Dnešní den nazýváme aliturgickým. To je den bez bohoslužby, myšleno bez Eucharistie. V chrámě se ale také nemají konat žádné ostatní náboženské úkony. Ve vizigótském Španělsku byly kostely uzavřeny a věřící se postili a modlili ve svých domovech. Co to mělo, či má pro nás znamenat? Modlitba dělá člověka člověkem, bytostí schopnou Boha. Modlitba je cestou naší komunikace či sdílením, i když zde v případě modlitby převažuje opačný směr, a sice od Boha k člověku. Mnohokrát jsme hovořili o Božím slovu jako o proměňující skutečnosti. Velký pátek je nejen skutečností, ale především událostí.

Naše liturgie či bohoslužba není obřadem, ceremonií, ale Božím skutkem, činem. Spásným úkonem Ježíše z Nazareta, v němž Bůh se stal jedním z nás, aby nám odhalil své tajemství. Tajemství Toho, který Je. My se však ptáme: kdo je?, respektive: jaký je? Náš zrak, naše smysly, naše představivost, naše intelektuální schopnosti ale nestačí. On je vždy větší. On nás přesahuje. Deus semper maior. Ve své oběti, ve své  lásce otevřené odevzdanosti nám dává vhlédnout do svého nitra, do své jinakosti. Zde jsou na místě slova encykliky Benedikta XVI. Deus caritas est (Bůh je láska): jedině on je skutečná láska. To je důvod, proč jsme zde. Abychom hleděli na toho, který dal život za své přátele. Za nás, lidi malé a chybující, sobectví propadající bytosti, ale přitom schopné otevřít náruč a říct: „Miluji tě.“ To je důvod, proč chceme se zatajeným dechem naslouchat andaluským saetám, proč zpíváme improperia, (nářky), improvizace zrozené z textu Melitona ze Sard. To je důvod, proč tě ctíme, svatý Kříži, ty Jiný na kříži, pro nás ukřižovaný. Z kříže jen Bůh může mluvit k nám. Kdyby mluvil pouze člověk, byla by to jen jedna z milionů tragédií nespravedlivě umučených obětí. Vlastně tragický osud nás všech. Na Velký pátek však dal Ježíš z Nazareta, Syn Boží a Syn člověka, Syn Marie Panny smysl všem tragédiím, dal smysl životu v lásce, bez které život nemá smysl.

Kardinál Dominik Duka OP