Rád bych poděkoval za pozvání svým bratřím dominikánům z nového kláštera zde v Regensburgu, že mohu ve zdejším klášterním chrámu sv. Blažeje slavit Eucharistii při připomínce 750. výročí nástupu sv. Alberta Velikého na biskupský stolec v Regensburgu.
Je to pro mne velká čest, neboť patřím do jedné velké duchovní rodiny sv. Otce Dominika. Jako nástupce na stolci sv. Vojtěcha jsem rád, že mohu připomenout zde v Řezně velkorysost sv. Wolfganga, zdejšího biskupa, který se stal zakladatelem pražského biskupství a mohu také poděkovat jeho nástupci za souhlas s vydáním českého překladu jeho světově rozšířené a známé dogmatiky.
„Synu, od svého mládí se věnuj vzdělávání, až do šedin tak budeš nacházet moudrost.
Přistupuj k ní jako oráč a rozsévač a čekej na její dobré plody. Jen málo námahy na ni vynaložíš a brzy budeš jíst, co z ní vzejde.
Nevychovanému se zdá příliš drsná, pošetilý při ní nevytrvá.“ (Sir 6, 18…)
Svatý Albert Veliký je mužem 13. století, období vzniku nové západní civilizace, můžeme ji také nazvat křesťanskou, ale také ji můžeme považovat za svou, západní civilizaci. Toto období katedrál a univerzit je obdobím vzniku měst a tím také dobou, kdy feudální systém musí ustoupit řemeslu, obchodu, a tak se otevírá prostor pro bankovnictví, penězům. Avšak co může být a je nepochopitelné, je to, že jedněmi z hlavních tvůrců této kultury jsou mendikantské (žebravé) řády založené sv. Františkem a sv. Dominikem. Hlásají chudobu, nenáročný styl života. Je to první reakce na nebezpečí vzniku čistě konzumní společnosti a ruku v ruce s mendikantstvím se prosazuje nový styl městské demokracie, což je další krok od antické demokracie kohabitující s masou bezprávných otroků k moderní občanské demokracii. Co je však nesmírně důležité, je ona nová forma dialogu s antickou kulturou, především s aristotelismem, který umožňuje také diskusi s židovstvím, či islámem, především s tzv. kálamem, který je jistou obdobou přijetí aristotelismu, jako byl tomismus, či albertinismus.
Bůh nevystupuje v numismu, v germánských, keltských, či slovanských mystériích, ale On „JE“. Není ani „něco“, ani „ono“. V novém světle plně zazáří slova Exodu (2. Knihy Mojžíšovy 3, 15) „Já jsem ten, který jsem.“ Ipsum esse, per se subsistens. Je, což označuje nekonečnost, plnost realizace, není v něm potencialita, která představuje nedokonalost – actus purus. A tak se otázka Boha stává na výsost aktuální, jedinečnou, smysluplnou a dávající smysluplnou odpověď na otázky smyslu života, existence jednotlivce, společnosti a celého universa. To jsou základní předpoklady pro vznik a existenci kultury a civilizace. Titul sv. Alberta zní: Doctor Universalis, vedle titulu dávaných ostatním učitelům církve, Doctor Angelicus, Doctor Subtilis… Jediný však sv. Albert má přídomek Veliký. Titul dávaný panovníkům, vojevůdcům, či nositelům nejvyšší správní autority: jako Alexandr Veliký, Karel Veliký, Lev Veliký.
Jediný myslitel, vědec a teolog nese titul Veliký, sv. Albert. Albertus Magnus. Znamená to, že patří k těm, kteří spoluvytvářeli, či nově tvořili svět. V případě sv. Alberta to znamená, že věda a Boží moudrost hrají a musí hrát důležitou, ne-li rozhodující roli při vytváření nového světa. Samotná politická moc, bohatství a síla peněz toho nejsou schopny. Neplatí to i pro naše 21. století?, kdy nejbohatší část světa neví kudy kam, ale vůbec už neví jak, ale především proč! Nejsou slova Jana Pavla II. Fides et ratio, Glaube und Vernunft, slova, či název jeho encykliky opravdovým testamentem pro 21. století? Nemají výsostnou platnost slova současného papeže Benedikta XVI.: „Nemůže existovat náboženství bez rozumu, ale také rozum bez náboženství.“, není to odpověď pro současnou postateistickou společnost, která je ochotna akceptovat náboženství síly bez rozumu a lásky?
Svatý Albert Veliký k nám hovoří svým životem a svým dílem přes propast sedmi století. Jeho výzva je však nadčasová a věřím, že i dnes je pro nás inspirací.
Homilie Mons. Dominika Duky OP, arcibiskupa pražského při mši sv. v katedrále sv. Alberta v Regensburgu 14.11.2010
