Jubilejní slavnosti sv. Jana Nepomuckého v jeho rodném Nepomuku nám připomínají jednoho z velmi významných patronů naší vlasti. Tento významný muž církve, generální vikář pražského arcibiskupa, člověk gotické doby, se stal barokním světcem. Ve chvíli, kdy sídlo královské vlády se odstěhovalo z Prahy do Vídně, v době barokních svatojánských poutí, jakoby zaujal první místo ochránců českého národa a českého jazyka. Žádné oslavy našich světců neproměnily život v hlavním městě Praze tak, jako svatojánské pouti. Staly se trnem v oku centralizačních reforem a germanizace v době panování Josefa II. a proto byly zakazovány. Ale i tuto dobu zákazu přežily. Sv. Jan Nepomucký se znovu vrací do středu národního dění v 19. století v době poobrozenecké a jeho slavnosti pomáhají vytvářet nový společenský život. V rámci obnovených svatojánských poutí se koná Všeslovanský sjezd na Žofíně, jsou položeny základní kameny k výstavbě Národního divadla tak, jako se koná i Českoslovanská výstava. Kult sv. Jana Nepomuckého však postrádá šovinismus, falešný výlučný nacionalismus a proto se mohl také stát i tmelem nové budoucnosti českého a slovenského národa. O tom svědčí i svatojánské oslavy slovenských a českých rodáků v USA. Cleveland, Chicago, Pittsburgh, to vše jsou zastavení na cestě k vytvoření Československé republiky, které vrcholí Washingtonskou deklarací. Zápas o sv. Jana Nepomuckého vedený pseudohistorickými a až příliš vyhraněnými nacionalistickými útoky stane se i zápasem o ideu československé státnosti. Nebyli to jezuité, kteří by chtěli svatořečením sv. Jana Nepomuckého potlačit kult Mistra Jana Husa, ten se postupným zánikem utrakvismu vytratil již koncem 16. století a začátkem 17. století. Naopak. Právě popularita svatojánských poutí byla trnem v oku některých proudů veřejného života spojovaných také se sociálními otázkami a často vedený novými politickými institucemi jako byla sociální demokracie, mladočeská strana či Omladina. Ti se pokusili nahradit postavu sv. Jana Nepomuckého, jehož význam, ale i rozměr ne zcela vyhovoval některým ideám zmíněných hnutí, postavou Mistra Jana Husa, o čemž svědčí nejenom Husův pomník na Staroměstském náměstí ale v řadě měst a obcí v naší republice. To byl také jeden z důvodů obrazoborectví, které v řadách radikální levice posílilo řádění ruských bolševiků proti všem symbolům křesťanství a nalezlo tak i ozvěnu v novém státním zřízení v Československé republice. Pochopitelně však zaselo svár a to nejen uvnitř české společnosti ale z velké části odcizilo především slovenský národ. Stržení mariánského sloupu, po kterém mělo následovat svržení svatojánské sochy z Karlova mostu do Vltavy, bylo jistým vyvrcholením tohoto ikonoklasmu. Jistým způsobem tečku za tímto vývojem přineslo svatováclavské milénium v roce 1929 a posvěcení a otevření dostavěné katedrály sv. Víta za účasti nové hlavy státu prezidenta TGM, které přineslo do české společnosti smír. Velkou zásluhu na tomto procesu měl tehdejší ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš, který byl pak v roce 1935 zvolen druhým prezidentem na základě přímé intervence Svatého stolce do řad katolických poslanců všech národností ČSR. Není náhodné, že můžeme slavit svatojánské jubileum v rodišti sv. Jana Nepomuckého po návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí a dlouhodobý spor o naše Jany může být ukončen.

   +Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český