Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Projev rektora Univerzity Karlovy na Den boje za svobodu a demokracii

U příležitosti oslavy státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii se 17. listopadu 2012 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha konala hodin ekumenická modlitba za oběti totalitních režimů. Svůj projev přednesl také rektor Univerzity Karlovy prof. Václav Hampl.

27. listopadu 2012
Dokumenty

Vážený pane kardinále,

vážení představitelé církví,

vážená paní doktorko Kavalírová,

kolegové rektoři a děkani,

představitelé dalších institucí,

dámy a pánové,

a dovolte mi ještě připojit, s pocitem úcty a respektu k těm, kteří tu dnes již nemohou být s námi - drazí pozůstalí.

Neboť těmi jsme se ve vztahu k obětem totalitních režimů stali vlastně všichni ve chvíli, kdy se oni nesklonili, nerezignovali, nepodlehli slabosti a malověrnosti, zachovali si svoji vnitřní důstojnost a svobodu - a zaplatili svými životy a svými osudy vlastně i za ty naše. Za každé svobodné nadechnutí, za každou svobodně vyslovenou myšlenku, za každý projev tohoto nikoli samozřejmého a i jejich životy vykoupeného svobodného života.

Pro akademickou půdu našich univerzit a vysokých škol (za které jsem byl pozván tu teď hovořit) je tato svoboda nepostradatelnou podmínkou jejich smysluplné existence. Proto si ji dnes připomínáme i skrze ty, kteří podstoupili nejvyšší oběť, aby nám ji mohli vložit do mnohdy nejistých, ale věřím, že většinou dychtivých a dobrými úmysly vedených rukou. Našich rukou, v nichž jsou nejen naše vítězství i prohry, ale především naše naděje a naše odpovědnost. Naše existenciální i spirituální ukotvení a kredibilita, bez nichž by z definice úrodná akademická půda rychle zplaněla a přestávala vydávat kultivované plody osvobozeného lidského ducha, nespoutaného intelektu a nevymývaného rozumu.

Vysoké školy a lidé, kteří je tvořili, byly také oběťmi totalit (ostatně podobně jako církve). Nacisté vysoké školy rovnou zavřeli a studenty a akademiky buď bez soudu popravili nebo alespoň poslali do nelidských koncentráků. Komunisté vysoké školy zmrzačili a znásilnili. Ale znásilnili je bohužel i k tomu, že se samy do jisté míry staly nástroji komunistické zvůle. Dnešní svobodné školy se od těchto praktik samozřejmě zásadně distancují a dělají vše proto, aby – tak, jak to běžící čas dovoluje – jednotlivé konkrétní křivdy byly pokud možno alespoň zčásti odčiněny. O to víc a naléhavěji ale cítí vysoké školy potřebu už se znova do žádného područí nedostat. Nikdo z nás nechce, aby se takové nebo obdobné doby zase vrátily!

Nikdo, kromě těch, které samet z podzimu roku 1989 velkoryse (ve snaze nebýt jako oni) jen odsunul do ponurého stínu, v němž vyčkávají na svoji další šanci. Je životně důležité další šanci těm, kteří se od ideologií a praktik totalitních režimů razantně nedistancovali, nedat. Nejen o 17. listopadech 1939 a 1989 to byli opakovaně studenti a mladí akademici, kdo se stavěli nesvobodě na odpor – bylo to obdobně už třeba v roce 1848, ale i 1948 či po sovětské invazi zaštítěné komunistickou zradou roku 1968. Vysoké školy cítí odpovědnost tohoto ducha kultivovat i ve svých současných studentech. Hrozivě rudá na naší divné politické scéně začíná znovu zlověstně probleskovat a my bychom neměli být ani barvoslepí, ani trpět bezstarostnou amnézií. Směr, do něhož zavedly tuto zemi politické elity, které jsme si v rámci existujících mechanismů zvolili, čpí znepokojivě tlejícím odérem návratu do zmutované a zpuchřelé minulosti, který je třeba zastavit a v zárodku odmítnout. Abychom si zachovali svoji důstojnost, morální kredit a smysluplnost. Aby si tato země zachovala svoji důstojnost, kredibilitu a důvěryhodnost. Abychom byli oprávněně hrdí na to, že v ní žijeme a ne snad nakonec, otloukáni pragmatickými zájmy krátkodobého zisku a osobních výhod, pouze živoříme.    

Toto všechno mě vede k přesvědčení, že se při příležitostech jako je tato scházíme nikoli pouze proto, abychom si s úctou, respektem a vděčností připomenuli význam obětí totalitních režimů - ale hlavně proto, abychom sami sobě a možná i tak trochu sobě navzájem slíbili, že nedopustíme, aby jejich oběť byla zmarňována. A důležité poselství těchto okamžiků je, že bychom neměli jen vzpomínat (i když paměť je esenciálně důležitá, a kdo jiný než vysoké školy by o ní měl pečovat), ale především že bychom měli následovat!

Vím, že to není jednoduché. Ale přeji nám, abychom tuto slušnou šanci pro slušné lidi nepromarnili a na téhle netriviální cestě se našli a neztratili!

Bylo mi ctí i potěšením na tomto shromáždění promluvit.

Děkuji Vám za Vaši pozornost.