Sešli jsme se na památném místě. Kaple sv. Kříže na Karlštejně patří k nejposvátnějším a nejvýznačnějším místům v naší zemi. Relikvie a památné předměty učinily z kaple duchovní centrum, tzv. sacrosanctum po vzoru paláců v Byzanci, Lateráně či v Paříži. Zde, v kapli umučení, byly uchovávány říšské insignie.

To nejpodstatnější, zemský kříž s ostatky Kristova kříže, hřeb a ostatní nástroje umučení, nás vedou k úvaze o vzniku a dějinách královské a císařské moci. Utvářela se po více než dvě tisíciletí, od dob císaře Augusta. Za jeho vlády se narodil Kristus, Král králů. Prorok Izaijáš mluvil o tom, že nám bude dán Syn, „… na jehož ramenou spočinula moc a bylo mu dáno toto jméno: Zázračný rádce, Silný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje, …“ (Iz 9, 5nn). Ježíš, potomek krále Davida, je oním synem, který se narodil v době nazvané Pax Romana, v době císaře Augusta. Jdeme-li dějinami stopami míru, vystoupí nám postava Konstantina Velikého, který Milánským ediktem z roku 313 zjednává náboženský smír a svobodu. Ať byly dějiny a skutky císařů a králů jakékoli, idea míru a jeho ochrany vždy stála nad nimi – jednou k jejich slávě, podruhé k odsudku. Vědomí o ní je zachyceno v Dómu v Cáchách. Tam se Kristu, Králi míru a pokoje přinášejícímu vykoupení, zodpovídá nový římský císař evropského Západu, Karel Veliký. Z císařského trůnu stojícího ve světě zmatků a válek, hleděl na obraz nebeského Jeruzaléma, kde vládne pokoj vytvořený a provždy ochráněný vševládným Kristem. Kristos Pantokratos shlíží na císaře, který je toliko správcem jeho statku. Toto pochopení vlády přijal Karel IV. a pevně se opřel o toho, kdo právě tuto ideu ztělesnil pro České království, o svého předka po matce, o svatého Václava.

Sešli jsme se na místě, které bychom mohli nazvat místem zodpovědnosti. Je to nádherný prostor. Nutí nás k tichu a cítíme zde i jakousi bázeň. Obklopují nás světci vyobrazeni Mistrem Theodorikem dle litanií všech svatých dominikánské liturgie a máme před očima obraz Krista trpícího, ne vševládného jako v Cáchách. Trpícího za nás a přesto, a právě proto vševládného.

Sem přicházel král a císař Karel IV., aby reflektoval své činy, své plány, zvažoval své další kroky, děkoval za zdar svých plánů a přiznával si své chyby. Sem se uchyloval, aby byl přítomen kalvárské události spásy s věrnými: s Matkou Páně a sv. Janem Evangelistou a všemi svatými. Zde bolestně přemýšlel a vstupoval do mystických hloubek modlitby.

Karel IV. byl člověkem své doby a pravým křesťanem. Miloval krásu a souzní tak s velkými umělci od Giotta po fra Angelica, miluje církev a Krista a souzní tak se zanícenou sv. Kateřinou Sienskou. Vztahuje se k sv. Kateřině Alexandrijské a v jejím odvážném a bystrém dialogu s učenci nekřesťany nachází výzvu k vyvážení víry a rozumu. Karel IV. si byl plně vědom, že víra bez rozumu vede k fanatismu a rozum bez víry nedává odpověď o smyslu života a našeho snažení v delší perspektivě. Proto byl ochráncem umění, stavitelem chrámů, proto založil univerzitu. A pro to všechno se stal vladařem, o němž mluvíme jako o Otci vlasti. Jeho život i dílo jsou pevným článkem naší duchovní tradice, o níž tak vřele mluvil papež Benedikt XVI. při své loňské návštěvě u nás.

Jsem velice rád, že dnes, v úmrtní den Otce vlasti, jsou zde na místě zodpovědnosti s námi i představitelé našeho společenského, kulturního a politického života, abychom se spolu s vámi, televizními diváky, po vzoru císaře a krále Karla zastavili a zamysleli nad stavem věcí obecných. Život ve svobodě musí být životem v odpovědnosti. Podstatnou podmínkou úspěchu je prostředí smíru a pokoje. Opravdu rozumné posuzování skutečnosti je možné jen, když přijmeme pravdu, i když ji vysloví náš odpůrce. Jsme na místě, kam Karel IV. odejel, když ho při kázání u sv. Jiljí v Praze Jan Milíč z Kroměříže nazval antikristem. Nereagoval s hněvivou pomstychtivostí, neumlčel ho, ale přemýšlel o důvodech k tomuto osočení. Pozval ho, vyslechl jeho názor. Mnohé přijal a poopravil své jednání.

Karel IV. byl velký český král a v dějinách Evropy velký císař. Nebylo jen řečnickým obratem, když ho při jeho pohřbu arcibiskup kardinál Jan Očko z Vlašimi přirovnal k biblickému králi Šalamounovi. Druhý řečník, Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, o něm mluvil jako o druhém Konstantinovi. Označil ho za nepohnutelný sloup státu a nazval ho Otcem vlasti. I dnes Karla IV. naše společnost považuje za největšího Čecha a v cizině konané karolinské výstavy v nedávných letech byly mezi nejnavštívenějšími.

Kéž bychom dobře pečovali o jeho vizi Evropy – vzdělané, krásné a morálně pevné, abychom pak mohli zodpovědně vyslovit slova: „Odpočinutí lehké dej mu, Pane.“