Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Homilie na Karlštejně

Homilie na Karlštejně

Pražský arcibiskup Dominik Duka OP slavil 29. listopadu 2010 zádušní mši svatou za Karla IV. v kapli sv. Kříže na hradě Karlštejn. Již za svého života Karel IV. ustanovil, aby na něho bylo pamatováno při bohoslužbách vždy v jeho úmrtní den. Každý rok se proto bez přerušení od 29. listopadu 1378, kdy Karel IV. zemřel, koná na Karlštejně ve výroční den císařovy smrti rekviem.

30. listopadu 2010
Kázání

Sešli jsme se na památném místě. Kaple sv. Kříže na Karlštejně patří k nejposvátnějším a nejvýznačnějším místům v naší zemi. Relikvie a památné předměty učinily z kaple duchovní centrum, tzv. sacrosanctum po vzoru paláců v Byzanci, Lateráně či v Paříži. Zde, v kapli umučení, byly uchovávány říšské insignie.

To nejpodstatnější, zemský kříž s ostatky Kristova kříže, hřeb a ostatní nástroje umučení, nás vedou k úvaze o vzniku a dějinách královské a císařské moci. Utvářela se po více než dvě tisíciletí, od dob císaře Augusta. Za jeho vlády se narodil Kristus, Král králů. Prorok Izaijáš mluvil o tom, že nám bude dán Syn, „… na jehož ramenou spočinula moc a bylo mu dáno toto jméno: Zázračný rádce, Silný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje, …“ (Iz 9, 5nn). Ježíš, potomek krále Davida, je oním synem, který se narodil v době nazvané Pax Romana, v době císaře Augusta. Jdeme-li dějinami stopami míru, vystoupí nám postava Konstantina Velikého, který Milánským ediktem z roku 313 zjednává náboženský smír a svobodu. Ať byly dějiny a skutky císařů a králů jakékoli, idea míru a jeho ochrany vždy stála nad nimi – jednou k jejich slávě, podruhé k odsudku. Vědomí o ní je zachyceno v Dómu v Cáchách. Tam se Kristu, Králi míru a pokoje přinášejícímu vykoupení, zodpovídá nový římský císař evropského Západu, Karel Veliký. Z císařského trůnu stojícího ve světě zmatků a válek, hleděl na obraz nebeského Jeruzaléma, kde vládne pokoj vytvořený a provždy ochráněný vševládným Kristem. Kristos Pantokratos shlíží na císaře, který je toliko správcem jeho statku. Toto pochopení vlády přijal Karel IV. a pevně se opřel o toho, kdo právě tuto ideu ztělesnil pro České království, o svého předka po matce, o svatého Václava.

Sešli jsme se na místě, které bychom mohli nazvat místem zodpovědnosti. Je to nádherný prostor. Nutí nás k tichu a cítíme zde i jakousi bázeň. Obklopují nás světci vyobrazeni Mistrem Theodorikem dle litanií všech svatých dominikánské liturgie a máme před očima obraz Krista trpícího, ne vševládného jako v Cáchách. Trpícího za nás a přesto, a právě proto vševládného.

Sem přicházel král a císař Karel IV., aby reflektoval své činy, své plány, zvažoval své další kroky, děkoval za zdar svých plánů a přiznával si své chyby. Sem se uchyloval, aby byl přítomen kalvárské události spásy s věrnými: s Matkou Páně a sv. Janem Evangelistou a všemi svatými. Zde bolestně přemýšlel a vstupoval do mystických hloubek modlitby.

Karel IV. byl člověkem své doby a pravým křesťanem. Miloval krásu a souzní tak s velkými umělci od Giotta po fra Angelica, miluje církev a Krista a souzní tak se zanícenou sv. Kateřinou Sienskou. Vztahuje se k sv. Kateřině Alexandrijské a v jejím odvážném a bystrém dialogu s učenci nekřesťany nachází výzvu k vyvážení víry a rozumu. Karel IV. si byl plně vědom, že víra bez rozumu vede k fanatismu a rozum bez víry nedává odpověď o smyslu života a našeho snažení v delší perspektivě. Proto byl ochráncem umění, stavitelem chrámů, proto založil univerzitu. A pro to všechno se stal vladařem, o němž mluvíme jako o Otci vlasti. Jeho život i dílo jsou pevným článkem naší duchovní tradice, o níž tak vřele mluvil papež Benedikt XVI. při své loňské návštěvě u nás.

Jsem velice rád, že dnes, v úmrtní den Otce vlasti, jsou zde na místě zodpovědnosti s námi i představitelé našeho společenského, kulturního a politického života, abychom se spolu s vámi, televizními diváky, po vzoru císaře a krále Karla zastavili a zamysleli nad stavem věcí obecných. Život ve svobodě musí být životem v odpovědnosti. Podstatnou podmínkou úspěchu je prostředí smíru a pokoje. Opravdu rozumné posuzování skutečnosti je možné jen, když přijmeme pravdu, i když ji vysloví náš odpůrce. Jsme na místě, kam Karel IV. odejel, když ho při kázání u sv. Jiljí v Praze Jan Milíč z Kroměříže nazval antikristem. Nereagoval s hněvivou pomstychtivostí, neumlčel ho, ale přemýšlel o důvodech k tomuto osočení. Pozval ho, vyslechl jeho názor. Mnohé přijal a poopravil své jednání.

Karel IV. byl velký český král a v dějinách Evropy velký císař. Nebylo jen řečnickým obratem, když ho při jeho pohřbu arcibiskup kardinál Jan Očko z Vlašimi přirovnal k biblickému králi Šalamounovi. Druhý řečník, Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, o něm mluvil jako o druhém Konstantinovi. Označil ho za nepohnutelný sloup státu a nazval ho Otcem vlasti. I dnes Karla IV. naše společnost považuje za největšího Čecha a v cizině konané karolinské výstavy v nedávných letech byly mezi nejnavštívenějšími.

Kéž bychom dobře pečovali o jeho vizi Evropy – vzdělané, krásné a morálně pevné, abychom pak mohli zodpovědně vyslovit slova: „Odpočinutí lehké dej mu, Pane.“

Homilie Mons. Dominika Duky OP, arcibiskupa pražského při zádušní mši sv. v kapli sv. Kříže na hradě Karlštejn 29.11.2010