nastíněný vývoj kultu, chcete-li náboženského života na pozadí monoteismu od počátku světa. Sledujeme rodinu, rody, kmeny až dojdeme ke vzniku kmenové federace a její tvůrce Mojžíš přestaví Boha definicí v duchu semitské mentality: Ten, který je – Jahve. Mojžíš říká, že on není tvůrcem této entity, ale Jahve, a Bůh sám se představuje: „Já jsem ten, který jsem“. Na rozdíl od všech ostatních sousedních krajů Mojžíš se nestane představitelem kultu, ale bude jím bratr Áron a kultická služba je svěřena kmenu Levi. Celý sekulární život je povinen sledovat normy Božího zákona Tóry, kterou vyučují kněží, ale interpretují ji charismatičtí vidoucí neboli proroci. Ti jsou dynamickou silou v dějinách Izraele, ale nemusí být vůbec členy kmene Levi. V sekulární řeči můžeme říci, že Tóra byla ústavní zákon, který se dotýkal jak náboženského tak i světského života. Všichni museli být poslušní této normy a její hodnoty zajišťují Jahvovu ochranu a šťastný život celé společnosti. Nic se v tomto smyslu nemění ani při zřízení monarchie.

Jaká situace však byla v době Ježíšově? Jeho vlast, Judea (byl z kmene Judova), byla okupována a stala se součástí římské říše. Na Davidově královském trůnu seděl cizozemec, agresor. Ježíš sám byl členem davidovské dynastie, kterou o vládu připravili kněží makabejští (to je důvod, proč makabejské knihy nejsou součástí hebrejské bible). Ježíš sám nikde nevyslovuje názor na vládu. Odmítá však zbožštění vlády v rámci římského impéria. Ošidná otázka s placením daně nevyvedla Krista z míry. Položí však hranici či stanoví autonomii mezi sacrum a profanum. Kriticky se vyjádří k místní vládě, Heroda nazve liškou. Ve stanovení hranice mezi Božím a císařovým nacházíme klíčový bod, od kterého se odvíjel a odvíjí vztah mezi posvátným a světským v dějinách křesťanství a západní civilizace. Otázkou nebude poměr sacrum a profanum v životě jednotlivce, ale především vztah náboženské instituce a státu.

Základní problém či napětí bylo ve vztahu zbožštěného císaře, který de facto symbolizoval totalitní moc. To učinilo z křesťanů po tři století pronásledované disidenty římského impéria. Tato historie se vždy objeví znovu, jakmile se státní moc bude sápat po totalitní moci. Milánský edikt z r. 313 přináší křesťanství svobodu a zároveň se císař zříká totálního nároku nad nebem a zemí. Přijímá kříž jako symbol nové éry. Popravčí nástroj totalitní moci, která chtěla ovládat vše na nebi i na zemi, se stává logem setkání svobody a hrdinské lásky. Od této chvíle bude kříž znakem pomoci, naděje, osvobození a hrdinství. Převratné je, že dokonalá míra vztahu k druhému člověku se stává mírou vztahu k Bohu. Ne otroctví ale přátelství. Láska je prohlášena za naplnění Tóry. V důsledku toho je mapa křesťanské civilizace de facto mapou demokratických států světa. Křesťanství v římské říši mohlo stavět na státním kultu, ale staví na rovnosti člověka před Bohem, na osobním svobodném rozhodnutí dospělého jedince. Kněžský úřad vzniká na základě osobního povolání, nikoli jako dědičná funkce. Je zde integrální účast společenství těch, kteří vyznávají Krista při kultu v duchu židovské tradice a mojžíšského kultu, která hovoří o královském a prorockém kněžství všech členů společenství: „vy jste královské kněžstvo“ (1Pe 2,9). Společenství se řídí vnitřními pravidly a respektuje autonomii sacrum, na které jsou založeny principy či hodnoty vztahu Bůh a člověk. Respektuje však také císaře a uznává potřebnost a nutnost státní formy s výhradou autonomie života víry.

Vzhledem k tomu, že člověk je bytostí společenskou, nejde tedy jen o jednotlivce ale o celé společenství, které v tomto případě má svou vnitřní strukturu. Justiniánovým kodexem stává se křesťanství státním náboženstvím. To má však svůj dopad na dosavadní život křesťanů. Ostatní kulty jako falešné jsou zakázány a jedině díky sv. Augustinovi s přihlédnutím i k určitým privilegiím z předchozí doby zůstává autonomie i pro vyznavače mojžíšské víry. Není zde hledisko etnické ale náboženské. K tomuto stavu došlo několikerým způsobem. Z pozice císaře tzv. pontifex maximus, což byla kultovní funkce, svolal císař nicejský koncil a vystupoval na něm s autoritou, což se stalo praxí. Je přitom zapotřebí si uvědomit, co bylo již řečeno shora. Ježíš Kristus byl potomek krále Davida, ideálního panovníka Izraele. Římští křesťanští císařové (byzantští) se prohlašovali za zástupce Ježíše Krista, podobně jako biskupové za nástupce apoštolů. To byla politická ideologie druhého Říma, Konstantinopole či Cařihradu. Po pádu Cařihradu se Moskva prohlašuje za třetí Řím a car, konkrétně Ivan Hrozný za zástupce Boha na zemi. Zde jsou kořeny ruského samoděržaví. Jaký paradox k vystoupení Krista. Mnohdy hovoříme o césaropapismu, ale tento termín není zcela výstižný. Právě v této souvislosti můžeme chápat postoj TGM k tzv. teokratickým monarchiím, což platilo v případě Ruska, nikoli však o západoevropských monarchiích.

Západní Evropa šla jinou cestou. Pod tlakem stěhování národů se západořímská říše rozpadla. Mnozí církevní představitelé si nedovedli představit, co nastane. Chápali tuto situaci i jako zánik světa. Pád císařské moci, záchrana Říma před Attilou, hunským vojevůdcem, papežem Lvem Velikým dává vznik politického papežství. Římský biskup je nazván otcem města, papa, a stále vzrůstá politická úloha papeže. V dalším století Řehoř Veliký řeší úkoly existence státu v nové situaci. Pomocí misií vzniká nová civilizace, především u germánských kmenů, které ovládnou západní Evropu. Zmíněný vývoj je zakončen korunovací Karla Velikého na císaře v r. 800. Vývoj na Západě můžeme nazvat papocésarismem a až do doby reformace papežství zasahuje do politických otázek světa jako suverén. Pochopitelně to vyvolává napětí a oslabuje náboženský význam a roli římských biskupů.

Myslím, že je též spravedlivé připomenout, že na západě po rozpadu státního útvaru se všech potřebných institucí ujala církev, a to jak v oblasti správní, ve školství, zdravotnictví apod. Především velké benediktinské kláštery uchránily poklad převážně antické kultury. Toto mnišské období bylo vystřídáno městskou civilizací 13. století. Měšťanský živel se emancipuje a touží převzít role, které však téměř jedno tisíciletí vykonávali mniši klerici. Nároky laiků byly pochopitelné a spravedlivé. Nebylo to však snadné a bezbolestné. Tyto spory se řeší v rámci tzv. Corpus christianorum. Nelze je však chápat jako proticírkevní zápas. Zacházeli bychom tím do nerozumných simplifikací. Teprve konfesní rozdělení Evropy v duchu „čí vláda toho náboženství“ (augspurský sněm 1555) přináší nový rozměr sporu. Touha zbavit se nadřazenosti papežství, což v mnoha bodech byl spravedlivý požadavek, je často spojována s odporem vůči románskému jihu. Nelze však nevidět, že nešlo o proces demokracie, ale o mocenský zápas, kde místní vlády, panovník, aristokracie či města neprosazovali skutečnou emancipaci laického vlivu – tzv. deklerikalizaci – ale dosadili svou nadvládu v duchu zmíněného césaropapismu. Hlavou církve se stal král či jiný vládce. Duchovenstvo často hrálo dále vedoucí roli v politické i společenské sféře. Přitom nelze popřít kulturní a společenskou prevalenci románského světa i v náboženské rovině. Není nezajímavé, že otázky mezinárodního práva, práv člověka, participace na řízení společnosti staly se hlavními tématy španělských, italských a francouzských univerzit 16. a 17. století. Salamanca a Lovaň se nacházely v hranicích španělského království, ale byly založeny také univerzity v novém světě. 200 let před prohlášením americké nezávislosti píše salamanský profesor Francisco de Vitoria OP o tom, že žádný člověk se nerodí jako otrok a kardinál Kajetán na římské papežské univerzitě zpochybňuje právo na vládu v koloniích.

Vyostření či fundamentální nastolení problému církev a stát přichází s druhou vlnou (jakobínskou) francouzské revoluce. Není to již otázka vztahu sacrum a profanum. Není to otázka vztahu mezi rolí duchovního a laika, ale fundamentální otázka náboženské svobody jak jednotlivce, tak náboženského společenství.  V závěrečných excesech revolučního bouření můžeme v oblasti Bretaně hovořit o genocidě a tyranii militantního ateismu. Po celé 19. století můžeme sledovat západ, kde republikánské zřízení vede boj s monarchií, a musím přiznat, že církev stála na straně starého režimu, který byl závěrečnou etapou vývoje, který byl podporován církví od rozpadu římské říše. Bylo to složité období, ale mělo své světlé stránky vedle temných a někdy i barbarských. Rozhodujícím teritoriem pro hledání vztahu státu s církví se stala Francie. V bouřlivých proměnách vystoupí nakonec muž P. Dominique Henri Lacordaire OP, původním povoláním právník, konvertita, který jako slavný kazatel Notre Dame se vysloví pro nové řešení. Vyjádřil ho heslem „svobodná církev ve svobodném státě či společnosti“.  Nevidí ve francouzské republice nepřítele, naopak bude-li to stát demokratický, právní a bude respektovat svobodu svých občanů, není důvod k nepřátelství či obavám. Vyslovil se také pro odluku církve a státu ve smyslu Ježíšových slov.

Tento vývoj však byl komplikován tzv. nepřátelskou odlukou z poč. 20. století, což nebylo nic jiného než snaha potlačit církev ekonomickými a diskriminačními prostředky. Touto cestou pak pokračoval Sovětský svaz a státy socialistického bloku po 2. světové válce. Soužití církve a státu se věnoval v období mezi dvěma světovými válkami francouzský filosof Jacques Maritain, který ukázal z filosofického hlediska nutnou autonomii mezi duchovní a světskou sférou. Tento vztah dostává nové pojmenování jako kooperační model, který se prosadil ve většině zemí západního demokratického světa s přihlédnutím k historickým podmínkám jednotlivých států. Ze strany církve byl pak přijat na II. vatikánském koncilu. Tento model zajišťuje i vnitřní rovnováhu uvnitř církve mezi duchovními a laiky, kdy v církevní správě působí muži i ženy s odborným vzděláním a uplatňuje se v živé míře vize královského, prorockého kněžstva Božího lidu. Lze tedy hovořit o jisté deklerikalizaci církve, což je způsobeno emancipací věřících na základě obecné i specifické, tedy teologické vzdělanosti. To platí i v České republice, kde církev mohla v letech svobody plně rozvíjet ve svobodě tyto zásady a principy.

Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský