Ve skutcích apoštolských jsme četli: Dávejte pozor sami na sebe, i na celé stádo, jehož strážci vás ustanovil Duch Svatý, abyste pásli církev Boží, kterou Bůh pro sebe získal krví vlastního Syna (Sk 20, 28).

To jsou slova, která před nás staví nejenom postavu sv. Stanislava, ale celou řadu biskupů, pastýřů, kteří tvoří dějiny církve v našem středo-evropském prostoru. Jsem velmi vděčný otci kardinálovi Stanislavovi nejen za pozvání na tuto slavnost, která především v dobách nesvobody hrála tak důležitou roli v dějinách polského národa a polské církve. Vysloví-li se slovo Polsko, pak před mým duchovním zrakem vystoupí silueta Krakova svázaná s postavou sv. Vojtěcha a bezesporu k této siluetě patří i sv. Václav, jehož jméno nese Vaše katedrála. Katedrála, která byla kostelem nezapomenutelného velkého papeže blahoslaveného Jana Pavla II., ke kterému neodmyslitelně patří zvláštní ochrana Panny Marie, Panny Marie Fatimské, která nám jej ochránila právě dnes, 13. května před jednatřiceti lety. Ale oslavy sv. Stanislava, v letech mého mládí, byly nemyslitelné i bez postavy primase tisíciletí, kardinála Štefana Vyšinského. Mluvím-li o Krakově a sv. Stanislavovi, nemohu také zapomenout na kardinála Adama Štefana Sapiehu, zachránce Krakova a světitele Jana Pavla II., rovněž tak bych rád připomněl nástupce kardinála Wojtyly, kard. Františka Macharského. Krakov pro mne, to je také bazilika otců dominikánů s klášterem na Stolarské 12, to je ono místo, které se zapsalo do dějin mého srdce, ale odvážím se tvrdit, že i do dějin svobody české církve. Děkuji otcům Michalu Mročkovskému a Valentinu Potvorovskému, kteří mě spojili se zmíněnými velkými pastýři polského národa, a závěrem mohu dodat, že i otci kardinálu Stanislavovi vděčím, že mi tolikrát otevřel dveře v apoštolském paláci k Janu Pavlu II.

A tak přináším vám pozdrav od hrobu sv. Václava, ale také z rodiště sv. Vojtěcha z Libice, která leží v mé rodné diecézi, kterou jsem po dvanáct let mohl spravovat.

Sv. Stanislav zaujal místo patrona země po svatém Vojtěchovi jako tomu je i v našich dějinách, kdy po sv. Vítu se stává patronem země sv. Václav. S jistou bolestí musím říci, že sv. Vojtěch je stále u nás doma tak trochu vyhnancem. Evangelium dnešní slavnosti je ona desátá kapitola Janova evangelia, alegorie o Dobrém pastýři. Řecký text evangelia používá však onoho řeckého obratu „kalos“, což znamená nejenom dobrý, ale i krásný. Možná, že to připomíná rodnou řeč Ježíšova národa, ono hebrejské tóv, což můžeme překládat jako dobrý, jedinečný, krásný, dokonalý. Tím vlastně potvrzujeme, že Ježíš, Pastýř je pastýřem svého národa, tak jak čteme u proroka Ezechiela (34 EZ 1)¨anebo jak zpívá David ve 23. žalmu „Hospodin je můj pastýř.“ Když zavřeme na chvíli oči, zcela jistě se nám všem v našem nitru ozve tento žalm zhudebněný Antonínem Dvořákem. Tento obraz dobrého pastýře měl před očima sv. Stanislav, kdy láska k člověku a touha po opravdovosti a spravedlnosti ho přivedla ke střetu se státní mocí, která je přesvědčena o oprávněnosti svého totalitního nároku bez ohledu na lidskost a úctu k životu.

Alegorie o Dobrém pastýři v sobě obsahuje vše, co je potřebné a na čem stojí jak duchovní, tak společenský život naší západní civilizace. Při návštěvě onoho známého amfiteátru v Caesarei přímořské, která leží v blízkosti Nazareta, můžeme vidět antické zobrazení Dobrého pastýře, mladého bezvousého muže s ovcí na zádech. Víme, že toto sousoší inspirovalo křesťanské umělce od antiky až do dnešních dob. Při pohledu na toto zobrazení od mé první pouti do Svaté země si kladu otázku, zda se právě zde nenachází inspirace k Ježíšově alegorii pro současný svět, myslím především na náš kontinent i na střední Evropu, ve které naše národy sehrály důležitou historickou roli. Můžeme a jsme povinni vydávat svědectví o svobodě jak jednotlivce, tak národa. O jejím nedělitelném rozměru, a to proto, že člověk je bytostí náboženskou, kulturní i politickou.

Můžeme společně svědčit o tom, že kdo připravuje člověka o kterýkoli aspekt této svobody, tj. ve zmíněném kulturně politickém a náboženském rozměru, zbaví člověka celé svobody a to nejen jednotlivce, ale celou společnost, celý národ. Současné rozmáhající se útoky na náboženskou svobodu, její popírání je vážnou hrozbou nejenom pro církev, ale pro celé současné lidstvo! Onen postoj Dobrého pastýře, který vyzařuje ze sv. Stanislava je také výzvou proti těm, kteří by chtěli náboženství zneužít k popření lidské svobody, tolerance a humanity. Skutečnost polského papeže nebyla pouze otázkou polského národa, ale byla Boží odpovědí na cestu, kterou polská církev a polský národ prošel v moderních dějinách. A tak bych chtěl poděkovat nástupcům sv. Stanislava na krakovském stolci za onen jedinečný a nezapomenutelný příklad opravdového zápasu o víru v Boha a člověka. Křesťanství je náboženstvím inkarnace. Hovoříme-li o Bohu, hovoříme také o člověku, protože Ten, ke kterému se hlásíme a který nás osvobodil, Ježíš Kristus, je pravý Bůh a pravý člověk. Nežli vyslovím závěrečné Amen, chtěl bych popřát otci kardinálovi, krakovskému arcibiskupovi Otci Stanislavu Divišovi vše nejlepší, to je Boží požehnání a sílu a oheň Ducha Svatého na přímluvu jeho patrona ke dni jeho svátku, ale také i všem Stanislavům, kteří slaví svůj svátek. Věřím, že ani blahoslavený Jan Pavel II. nezapomene ve své přímluvě na svého věrného služebníka.