Pokud se podrobně podíváme na náboženskou situaci v České republice, tedy na tuzemskou religiozitu, a tuto situaci srovnáme s ostatními státy, rychle zjistíme, že náboženská situace se zde nejen diametrálně odlišuje od situace ostatních evropských států, ale troufám si říci, že i od zbytku světa vůbec.

První dojem ze zjištěných skutečností snadno svádí k rychlému závěru: Češi patří v důsledku čtyř desetiletí komunistické diktatury mezi jeden z nejateističtějších národů na světě. Takový náhled je však jen povrchní interpretací skutečnosti.

V prvé řadě, pokud se podíváme již na samotnou definici ateismu, jsem přesvědčen, že z přibližně šedesáti procent našich spoluobyvatel, kteří uvádějí, že jsou bez vyznání, by se k současné definici ateismu přihlásila pouze jejich malá část. Jestli se něco komunistické propagandě v oblasti náboženství opravdu povedlo, tak zmatení pojmů, jimiž se obecně religiozita obyvatel vyjadřuje. Slovo ateista, už ze své etymologické podstaty, napovídá, že jeho stoupenec aktivně popírá jakoukoliv možnost transcendence, tedy čehokoliv, co by přesahovalo naši smyslovou skutečnost (naše poznání). Jsem přesvědčen, že podstatná část této takzvané ateistické většiny spíše chtěla říci, že se o náboženství (aktivně) nezajímá, a tím spíše ne o církve a jejich aktivity. Pojem ateismus tedy není rovnocenný k pojmu nevěřící, stejně jako pojem „věřící“ není totéž co „křesťan“.

Jakási síla nerostů Situaci v českých zemích lze daleko lépe popsat spíše jako určitou formu rezignace na náboženský vztah, odborně označovanou jako náboženský agnosticismus.

Podle sčítání lidu z roku 2001 se zhruba čtyřicet procent populace hlásí k nějakému náboženství, ostatní tvrdí, že jsou nevěřící. Pak se však zjistí, že mezi těmi zbylými šedesáti procenty jsou lidé připouštějící existenci něčeho, co přesahuje člověka: třicet procent z nich tvrdí, že horoskopy jsou věrohodné, že planety ovlivňují náš život; pětadvacet procent pak připouští, že existuje jakási síla nerostů. Vztah našich obyvatel k transcendentnu tudíž není zdaleka tak chladný, jak by se na první pohled mohlo zdát, navíc výzkumy v poslední době ukazují, že stoupá počet nejrůznějších alternativních hnutí (a jejich členů), která se zabývají možnostmi poznání transcendentní skutečnosti. Problém proto není, že by se lidé odkláněli od náboženství, problém je, že se lidé odklánějí od tradičních církví, zejména pak křesťanských.

V debatě o religiozitě často zapadá jedna významná skutečnost. Mělo by se rozlišovat mezi vírou a náboženskou či církevní příslušností, tedy že se někdo hlásí k tomu, že je katolík, a myslí tím, že je členem církve, zatímco někdo jiný takový postoj považuje čistě za výraz své víry. Mohu dosvědčit z osobní zkušenosti ze zemí tradičně označovaných jako silně věřící (Itálie, Španělsko), že pro významnou část jejich obyvatel se aktivní náboženský život omezuje na křest, svatbu a pohřeb a nikoliv na pravidelné setkávání se při bohoslužbách. Přesto se považují za příslušníky křesťanských církví. Tahle část obyvatel by o sobě v českém prostředí suverénně prohlásila, že je nevěřící.

Masarykovo „Pryč od Říma“ Jako mluvčí českých katolíků bych si proto měl položit zásadní otázku: Jak je možné, že se Češi nechtějí hlásit k tradičním církvím?

Pro odpověď bychom se předně měli obrátit do minulosti, kde můžeme nalézt velké množství indicií tohoto jevu. Pojem „antiklerikalismus“ (částečně pak i ateismus) je v českých zemích silný již od počátků národního obrození, které se později inspirovalo ideou husitství. Tato idea vyvrcholila v roce 1918 Masarykovým heslem „Pryč od Říma“ a založením národní Československé církve husitské. Je třeba přiznat, že Masarykův odchod z katolické církve byl dán jeho opakovaným zklamáním z katolického kléru, takže ač byl jediným věřícím profesorem na univerzitě, svůj vztah k Bohu uskutečňoval mimo katolickou církev.

Komunistický útlak veřejného náboženského života se pak zdá být jen logickým pokračovatelem tohoto odklonu od katolické církve. Pro srovnání: v jiných postkomunistických zemích, jako je Polsko nebo Slovensko, které tvořilo v době komunismu s Českou republikou jeden (od roku 1968 federální) stát, zůstala míra identifikace s církvemi velmi vysoká dodnes. Jak je toto možné? Podle průzkumů není religiozita v ČR tak diametrálně odlišná od jiných srovnatelných států, avšak co je českým specifikem, to je celková nedůvěra občanů v (náboženské) instituce.

Na druhou stranu je potřeba říci, že podobnému problému - tedy úbytku členů - u nás nečelí pouze církve, nýbrž v zásadě všechny významné společenské organizace, jako jsou mládežnická hnutí, politické strany, sportovní kluby atd. Dochází tak k něčemu, co bychom mohli nazvat „atomizací společnosti“. Nečelíme problému víry či nevíry v Boha, ale problému důvěry nás samých ve společnost, potažmo tedy v sama sebe vůbec. Proto nejsme ochotni přijímat závazek členství ke společenské skupině, protože je považujeme za znesvobodňující a nepovažujeme je za nutný výraz vztahu k druhým.

Více se ptejme než trapme Církev si neklade ambici stát se opět monopolní společenskou organizací. Naopak vítá vizi sekularizované pluralitní společnosti, protože světské naděje a zájmy mohou být v rámci plurality názorů prosazovány s náboženským zápalem i v ní - na rozdíl od společnosti ateizované, která by se snažila náboženství jako takové zničit. Náboženská lhostejnost většiny našich obyvatel ještě neznamená, že se jedná o něco totálního. Právě naopak. Je už jen čistě na nás na křesťanech, nakolik dokážeme svoje postoje uplatnit ve společnosti.

Ještě předtím, než se budeme trápit nad tím, „jak málo nás ve společnosti je“, zkusme si položit otázku, zda dostatečně využíváme prostor, který je nám dán? Naším prvořadým úkolem je vnášet přitažlivost Boha. A náš Bůh není jen otázka doby strávené v kostelní lavici. Celý náš život se má vztahovat k Bohu, celé naše usilování. Proto si myslím, že by se naše církev měla vydat cestou, kdy se snaží nabízet kvalitní a trvalé hodnoty tam, kde v důsledku společenské frustrace scházejí, namísto toho, aby se (neustále) soustředila na množství svých stoupenců. Pokud je taková práce prováděná dobře - a na mnoha místech světa, jako je Latinská Amerika, Afrika či Jižní Korea, tomu tak skutečně je - budeme se moci těšit i významnému celospolečenskému vlivu. Osobně se také domnívám, že bychom jen velmi těžko hledali lepšího jmenovatele, společného takřka všem evropským národům, než je křesťanství, protože s křesťanskými principy univerzální rovnosti a svobody se - na rozdíl od nejrůznějších dnešních pseudoideologií - dokáže ztotožnit takřka celá dnešní Evropa.

Je proto pouze na nás, jak možností dnešní pluralitní společnosti při názorovém střetu s ostatními náboženstvími a ideologiemi využijeme.