Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Homilie na slavnost sv. Cyrila a Metoděje

Homilie na slavnost sv. Cyrila a Metoděje

V Den slovanských věrozvěstů 5. července 2010 na prostranství před velehradskou bazilikou celebroval mši svatou spolu s českými a moravskými biskupy, apoštolským nunciem v ČR Mons. Diegem Causero a trnavským arcibiskupem Robertem Bezákem kardinál Miloslav Vlk. V homilii k poutníkům promluvil pražský arcibiskup a předseda ČBK Mons. Dominik Duka OP.

7. července 2010
Kázání

Vaše eminence, vážení otcové biskupové, vážená paní Klausová, vážení páni ministři, členové parlamentu a veřejní činitelé, drazí bratři v Kristově kněžství, sestry a bratři ve víře v Pána Ježíše, vážení televizní diváci, rozhlasoví posluchači,

setkáváme se na památném Velehradě. Je to místo mnoha setkání, protože je to místo zrodu, místo kořenů, místo, které přitahuje a které vyzařuje. Jako se vrství léta v kmeni stromů, jako se list za listem vrství záznamy kronik, tak se zde vrství velké události našich dějin. Je tomu už 1147 let, co sem doputovali svatí bratři Cyril a Metoděj a setkali se s knížetem Rastislavem a lidem žádajícím srozumitelný výklad Dobré Boží zvěsti. Je to také 25 let od setkání při velehradské pouti, kterou jsme zde slavili s papežským legátem kardinálem Agostinem Casaroli a s nezapomenutelným kardinálem Františkem Tomáškem v roce 1985.

Při pohledu na okno farní budovy si mnozí z vás vybaví tvář i úsměv Otce kardinála Tomáška, „generála bez vojska“, jak ho nazýval totalitní režim. On však prožíval svůj velký den. „Chceme svobodu!“ „Chceme pápeža!“, volaly desetitisíce poutníků bývalého socialistického Československa!

Pět let po té vítaly desetitisíce svobodných velehradských poutníků papeže Jana Pavla II., který zde slavil s celou nově ustavenou biskupskou konferencí děkovnou bohoslužbu, Eucharistii. Zde oznámil svolání synodu biskupů O Evropě, která nalezla svou svobodu a jednotu po pádu Berlínské zdi a Železné opony.

Vítám vás, velehradské poutníky, v této první slovanské katedrále pod širou oblohou, v katedrále, která vždy dýchala touhou po svobodě, která je nedělitelná. Dnes po dvaceti letech od první papežské velehradské pouti si uvědomujeme, že kde není svoboda víry, tam není politická, ani kulturní, ani ekonomická svoboda.

Svatý Cyril a Metoděj nám přinesli Písmo svaté. Již první stránky Bible hovoří o člověku, o Božím obrazu, o svobodné bytosti, protože jediný Bůh je absolutně svobodný. Evangelium nazývá Boha láskou a láska není možná bez svobody. Tak jako dnes, tak i před pětadvaceti či před dvaceti lety naslouchali jsme slovům proroka Izaiáše: „…poslal mě oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným…“ (Iz 61, 1) Bohu díky za dar svobody! Díky ní mohl spočinout ve svém Velehradě i nedávno zesnulý kardinál Tomáš Špidlík.

Velehrad vždy vábil lidi toužící po svobodě. Před dvaceti pěti lety to bylo zvlášť zřetelné. Po 20 letech svobodného vývoje přemýšlíme o svobodě jinak, než v době totalitního režimu. Vidíme, že s naší svobodou něco není v pořádku. Necítíme se tak radostně a nedýcháme tak volně jak před dvaceti roky. Něco nás svazuje, máme obavy a cítíme úzkost. Udělali jsme vážnou chybu. Pokusili jsme se svobodu rozdělit a každému dát jeho díl. Vznikly hranice, na nichž se naše osobní svobody dotýkají, a protože každý chce vždy ještě více svobody, vznikají mnohé spory. Svoboda je hodnota, kterou takto rozdělit nelze. Je jenom jedna jediná svoboda, platná stejně pro každého a pro všechny. Na pojem svobody můžeme dobře vztáhnout slova sv. Pavla: „Je jen jedno vytoužené dobro.“ (Ef 4, 4) Má-li každý žít svobodně, není možné, aby si někdo ze svobody vzal něco na úkor svobody druhého. Řeknete: „Jak poznám, co si mohu vzít?“ Odpověď zná jen ukázněné a milující srdce. To se ovšem musí naučit zachovávat řád a plnit Kristovo Zlaté pravidlo jednání: „Vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim. Hle, to je Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12) Toto pravidlo by naší zemi dobře posloužilo jako motto všech reforem, které nás čekají. Měli by si ho připomínat politici a měli bychom ho respektovat my všichni, protože politici bez lidí nemohou nic.

Připomněl jsem Kristovo Zlaté pravidlo platné vždy, včera – dnes - zítra, v minulosti i v budoucnosti. Tím se dostávám i k tomu, že nestojíme jen na místě setkávání, ale také na místě předávání, na místě tradice. Opětovně tu zpíváme píseň o dědictví otců a vzpomínáme příchodu soluňských bratří. Co je oním dědictvím? Co nám přinesli? Co máme uchovat a předat dalším generacím? Řeknete: „Je to víra“. Jenže víra byla vystavena tvrdým zkouškám. Mnozí ji ztratili, mnozí kolísají. Není divu. V naší přímé paměti a pro mnohé i v osobní lidské zkušenosti figurují skutečnosti podlamující víru ve všemohoucího, spravedlivého a laskavého Boha. Mnozí dnes říkají, že po tom, čeho jsme byli svědky na frontách a v koncentračních táborech nelze o Bohu mluvit. Řeknou i to, že to byl Bůh, kdo je zodpovědný. Vždyť kde byla jeho dobrota v Osvětimi, Dachau, Ljublance, Valdicích, Jáchymově…, kde byla před Stalingradem a v Drážďanech? Žádný Bůh není! Není-li Bůh, kdo je tedy zodpovědný? Lidé . A to jsme také my se svou představou, že svobodu jde dělit, protože patří nám. Nepatří. Patří právě tomu odmítanému Bohu, který nás k ní zve.

Odvažme se položit trochu pochybovačnou otázku: „Přinesli nám sv. Cyril a Metod skutečně víru?“ Ano, ale nebylo to tak přímočaré. Přinesli nám totiž Písmo svaté. Přinesli nám pozvání k víře. Prvá slova, která zde pronesli byla: „…. toužíte radovat se, … zbavit se zkázy tohoto světa… Slyšte nyní svým rozumem, … Slyšte Slovo, od Boha přišlo, …. Slovo posilující srdce i rozum, připravující k poznání Boha.“ (Proglas) Nejvlastnějším pokladem otců je Písmo svaté. Víra je naše odpověď a ta je naší budoucností.

Bible není naivním a růžovým popisem světa. Zná holocaust, deportace, války, násilí, korupci i lež! Ukazuje však také na Neviditelného, který vítězí nad zlobou a mrzkostí člověka. Člověka, který zneužívá svého postavení, a tak v sobě korumpuje Boží obraz. Písmo svaté nás zve k víře, která s logikou lásky a rozvážnosti přináší světlo pravdy a obnovu srdce.

Věřím, že tento poklad, toto dědictví, které znovu a znovu klade tutéž otázku, je nadějí i dnes v 21. století. Náš pohled se obrací do budoucnosti. V dálce vidíme ideál, ke kterému chceme jít. Je třeba učinit prvé kroky. Budou to tři roky příprav na jedenáctisté padesáté výročí příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. A tak bychom v roce 2013 rádi znovu uvítali Svatého otce Benedikta XVI. zde na Velehradě, při tomto jubileu, aby po svatováclavské Staré Boleslavi poznal také cyrilometodějský Velehrad.

Kéž Matka Boží, Panna Maria Ochránkyně, Palladium Země české spojující obě zmíněné tradice nám pomáhá svou přímluvou.                                                          

+ Dominik Duka OP, arcibiskup pražský a předseda ČBK