V  důsledku gregoriánské reformy v 11. a 12. století zažívájí rozvoj i mnišská hnutí řeholních kanovníků, sdružených v kanoniích. Jedním z nich byl i sv. Norbert z Xantenu, muž který před 900 lety zakládá ve francouzské obci Prémontré klášter. Navazuje na původní řeholi sv. Augustina, ale zároveň řeholní komunitu otevírá vnějšímu světu: posláním řeholních bratří je pozdvihnutí duchovní služby tam, kde se jí dostatečně nedostává. Řádové hnutí tak dostává nový impulz, platný do dnešních dní, jak ve svém kázání na oslavách Královské kanonie premonstrátů na Strahově vystihl generální opat řádu, Josef Wouters. Mluvil o poslání premonstrátů v dnešní době a přiomenul, že se podobá i myšlence sv. Dominika: mariánská úcta, eucharistická úcta, liturgie a všestranná pomoc nejenom v duchovní, ale i v materiální rovině tam, kde je to třeba, především pak ve farnostech.

Řád premonstrátů přichází do českých zemí v době, kdy se naše země proměnila pod vedením prvního českého krále, Vladislava II. v království. Ten si byl přínosu působení premonstrátského řádu dobře vědom, a proto se spolu s pražským biskupem Janem I. a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem na počátku 40. let 12. století zasadil o příchod řádu do Prahy, aby svou kulturní, politickou a duchovní sítí posílili vzmáhající se zemi. Myslím, že je třeba si uvědomit význam jejich příchodu i v ohledu toho, že to jsou právě premonstráti, kteří postupně přebírají původní benediktýnská založení, jako je Litomyšl, Želiv a Hradisko v Olomouci. Zmínil jsem již i význam premonstrátů ve farní výpomoci, na které má také podíl opat tepelského kláštera, pozdější opat strahovský a nástupce na svatovojtěšském stolci jako 12. arcibiskup pražský, opat Lohelius, který má velké zásluhy na vytvoření jedinečného postavení strahovského kláštera nejenom v Praze, ale celkově v českých zemích.

Českým premonstrátům se rovněž dočkalo mimořádné pocty v souvislosti s převozem ostatků zakladatele řádu, sv. Norberta z Magdeburku do Prahy, a to v důsledku protestantské reformy v německém Sasku. Tělo bylo ve slavném procesí na přelomu roku 1626 a 1627 přeneseno na Strahov, ze kterého tato událost učinila prvořadé evropské centrum řádu. Strahovský opat Kašpar z Questenberka se po translaci ostatků do Prahy stává významnou postavou. Sv. Norbert je začleněn do seznamu zemských patronů a můžeme říci, že toto začlenění souvisí také s obnovením zemského zřízení. Premonstrátský řád se tak aktivně podílí na obnově života katolické církve v Českém království a na Moravě. Víme, že z velké části pak postupně barokizovaná premonstrátská opatství patří ke klenotům české architektury a dotvářejí ráz české krajiny: Strahov, Hradisko, sv. Kopeček, Želiv, Nová říše a neměli bychom zapomenout ani Milevsko a Louku na Znojemsku. 

Nástupce arcibiskupa Lohelia, zmiňovaný opat Questenberk patří k rodům, které hrají v dějinách naší země poměrně důležitou roli po celou dobu baroka, až do konce habsburské monarchie. Je zapotřebí si také uvědomit, že opati těchto klášterů hráli důležitou úlohu. Že premonstrátský řád se podílel i na vedení Karlovy univerzity. Nalezli bychom jej i na jiných univerzitách. Tepelského opata bychom pak nalezli dokonce jako rektora námořní akademie v Terstu.

Není náhodné, že v souvislosti s premonstráty zmiňujeme klášterní knihovny, dnes reprezentované především Strahovem a Teplou. Nezapomeňme ale ani na klášter Louka na Znojemsku, který po svém zrušení za josefínských reforem položil základ známé strahovské knihovny, tak jak ji můžeme pozorovat v dnešní době.

Víme také, že strahovský klášter s opaty Zavoralem a Jarolímkem hráli důležitou roli i v období naší První republiky. Po První světové válce se opat Zavoral objevuje jako kandidát na svatovojtěšský stolec, po Druhé světové válce pak i opat Jarolímek. V době První republiky se strahovský klášter stává centrem církevní politiky, ale také spolupráce mezi církví a státem, a to především v postavě opata Zavarola. Mám-li připomenout Teplou, pak je třeba vzpomenout i záslužnou práci vězně koncentračních táborů, P. Heřmana Tyla, který po osvobození koncentračního tábora shromažďuje díky belgickym premonstrátům přeživší židovské děti. Jedno z dětí známe všichni: spisovatele Elie Wiesela. Heřman Tyl později prodělává svou kalvárii i v komunistických věznicích, aby se do Teplé po pádu komunistického režimu slavně navrátil jako opat. Nesmíme pak ani zapomenout na želivského opata, Víta Tajovského, který se stává jednou z obětí v procesu s farářem Toufarem. Po listopadu 1989 pak tento muž stojí v čele představitelů řeholních společenství.

Připomínáme-li si výročí premonstrátů, pak nechceme vidět jen význam premonstrátů v českém prostoru. Poválečný vývoj po roce 1945 je vyznačen jednou z velice důležitých postav dějin 20. století v Evropě. Je to belgický premonstrát Werenfried van Straaten, zvaný Speckpater. Pakliže platila slova Winstona Churchilla, že nedojde-li ke smíření mezi Francií a Německem, nebude v Evropě mír, pak se tento mladý premonstrát této úlohy ve své roli ujal. Byl to on, který podal ruku německým běžencům z Druhé světové války, především z východní a střední Evropy. Sháněl pro ně základní hygienické potřeby a oděvy, ale i potraviny. Protože nejsnažším bylo získat slaninu, tak se mu začalo přezdívat Speckpater.

Stal se zakladatelem dnes již papežského díla, nazvaného Církev v nouzi (Kirche in Not), která pracuje v řadě evropských zemí a řadě světadílů. V dnešní době provozuje svá sběrná centra, původně ale měla tato organizace pomoci těm, kteří se v rozbombardovaném Německu ocitli úplně bez jakýchkoliv prostředků. Byly to desetitisíce dětí, které neměly své rodiče a byly ponechány svému osudu. Mezi jeho nejslavnější kroky ke smírů patří návštěva jedné francouzské obce, ve které byli všichni muži za války postříleni. Dovolil si tam uspořádat sbírku na pomoc německým vysídlencům. Večer ho na faře navštívily dvě ženy, matka a dcera, které se s opravdovou ženskou vervou pustily do tohoto, z jejich pohledu necitlivého kněze, který si dovolí vybírat peníze od nich, které ztratily své blízké – dle slov matky “ztratila jsem otce, manžela a dva syny”. Dcera se přidá se slovy “a já jsem ztratila dědečka, otce a dva bratry”. Obsah dalšího rozhovoru tu rozebírat nebudu, ale faktem je, že se sbírka konala hned druhý den. Byla to sbírka, která stačila na vybudování jednoho autobusu, který sloužil jako kaple, ale také jako transportní vůz pro rozvážení pomoci. Tento krok pak vede i k založení zmíněné organizace, Kirche in Not.

V okamžiku, kdy je německá totalita nahrazena komunistickou diktaturou, je to P. van Straaten, který organizuje pomoc církví do komunistických zemí: Československa, Polska Maďarska a Jugoslávie. Je to on, který v roce 1956 stojí v Budapešti s pomocí při maďarském povstání, a o tom by mohl ostatně vydat svědectví Karel Schwarzenberg. Rovněž tak je třeba říci, že to je on, který kázal na slavnostním rekviem při návratu ostatků kardinála Mindszentyho do rodného Maďarska, v katedrále na Náměstí hrdinů v Budapešti. Byl to také on, se kterým jsem se mnohokrát setkával, když jsem pomáhal při organizaci pomoci kněžím a řeholním sestrám. Byla to pomoc finanční, pro nakoupení automobilů kněžím v duchovní správě, nebo pomoc na vytváření zázemí pro ilegální řeholní domy, anebo pro řeholní sestry, které pracovaly v charitních domovech a neměly dostatek prostředků na vybavení kuchyně, na zdravotní potřeby a tak dále. Nezapomenu na jeho bohoslužbu, kterou po návratu svobody vedl v roce 1989 u sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí. Jeho kroky a pomoc především středoevropským zemím byly jedním z impulsů pro zrození a vytvoření myšlenky Visegrádské skupiny, protože jeho pomoc nespočívala jenom ve financích a materiální pomoci, ale byla vždy velkým hlásáním evangelia a duchovní zpruhou.

Chtěl bych tak popřát premonstrátskému řádu, především strahovskému opatství, ale i těm dalším zbývajícím, tepelskému a novoříšskému, aby se premonstrátský řád stal vhodným pokračovatelem tohoto díla, maje na mysli úlohu strahovského opata, který se díky sv. Norbertovi stal almužníkem českých králů, tedy hlavním organizátorem charitativní pomoci.

+Dominik kardinál Duka
Arcibiskup pražský

Závěrečné slovo kardinála Duky:

Záznam bohoslužby: