Drazí,

dnešní četba z bohatě prostřeného stolu Písma svatého nám nejenom připomíná slovy apoštola Pavla Timoteovi důvody, proč při každém slavení Eucharistie pokračujeme v tradici Synagogy a čteme ze stránek Bible Starého a Nového Zákona, ale ukazuje nám také, že k nám z těchto stránek mluví Bůh, či Věčné Slovo, Ježíš Kristus.

Tématem dnešní dvacáté deváté neděle během roku je modlitba. Text z Druhé knihy Mojžíšovy staví před nás bitvu Izraelitů s Amalečany v Refidimu. Zvláštní způsob řešení - Mojžíš, charismatický, Bohem povolaný vůdce, předává v této osudové chvíli velení svému designovanému nástupci Jozuovi. Sám se uchýlí stranou a rozevírá ruce k modlitbě. Tedy Izraelité nevítězí díky vojenské síle, taktice, převaze, ale díky síle modlitby povolaného muže, kterým je Mojžíš, duchovní i politický vůdce národa. Nepřipomíná vám to, jako členům Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara bitvu u Lepanta, či bitvu u Vídně? Anebo u Prahy na Bílé Hoře? Ne, tyto řádky nejsou výzvou ke křižáckému tažení dnes, ale říkají nám, že v nejkritičtějších chvílích je modlitba touto zbraní. U Lepanta je to modlitba růžence, kde se proti přesile staví hráz z jednotlivých článků naší víry, růžence, minikatechismu naší historie. Je to modlitba vycházející z naší víry, která nás zachraňuje před zotročením a dává vítězství.

Ježíšovo podobenství z Lukášova Evangelia je mistrovskou - řekli bychom -anekdotou, kde Kristus ukazuje, co znamená vytrvalá modlitba toho, kdo nerezignuje: Ona připomínka bezbožného a nespravedlivého soudce, který se nebojí ani Boha a nakonec se začne bát neodbytné vdovy, aby ho nezfackovala. Myslím, že málokterý kazatel by si dovolil takovýto příměr říci dnes v homilii. Ale pak nastane zdůraznění onoho paradoxu. My se nemodlíme k nespravedlivému soudci, ale ke spravedlivému Bohu. Slovo spravedlivý, spravedlnost, se však v hebrejském jazyce úzce váže k velkorysosti a schopnosti odpustit. A to je ona velká devíza naší modlitby, nás ubohých hříšníků. Perikopa končí slovy: „Ale nalezne Syn člověka víru, až přijde?“ Mnozí tuto větu chápou tak, že při druhém příchodu Krista bude svět bez víry, tedy ovládaný ateisty, anebo pohany. Ale zdůraznění není v negaci, ale v důležitosti víry, protože víra je oním základem, z kterého roste naše naděje a láska. A jenom modlitba, která vychází z nitra naplněného třemi božskými ctnostmi - vírou nadějí a láskou - je účinná. Připomeňme si tedy modlitbu růžence. Nejenom Bible a její dějiny spásy, ale i naše historie nás poučuje. Nemusíme chodit do daleké minulosti, vzpomeňte na Maltu ve druhé světové válce, na prostor dopadl největší počet bomb a je to Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, modlitba růžence - a Malta je svobodná. Pád Berlínské zdi, či Železné opony nám připomíná Fatimu, ale také modlitbu růžence. Není náhodné, že je zde kaple s cihlami a betonem z Berlínské zdi. Naše naděje v modlitbu vycházející z víry nemůže být tedy pouhá pošetilost.                                                                    

     Amen.

Homilie Otce Dominika kardinála Duky OP

při mši sv. na generální kapitule Řádu sv. Lazara Jeruzalémského;

Řím, bazilika sv. Vavřince za Hradbami 15. října 2016, 16,00 hod.