Esej o volbách

Volby vždy znamenají možnost výběru. Řada lidí si ovšem myslí, že výběr je omezený, či vymezený stranickými programy, který nebývají nakonec naplněny. Jakoby bylo vlastně jedno, koho člověk zvolí. A tak možná leckdy sílí přesvědčení, že k volbám je vlastně zbytečné chodit. Navíc za neúčast ve volbách dnes nikomu nehrozí žádné sankce a nejít volit je daleko snazší, než za dřívějšího režimu. Rozumím těmto pocitům, přece ale chci trochu zabrousit do minulosti.

Patřím ke generaci, kdy jsem jako malé dítě provázel rodiče k posledním svobodným volbám před únorem 1948 a vím, jak vážná situace tehdy byla. Rodiče i jejich okolí se velice jasně uvědomovali důležitost této volby. Jak dopadla, víme všichni. Pak jsem po léta zažíval martýrium, kdy jsem se nedostavil k volbám a byl jsem neustále oslovován proč nejdu volit, proč nechci plnit tzv. občanskou povinnost. Bylo mi vytýkáno, že tím podporuji imperialismus. Už z těchto důvodů  kdybych dnes nešel volit jako bych přitakal přesvědčení, že i dnes tu vládne nějaká diktatura.

Protože mám za dvacet let zkušenost, že žiji v demokratickém státě, právě proto k volbám půjdu, i když se leckomu může zdát, že ty volby vlastně řeší velmi málo. Lidé si dnes říkají, že jedna strana je za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet a že tedy nemá smysl volit. Nic nového pod sluncem. Z generace rodičů i prarodičů vím, že ani tehdy nebylo moc snadné vybírat z několika stran.  A musím přiznat, že ani pro mne to dnes není příliš snadné. Celá řada řešení, které nabízejí různé politické strany jsou totiž vždy jen částečnými řešeními. Chybí mi celistvý pohled. Jednotlivé přístupy v té či oné straně mi mohou být sympatické, ale nevidím to, co by řešilo věci z principu a jasně v úplnosti.  

Co je zarážející v tomhle volebním období je skutečnost jakési nevyrovnanosti přístupu k zásadním problémům společnosti, s nimiž se přece naše země potýká víc než jedno desetiletí. Rozumní a prozíraví lidé upozorňovali už před listopadem 1989 na problémy, se kterými se stát bude muset vyrovnávat. My však stále trochu jako děti reagujeme na momentální situace a nehledíme příliš dopředu. Jako bychom v jakési společenské nedospělosti neuměli být odpovědní. Zralost člověka přece souvisí právě s tím, že dovede přijmou odpovědnost. To je pro mne určité kriterium v rozhodování, s kým se chci při volbách spojit. Člověk který jde k volbám,  by měl být odpovědný a hledat spojence mezi těmi, kdo o skutečnou odpovědnost usilují.

To, co dnešní společnosti opravdu chybí, je dlouhodobější výhled do budoucnosti. Chcete-li vize. Ta souvisí s vírou. Společnost, která ztrácí víru ve smysluplnost svého konání, důvěru ve svou budoucnost – ta nemůže mít žádnou velkou vizi, ke které by se mohla upínat, pro kterou by mohla žít a něco obětovat. Ocitli jsme se ve společnosti, kde například rodina přestala fungovat jako místo bezpečí a jasné vyhlídky do budoucna.  To se projevuje i v ekonomické oblasti: ekonomika staví úspěšnost na okamžitém zisku, na pětileté návratnosti investic a  podobně. I politiky tento přístup přivedl k tomu, že uvažují jen v rámci volebního období. Stav politických stran, tedy jejich krátkodobé politiky , to je jen odraz celkového stavu naší společnosti.

Demokracie se zrodila  v antické kultuře reprezentované Řeckem a Římem. Vytvořila principy, na kterých je založena naše civilizace. Ony zásady jsou platné bez rozdílu století či území. Taková Etika Nikomachova od Aristotela je přece závazná pro každého, ať je katolík, nebo nekatolík. Dnes jsme svědky krize této demokracie. Co proti této krizi ale můžeme dělat? Především musíme začít u sebe. Apoštol Pavel pochopil, že není možné se opírat o principy vyrůstající z předpisů, ale o principy vyrůstající z charakteru jednotlivce, proto zdůrazňuje morálku ctnosti. To je morálka odvážných lidí. Hlavním nedostatkem naší společnosti je nedostatek statečnosti a odvahy. Odvahy vzít na sebe zodpovědnost, vzít na sebe rizika, tedy umět „rozumně“ riskovat. Jako věřící můžeme dělat ale i víc než žít ctnostně jako jednotlivci. Můžeme vytvářet určité semknutí věřících a slušných zodpovědných lidí, tedy nezůstávat jen u osobních individuálních ctností. Musíme spolupracovat na návratu odvahy k odpovědnosti.

Většina politických stran dnes brojí proti korupci, která se stala synonymem úpadku. Možná leckoho překvapím tvrzením, že nespatřuji hlavní způsob boje proti korupci jen ve zpřísňování zákonů či posilování policie. Mám za to, že jde především o to, abychom bojovali se šlendriánem v práci. Naše vlastní práce je prováděna bez nadšení, liknavě, nepořádně. Pokud bychom pracovali tak, jak se má, odpadla by pro řadu lidí „nutnost“ podplácet, aby se jich například ujal skutečný odborník, aby práce byla odvedena kvalitně a včas.

Církev dnes bývá obviňována z moralizování, které lidi dráždí. Možná by moje předchozí slova opravdu mohla vyznít jako moralizování. Ale tak by tomu bylo v případě odsuzování a kritizování konkrétních osob či institucí. To někdy opravdu děláme. Ale není to bezprostřední poslání církve. Ta má umět jít s kůží na trh a jednat jiným způsobem, než okolí. Musíme usilovat o čistotu života, čestnost, spravedlivý či svatý život.

K tomu ovšem musíme být věrohodní. Dnešní ztráta důvěryhodnosti církve je z velké části mediální záležitostí. Církev dneška není horší či lepší než církev před padesáti či sto lety. V církvi vždy byli lidé poctiví, kteří brali vše tak vážně že byli ochotni dát svůj život. A byli v ní i kariéristé a lidé bezcharakterní. Takoví lidé přece byli už i v okolí Ježíše Krista.

Církev u nás neuvažuje v horizontu jednoho volebního období jako politici. Její problém je opačný. Spíš totiž hřeší na to, že jsme zde navěky a tak s ničím moc nespěchá a to není také dobrý přístup. Jako věřící v této zemi musíme v sobě mít víc ježíšovského soucitu s člověkem a jeho problémy. Pak budeme mít větší akční rádius a kompetentní strategie. Často se ptáme, co by se mělo v naší společnosti změnit, aby bylo lépe. Možná by účinnější bylo ptát se, jak máme změnit sebe.