Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Homilie k výročí konce II. světové války

Homilie k výročí konce II. světové války

Homilie Dominika kardinála Duky OP 5. května 2020 v katedrále při připomínce 75. výročí Pražského povstání a skončení druhé světové války v roce 1945.

6. května 2020
Kázání

 

Sešli jsme se v podmínkách takřka bojových v této katedrále, která je úběžníkem našich duchovních, kulturních a politických dějin a národním symbolem samostatnosti, abychom vzpomenuli 75. výročí konce 2. světové války a vypuknutí Pražského povstání v r. 1945. Toto datum bylo určeno jako den oslavy osvobození prezidentem Dr. Edvardem Benešem, kterému patří také naše vděčná vzpomínka. Rád bych připojil jeho slova při návratu z exilu do vlasti v roce 1945: „Opakuji, na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně ve jménu práva a svobody, ve jménu lidskosti … živoucí opravdové a správné lidskosti stále a stále připomínat.“

Především chceme uctít všechny oběti ze všech světadílů. Myslíme na statečné vojáky armád, které bránily svobodu a demokracii i lidskou důstojnost. Vzpomínáme na jejich velitele i na mladé muže a ženy, kteří se zcela dobrovolně rozhodli jít do boje. Dva z nich, arm. Generál Emil Boček a brigádní generál Václav Kuchyňka, jsou tu s námi. Je naší povinností připomenout i padlé poražených armád, především ty, kteří byli svými zločinnými režimy donuceni podílet se na vedení této hrozné války. Myslíme ale také na miliony civilních obětí, děti, ženy, starce, na oběti holokaustu, i na oběti rasové nenávisti, např. oběti romského původu. Víme, že během těchto bojů umíraly také miliony lidí v koncentračních táborech, gulazích a proti všem normám mezinárodního práva i vojáci v zajateckých táborech.

Nesmíme zapomenout, že některé státy přecházely z jedné strany na druhou a nelze nevidět rozporuplnou úlohu SSSR, jako i řady vlád, ale i role jejich armád. Je nutné odsoudit jejich záludnou mocichtivost jako nemorální zločin. To je to bahnisko, z kterého pak vyrostla komunistická totalita a její přisluhovači. K tomu, jak těmto věcem čelit, říká mnoho dnešní první čtení.

O celku války řekl jsem dost a obrátím vaši pozornost na její konec u nás, tj. v tehdejším Československu. Skutečnosti, které jsou vesměs rozporuplné, historicky dosud ne plně probádané a samozřejmě i různě podávané a hlavně komentované, ponechám odborníkům. Promluvím jen o tom, co je dnes a tady mou povinností. Pražské povstání patří mezi tři povstání v hlavních městech: Varšava, Paříž, Praha.  Děkujeme dvanácti tisícům statečných, z nichž každý čtvrtý zaplatil životem. Lze říci, že jim vděčíme, podobně jako Paříž, za to, že zlatá Praha přežila ve své kráse. Plány a intriky jak nacistů, tak sovětů se neuskutečnily. Chtěl bych výslovně připomenout muže, jako byli generál Kutlvašr, Luža a další. Patří se vzdát hold generálům Eisenhowerovi, Pattonovi, maršálu Montgomerymu, generálu de Gaulovi a mnoha dalším, jako i velitelům Rudé armády při osvobozování východní a střední Evropy. Zároveň však je nutné odsoudit agresi Rudé armády vůči Polsku, baltským státům, Finsku, a nelze zapomenout na Katyń. V této souvislosti je třeba zmínit hrdiny a oběti heydrichiády a hrdiny Slovenského národního povstání generála Rudolfa Viesta a generála Jána Goliána, popravené nacisty. Nikoliv na závěr patří se připomenout generála Sergeje Ingra a generála Heliodora Piku. Rovněžtak bychom měli zmínit generála Ludvíka Svobodu, přesto, že v jeho životě se objevuje mnoho rozporuplných momentů. Toto vše zatěžuje naši i národní paměť a ještě dlouho potrvá, než se s tímto dědictvím vyrovnáme. Druhá světová válka nám přinesla dvojí: právní pojem válečný zločinec a otázku jak to Bůh mohl dopustit? Ptal se Ho někdo? Nikoli. Přikázal to snad? Nikoli. O tom, že vypadal, jakoby spal, mluvilo dnešní Evangelium.

Jak jsem již na začátku naznačil, máme příležitost vzpomenout obětí a statečných hrdinů bitvy s Coronavirem z řad lékařů, zdravotních sester, dobrovolníků a charitních pracovníků ve zdravotních zařízeních a v ústavech pro seniory, ale též vám všem, kteří jim pomáháte. Jsme svědky opravdové a konkrétní solidarity a lidské i křesťanské lásky. Doufejme, že neodezní s překonáním nebezpečí. Po letech jsme objevili vzácné dary: solidaritu, společné dobro, potřebný konsensus a jsme svědky dobrého výsledku. Rozumnost, vzájemný respekt, pokora a skromnost, odvaha, vytrvalost a trpělivost přinesly své ovoce. Snad to v celé šíři společnosti konečně porazí předsudek, že Bůh je urážlivý, zlý a nelítostně trestající stařec. Je to milující Otec, který nás ovšem vychovává.

Přejdu teď k poslední, ale svrchovaně aktuální otázce. Tak jako druhé světové válce předcházel Mnichov, komunistické totalitě únor 1948, stojí před námi jakýsi coronavirový Mnichov, Únor či Srpen. Má své protagonisty a je třeba před nimi varovat. Záleží na všech občanech této země, tedy i na každém z vás, nejen na politicích a společenských autoritách. Bude na nás všech, především na těch, jejichž hlas je slyšet, zda zvítězíme v zápase se starým virem závisti, nenávisti, pýchy a netolerance a nepodlehneme politickému, či společenskému karierismu.

Opřeme se o slova žalmu, který jsme zpívali, a hleďme směrem, odkud přichází záchrana. Bůh žehnej této zemi.

Amen.