Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Homilie při oslavě bl. Česlava

Homilie při oslavě bl. Česlava

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP se 19.-20. července 2013 ve Vratislavi zúčastnil oslav bl. Česlava, polského dominikánského kazatele, který roku 1222 založil v Praze první dominikánský konvent.

20. července 2013
Kázání

V den památky bl. Česlava modlí se česká církev v hymnu liturgie hodin těmito slovy:

 

„Tisíc let už, Kriste, vzhlíží český národ k Tvému kříži s láskou, důvěrou.

S ním tě prosí plný ctností Česlav, muž tvé blaženosti s vroucností svou veškerou.“

 

Tento hymnus vystihuje historickou skutečnost soužití po více než tři sta let v jednom státě, který vytvářely země svatováclavské koruny: Čech, Moravy a Slezska a kdy o patronu Vroclavi můžeme přemýšlet v kontextu, který vystihuje známá práce Bogusława Czechowicze: „Pochopit české dějiny bez jejich slezského komponentu byl hlavolam, který se pokoušela vyřešit česká historie skoro půl tisíciletí, když stavěla vizi dějin a kultury českého státu na husitské tradici. Jednalo se pochopitelně o vizi neúplnou… Vliv Slezska, jeho kultury, religiozity, ale i politický a ekonomický vklad byl ohromný pro život celé Koruny.“

 

Proč začínám citací historické práce? Jedině proto, že tak můžeme pochopit proč po více než 100 let zůstává jméno Česlav jenom v životě dominikánského řádu v České republice, a to jak v mužské, či ženské podobě (Česlav, Česlava). Tato má úvodní slova jsou také pozdravem i poděkováním městu Vroclavi a jeho hlavnímu patronovi a zachránci, bl. Česlavovi, prvnímu dominikánskému provinciálovi, který byl představený i našich dominikánských konventů v Čechách i na Moravě. Patří takto k zakladatelům jak pražského konventu, ale je i duchovním vůdcem významné světice a ochránkyně manželského života sv. Zdislavy, manželky a matky dětí, které hrály důležitou roli v dějinách našich zemí. Bl. Česlav spolu se sv. Hyacintem a bratrem Jindřichem z Moravy jsou vyslanci sv. Dominika, aby se nová evangelizace Evropy stala skutečností i za Alpami, tedy v našich krajinách. Na známé fresce v bazilice sv. Sabiny vidíme obláčku zmíněných bratří v doprovodu postav, kterými nebyli nikdo jiný než krakovský biskup Ivo Ondrovaš a pražský biskup Ondřej, který svedl zápas o reformu církve IV. lateránského koncilu s otcem sv. Anežky České Přemyslem Otakarem I. Tento zápas nám připomíná skutečnost, že jedině svobodná církev může být hlasatelkou evangelia, které se obrací přímo k člověku a dává mu ve svobodě možnost učinit své rozhodnutí následovat Krista. Tato druhá evangelizace v našem prostoru, po první evangelizaci, která se především obracela na kmenová, rodová knížata, se tato druhá evangelizace vedená mendikanty spojuje s růstem středověké demokracie, kdy zemské sněmy zasedají v konventech Čech, Moravy i Slezska. Myslím, že si neuvědomujeme onu sílu evangelia, radostné zvěsti o Božím království, v kterém člověk, Boží obraz nabývá svou plnou důstojnost a v lidské svobodě završuje svůj život v opravdové lásce k Bohu a člověku. V tomto prostředí evangelizace se rodí plnohodnotná západní civilizace, kterou symbolizují dvě instituce, a to katedrála a univerzita. Oběma těmto institucím je vlastní prostředí města, městská středověká demokracie, respektující svobodu poznání, hledání pravdy, ale také i přijetí světla víry, která dává nový pohled na skutečnost a vypovídá o smysluplnosti vesmíru, jako i života jednotlivce a společnosti. „Fides et ratio“, encyklika bl. Jana Pavla II. se právě zrodila z reflexe nad dobou vlastní bl. Česlavovi, jako i sv. Hyacintovi.

 

Myslím, že pozorný posluchač nemůže nevidět velikou výzvu, kterou je život a dílo bl. Česlava i pro současnou dobu v 21. století, kdy urbanizace světa překročila pomyslnou hranici a většina obyvatel zeměkoule žije ve městech, kde univerzitní život se stává stále více a více otevřenější pro mladou generaci. Tu generaci, která v záplavě globalizace a nových technologií ztrácí orientaci a někdy až zoufale utíká z temnot nesmysluplnosti života do světa zábavy a vysněných dálek pomocí nepřirozeného opojení, které ji nabízí alkohol a drogy. To je také důvodem, proč právě v publikované encyklice o víře, kterou papež František představil 5. července na svátek svatých slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, připomíná světlo víry pro náš rozum a chápání světa v širších souvislostech.

 

Myslím, že je spravedlivé, abych tu připomněl, že na základě prohlášení císaře a krále Karla IV. a prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který odpočívá v Kladsku, byli sv. Cyrila a Metoděj prohlášeni za patrony zemí svatováclavské koruny. Jsou tedy drazí Slezané a Vroclavané i Vašimi patrony. Při velehradské pouti, kdy Slezsko zastupoval emeritní metropolita Katowicz arcibiskup Damián Zimoń, jsme společně konstatovali: „Je to zde na Velehradě jako na pouti ve slezských Piekarách.“ Což pro rodáka z Hradce Králové, z města, které leží v půli cesty mezi Vroclaví a Prahou je velkou radostí, neboť Panna Maria Piekarská ochránila před morem jak Prahu, tak metropoli východních Čech Hradec Králové.

 

Vím, že moje homilie je tak trochu i lekce z historie, nepochybuji však, že všichni zmínění, především bl. Česlav nás budou chránit před nepokojem nepřátelskými útoky a politickými zmatky, jak to učinil on, když zachránil Vroclav, toto centrum a perlu Slezska před útokem Tatarů. Víra nejenom jako odkaz, ale jako pevná forma našeho života nás spojuje ve společenství kontinentu, kde se zrodila naše civilizace, kde se utvářela.

 

A naším úkolem je abychom ji s odvahou a vytrvalostí v lásce chránili. Amen.

 

Homilie Dominika kardinála Duky OP ve Vroclavi v sobotu 20.7.2013