Hvězdné nebe nad námi vede právě v čase kolem Vánoc k hlubšímu zamyšlení nad stvořitelem vesmíru, či nad místem každého z nás na zemi. Do této atmosféry zaznívá přání radostných Vánoc a proto se právem ptáme, co by mělo být zdrojem této radosti. Je těžko představitelné, že pravá radost by byla jaksi sobecky omezena jen na jednotlivce, kterému se daří dobře, nic jej netrápí a pod stromečkem nachází plno luxusních dárků. Vánoce jsou totiž radostné právě proto, že přestáváme myslet na sebe a plněji si uvědomujeme, co pro nás znamenají ti druzí. Ježíšovým pravidlem byl vztah úcty a správného postoje k druhým lidem, vztah vzájemné lásky a nebojme se to nazvat dnešním slovníkem – i vzájemné solidarity.
Letošní advent přinesl určité otázky ohledně sociálního smíru ve společnosti a mnoho lidí se ptá, jaký bude příští rok. Rok, který pomalu končí, byl rokem diskuze o budoucí prosperitě naší společnosti, potřebě šetřit a nutnosti reforem. S jistými obavami dnes někteří pohlížejí na stav našeho zdravotnictví, na oddalovanou reformu důchodů, ale také na vášnivé debaty kolem vzdělání a mezilidských vztahů. Prosperita je v Evropě z pochopitelných důvodů již několik desetiletí hlavním tématem politických debat, vždyť také politici již dávno nejsou absolventy vojenských akademií, jako tomu bylo dříve, ale ekonomických škol.
Nejsem si však jist, zda soustředění se na otázku mezd a to právě u těch skupin, které mají formovat naši společnost jako jsou lékaři, učitelé či právníci, neopomíjí rovinu, která by měla být na platovém ohodnocení spíše nezávislá. Kvalita vykonané práce lékaře se přece opírá také o Hippokratovu přísahu a otázka spravedlnosti není jen otázkou technicky fungující justice. A neměly by to být spíše zásady Komenského, který připomínal, že to jediné nezbytné je člověk jako obraz Boží, co má určovat povolání učitele? Vždyť pouze tehdy budou mezi námi vyrůstat lidé, kteří si ve spleti různých politických a ekonomických tlaků zachovají svou čest, lidí, kterých je třeba si vážit.
Pohlédneme-li do historie, která je učitelkou života, vidíme, že počínaje 13. stoletím byl feudální systém stále více určován také řemeslem a obchodem. Otevíral se prostor pro bankovnictví a peníze jako fenomén nové doby. Je příznačné, že jedněmi z hlavních tvůrců kultury právě této doby jsou také žebravé řády založené sv. Františkem a sv. Dominikem. Hlásají chudobu a nenáročný styl života. Je to první reakce na nebezpečí vzniku čistě konzumní společnosti. V této době žila také sv. Anežka Česká, od jejíhož narození si budeme příští rok připomínat 800 let. Tato královská dcera celou tehdejší Evropu udivila, když odmítla sňatek s císařem Fridrichem II., založila v Praze klášter klarisek a roku 1234 do něho sama vstoupila. Před jednadvaceti lety nám přinesla jednu ze skutečných hodnot lidského života. Pět dní po jejím svatořečení jsme v naší zemi znovu získali svobodu.
Co je to vlastně prosperita, kterou prý v Evropě ohrožují přistěhovalci? Snad právě v nadcházející době Vánoc můžeme více než kdy jindy pocítit, že dostáváme víc, než jsme si v tom předvánočním shonu schopni sami zařídit, že tím skutečným darem je náš bližní. Můžeme lépe rozumět tomu, že šetřit znamená neodkazovat budoucím generacím dluh, ale mít cit pro jejich budoucnost. Alespoň na chvíli můžeme vidět dál, než tam, kde jsou návratné naše investice. Tou pravou budoucností jsou naše děti, ale také sociálně spravedlivý závěr života těch starých, kteří do naší společnosti patří. Otázka zabezpečeného stáří je však také otázkou solidarity uvnitř veliké rodiny. Rodina není auto a dům se zahradou, ale otcovství a synovství, jsou to vzájemné vztahy lidí, kteří se na sebe mohou spolehnout.
Advent je dobou proroků a proto se modlím za nastolení sociálního smíru a spravedlnosti. Ať nám Bůh dá to, co bychom skutečně chtěli, kdybychom věděli, co máme chtít. Ať jsou pro nás letošní Vánoce zrozením skutečné lásky k našim bližním, ať jsou vtělením solidarity do našeho každodenního jednání. O Vánocích si připomínáme, že Bůh se nám daroval ve svém Synu. Láska totiž nespočívá v tom, co dostaneme, ale v tom, co druhému dáme s ohledem na to, co mu způsobí skutečnou radost. V tomto čase, kdy se nebesa sklání k zemi, se modlím také za zraněnou Natálku a ztracenou Aničku. Mé myšlenky tak patří všem, kdo mají zraněné nejen tělo, ale i duši. Všem, kdo se cítí ztraceni a opuštěni.
Do nového roku prosím se slovy proroka Izaiáše: Rosu dejte nebesa shůry, a nejvyšší oblakové dštěte spravedlnost; otevři se země, a ať vzejde spasení, a spravedlnost ať spolu vykvete.
Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský
23. prosince 2010
