Vždy rád poslouchám děti, když mluví o tom, co pro ně znamenají Vánoce. Všechny odpovědi mají něco do sebe. Možná je to pro mne také trochu lék na náš uspěchaný advent. Jedni musí stihnout se všemi se ještě sejít, jiní shánějí dárky a další věci, které jsou prý pro Štědrý den nezbytné. Vše musí být připraveno, uchystáno – vánoční stromek, ozdoby, bohatá štědrovečerní tabule plná těch nejvybranějších jídel. A tak se ptáme, k čemu všechen ten předvánoční shon. Myslím, že je tato každoroční činnost především mnoha maminek a manželek pochopitelná. Vždyť chtějí, někdy možná nevědomky, aby jejich domácnosti mohly uvítat onoho vzácného hosta – dítě, které se narodilo před více než dvěma tisíci lety.
Je pravda, že křesťanské Vánoce mají v každé zemi svou specifickou podobu, svou tradici a zvyky. Narozeniny Ježíše slaví ovšem celý globalizovaný svět, zdaleka nejen křesťané. Pro vyznavače islámu Ježíš sice není Boží syn, ale je to významný prorok, buddhisté a hinduisté slaví narození bódhisattvy. V 21. století, ve věku globalizace, jsme nicméně tak trochu zapomněli na to, že Vánoce jsou svátkem nového života, svátkem zrození a svátkem dětí. Potěšila mne proto adventně předvánoční kreace České televize, která prostřednictvím internetu přibližuje advent a vánoční svátky těm nejmenším. Je to, jak by řekl Komenský, schola ludus (škola hrou).
V kontextu s onou krvavou tragédií v americkém Newtownu si kladu otázku, kolik toho dlužíme dětem. Je těžké soudit, co bylo příčinou zločinu onoho mladíka, který způsobil tolik bolesti. Ptám se však, kolik bolesti a úzkosti způsobujeme dětem my. Čím vším se proviňujeme na dětech v zemi s největším počtem dětí bez domova a bez rodiny. Jakou úzkost v dětech způsobuje rozchod rodičů. Americká tragédie je bolestná, ale kolik dětí umírá např. v Africe v tzv. dětských armádách, kdy samopal drží děvčátko, pro které každý výstřel jsou modřiny a šok. A to nemluvím o tom, kolik dětí umírá nebo trpí hladem, nemocemi, nedostatkem lékařské péče a nemožností školního vzdělání. I to jsou pro některé děti Vánoce, jejichž leitmotivem má být rodina, společný stůl, atmosféra důvěry, vzájemnosti a lásky.
Smím vyslovit své Vánoční přání? Zapomněl jsem napsat Ježíškovi do Božího daru, a tak doufám, že si mé vánoční přání v tomto deníku přečte. Pokud se mi splní, pak nyní píšu pro nejslavnější deník světa. Přeji si tedy, abychom všichni o Vánocích byli buď dětmi anebo jejich tátou či mámou, strýcem či tetou, dědečkem a babičkou. Vraťme se trochu do dětských let, přestaňme alespoň na chvíli řešit problémy, o kterých si myslíme, že jsou to dospělé problémy. Pohlédněme na ně očima dětí. Nejsou ty dětské starosti mnohem důležitější? Snažme se je my dospělí nezlobit, být chvíli hodní. Zapomeňme na všechno, co nás rozděluje. Vzpomeňme si, jak jsme jako děti prožívali Vánoce my. Vždyť v každém z nás toto světlo našich dětských Vánoc svítí i dnes.
Proč to všechno říkám? Vím, že můžete namítnout, že je to pouhý sen, fantazie či utopie. Říkám to proto, že ono dítě z Betléma je naší nadějí. Hezky je to vidět na betlémech celého světa. V Peru je Ježíšek malý Kečua, v Súdánu je černý jako uhel, v Číně či Japonsku má šikmá očka, ale všude se vždy tulí ke své matce. Víra křesťanů říká, že v tomto dítěti máme poznat Boha. Ne jako studený princip vesmíru či kosmickou energii, která vede jen k osamocení, ale jako toho, který je láskou. Je láskou dětskou - bez podmínek, bez nároků, bez důvodů. Není toto skutečné kouzlo Vánoc, po kterém toužíme? Nejde o nás, jde o ty děti.
Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský
