Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Velikonoční úvaha pro Deník

Velikonoční úvaha pro Deník

V úvaze pro Deník Bohemia se kardinál Duka zamýšlí nad dávnou tradicí Mojžíšovských a Jozuových Velikonoc.

3. dubna 2021
Články

 

Velikonoce se svou náladou daleko odlišují od radostných Vánoc, spojených s narozením dítěte. K jejich každoročnímu koloritu patří i oslava života, symbolizovaná malovanými vajíčky, kraslicemi, ke které se ale dostáváme přes připomínku pomíjivosti na popeleční středu, následovanou čtyřiceti denním půstem, na paměť putování starověkého Izraele pouští, přes slavný vjezd do Jeruzaléma na Květnou neděli, abychom se dočkali zrady Zeleného čtvrtka, bití, ponížení, smrti Velkého pátku a zdání konce u hrobu Bílé soboty. Proč si to vlastně všechno připomínáme? 
 
Velikonoce jsou vskutku prastaré svátky, vycházející z tradice dávných kočovných pastevců a první zemědělské kultury. O obou tradicích se dočítáme v Bibli už v příběhu bratří Kaina a Ábela. Jejich spor o obětinu a následná bratrovražda je jedním z nejsilnějších Biblických příběhů vůbec. Ve Velikonocích se tyto dvě tradice propojují. Na pastevecké Velikonoce Mojžíšovy, spojené s krvavou obětinou prvního beránka ze stáda, navazují rolnické Velikonoce Jozuovy, spojené s pečením nekvašeného chleba – macesů, jako oslava první úrody. Velekněz Melchisedech pak obě tradice spojuje v jedno: krev a chléb. Pozornější čtenář si musí povšimnout rozdílu oproti křesťanské eucharistii. Proč tedy Kristus v momentě při poslední večeři, kdy oznamuje svým učedníkům že bude vydán a jako beránek obětován, zaběhnutý řád otáčí na spojení těla a krve, v eucharistické rovině zastoupené chlebem a krví?  
 
V této symbolice je skrytá hluboká myšlenka křesťanských Velikonoc. Starozákonní tradice hovoří o obětinách něčeho cenného, tedy úrody nebo obživy. Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk dává to co je mu nejdražší: Bůh-Otec obětuje svého jediného syna a Bůh-Syn a pravý člověk svůj život. Dává nejprve své tělo, symbolizované chlebem, a teprve poté svou krev, ve starozákonní tradici ztotožňované jako místo duše; Boží jiskry; vdechlého života, v hebrejštině označené slovem ruach. V symbolické rovině můžeme říci, že účast na Kristově večeři při eucharistii nás s přijetím Kristova těla a krve duchovně propojuje. Je to Biblický jazyk, plný symboliky a tajemství, zajímavé však je, že starozákonní mystika dospěla ke stejným závěrům, jako vrchol řecké filozofie, Aristoteles: Člověk je hmotný a rovina jeho bytí se odehrává tady na zemi, nikoliv ve světě idejí.  
 
Letos budeme slavit už druhé Velikonoce za určitých omezení. Kostely i bohoslužby zůstanou přístupné, ale jenom tak, aby bylo možné dodržet všechna potřebná opatření. Važme si toho. Kolikrát je v minulosti museli naši předkové slavit potají, protože byli pronásledováni, a mnozí z nich pozavíráni? Není to tak dávno, a takové Velikonoce jsem slavil i já, jednou i v komunistickém vězení. Bůh však ke mně promluvil i tehdy, když jsem na Velký pátek musel na směnu šroubovat spínače telefonních ústředen, určených pro Jižní Ameriku. 
 
Ano, letos přijdeme o radost z lidové tradice, spojené s pomlázkou, návštěvami a folklorem, tradičně spojených se svátky jara. O co nás ale nepřipraví ani smrtící čínský koronavirus, je radost ze vzkříšeného Krista a jeho konečného vítězství nad smrtí. Velikonoce v tomto ohledu nejde zrušit, ani zakázat. 

Publikováno v Deníku Bohemia na Bílou sobotu 2021