Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Homilie na Zelený čtvrtek

Homilie na Zelený čtvrtek

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP slavil 28. března 2013 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha večerní mši svatou na památku Poslední večeře Páně.

28. března 2013
Kázání

Jsme zde, v naší katedrále, abychom i my měli účast na Ježíšově večeři s učedníky. Jedná se o večeři na rozloučenou? Ne tak docela. Je to hod velikonočního beránka, ústřední bod židovských velikonoc. Tak jak Ježíš koncipoval tuto hostinu, je nutné si uvědomit, že má dvě základní části. Uzavírá smlouvu, novou smlouvu, o které mluvili proroci a obětní hod, tj. v tomto případě ustanovení Eucharistie. Dovolím si položit otázku: Nejsme jistým způsobem pod horou Sinaj, kdy Mojžíš přichází s deskami Desatera a přistupuje k ratifikaci této smlouvy v rámci obětního rituálu? Ale zde v jeruzalémském večeřadle máme jen jedno přikázání, jednu oběť, a jednoho obětníka. Chceme-li hlouběji pochopit Zelený čtvrtek v jeruzalémském večeřadle, musíme opravdu naslouchat či lépe číst všechna čtyři evangelia. Jediné přikázání je možné číst jen v kontextu Mesiáše, proroka přislíbeného Mojžíšem. Tak nám Krista především představuje evangelista Jan. V okamžiku, kdy přijímáme za své, že v Ježíši, pravém Synu Davidově, synu Panny Marie, nazíráme tvář Boha, pak můžeme také přijmout Ježíšova slova: „Cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Nemluvili však proroci Jeremiáš a Ezechiel o smlouvě vepsané do srdce? Jedno srdce a jeden zákon, jedno přikázání mluví o nerozdělené lásce k Bohu a člověku. Jedině tak dojdeme k porozumění Ježíšovy odpovědi o lásce k Bohu a člověku, kde geniálně spojil deuteronomistické a kněžské Desatero v geniální zkratce. Tak vytvořil jednotu mezi 5. knihou Mojžíšovou a 3. knihou Mojžíšovou (Deuteronomium a Leviticus) a hovoří o největším přikázání: “Budeš milovat Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, to je největší a první přikázání a druhé se mu podobá: Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,37-40) Není vyjádřeno toto přikázání v kontextu toho, co jsme si řekli, ve zlatém pravidle: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim. Hle to je zákon i proroci?“ (Mt 7,12) Evangelista Jan nám pak tlumočí text smlouvy z večeřadla: „Toto pak je mé přikázání: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ V Jn 15,12 nn Ježíš již myslí na Kalvárii a dodává: „Nikdo nemá větší lásku nad takovouto: položit svůj život za přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li to, co vám přikazuji.“ Při formulování významu křesťanských Velikonoc je dobré se zamyslet nad dílem sv. Augustina. Zde v naznačeném Ježíšově postupu odváží se tento učitel Západu předložit zkrácenou formulaci Desatera a deset přikázání rozloží na dvě desky v zorném úhlu Bůh a člověk. Toto dělení přijala i synagoga. Kdyby sv. Augustin nic jiného neučinil, již za toto by si zasloužil titul učitele Západu. Také obřad mytí nohou z Janova evangelia nám neříká nic jiného, než že slávou Boha je živý člověk, žijící v jednotě přikázání lásky, Kristem očištěný k původnímu Božímu obrazu a sjednocující se s Kristem pod způsobami chleba a vína k novému životu.

Kardinál Dominik Duka OP