Dominik kardinál Duka OP 
emeritní arcibiskup pražský

Kázání Dominika Duky na svátek Sv. Václava

Kázání Dominika Duky na svátek Sv. Václava

Hlavním celebrantem a kazatelem při dnešní (sobota 28. září 2013) svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi byl kardinál Dominik Duka. Jeho homilii přinášíme v plném znění.

28. září 2013
Kázání

Naše letošní Národní svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi o svátku sv. knížete Václava, který je Dnem české státnosti se koná v cyrilometodějském roce, 1 150. výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v Roce víry, který také připomíná 1 700 let od vydání Milánského reskriptu císařem Konstantinem Velikým. Dovolím si z něho odcitovat:

 

„Již dříve jsme došli k přesvědčení nebránit náboženské svobodě, nýbrž každému podle jeho názoru a vůle dovolit svobodně vykonávat náboženské úkony. Dali jsme příkaz, že každý, jmenovitě i křesťané, si smí podržet víru jím svobodně zvoleného náboženství… odpovídá to klidu v naší době, aby měl svobodu volit si. Toto jsme učinili v úmyslu, aby to nebudilo dojem, jako bychom chtěli způsob Boží úcty a služby Bohu v něčem ovlivňovat.“

 

Je to víra Václavova, víra ve smysl lidského života, víra v Boha. V Toho, který Je, a dává pevné zakotvení v životě, kde pravda a láska jsou kormidly životní plavby.


Svatý Václav stojí na úsvitu dějin státu, který slouží dobru celé společnosti v duchu výchovy, kterou mu zprostředkovala jeho babička sv. kněžna Ludmila a kněz Učeň na Budči. Tato výchova se mohla opírat o příručku pro vládce od veronského biskupa Ratheria v duchu Ježíšova Zlatého pravidla: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle, to je Zákon i Proroci.“ (Mt 7, 12) Není to stát v duchu organizovaného násilí, ani není nadřazený společnosti, je to služba a ochrana člověka, jeho důstojnosti a jeho práv.

 

Stará Boleslav není však jen místem zavraždění sv. Václava, ale také nejstarším mariánským poutním místem, kde je uchováván mariánský medailon, nazývaný Palladium země české – ochrana naší země. Stará Boleslav mohla by být naší Częstochowou, Montserratem, naší Guadalupe, Aparecidou. O čem vypráví Palladium? Staré legendy a tradice říkají, že po křtu knížete Bořivoje a sv. Ludmily, obdržela sv. kněžna od arcibiskupa Metoděje mariánský medailon, který pak po její smrti nosil jako ochranný štít její vnuk sv. Václav. Dějiny Palladia jsou nesmírně bohaté, zajímavé i přikryty dobou mlčení. Přesto však lze říci, že Palladium patří k těm nejvýznamnějším památkám vypovídajících o české státnosti, na křest, tedy i Palladium se nepřímo odvolávají žádosti o udělení královské hodnosti, či císařské hodnosti pro naše první přemyslovské krále. Objev, či vyorání Palladia spadá do doby pražského biskupa Daniela I., který požaduje královskou hodnost pro knížete Vladislava II. od císaře Fridricha I. Barbarossy, což se také stalo a Vladislav se tak stává prvním dědičným českým králem.

 

Palladium sdílí osudy této země a jejich obyvatel. Současná středověká podoba Palladia patří do doby arcibiskupa Jana z Jenštejna a sv. Jana Nepomuckého. Připomíná svou podobou Svatovítskou Madonu. Dějiny Palladia jsou také dějiny našeho ponížení v době nacismu a v době komunismu. V době zatčení a věznění Dr. Milady Horákové, prof. Růženy Vackové, spisovatelky Niny Svobodové a dalších desetitisíců žen a mužů v 50. letech, kteří se nechtěli, ani nemohli smířit s nástupem totality a platili i ztrátou života, jako zmíněná Dr. Horáková, nebo P. Josef Toufar; tehdy Palladium, originál zhotovený z korintské mědi, což vypovídá o jeho starobylosti a byzantském původu, putuje za mříže úřadu STB, kde je uvězněno nejen po temná padesátá léta, ale i po celou dobu tzv. zlatých šedesátých let až do Pražského jara 1968. Není to výmluvné svědectví o Matce Toho, kterého nazýváme Emmanuel, Bůh s námi? Ano, vždy stála Panna Maria při svém lidu a můžeme říci při svém národu.

 

V naší národní spiritualitě můžeme hovořit o řadě tradic, ale považuji za vhodné připomenout i vzájemné spojitosti, které jsou nabíledni: Tak je tomu také s cyrilometodějskou a svatováclavskou tradicí. Soudobá historie, která nejen kontinuálně pracuje pomocí historické kritiky a srovnávacích metod v širším kontextu historických pohledů, přibírá na pomoc i další vědecké obory. A tak se nám mění názor na „ustrašeného a pacifického“ knížete. Přítomná lebka sv. Václava svědčí o muži bojovníkovi, který dvakrát unikl smrti, jednou zpod meče a podruhé po ráně těžkým tupým předmětem. Potřetí podlehl zradě a zákeřnému přepadení. To je důvod, proč zde jsme. To je důvod, proč vždy v ohrožení a ve chvílích zrady prosíme slovy básníka, aby náš svatý kníže potěžkal kopí. Muž, o kterém historici říkají, že toho o něm málo vědí, je až dodnes stále ve středu pozornosti a stává se i výzvou současnosti.

 

Dovolím si připomenout slova současného historika Petra Charváta, jehož monografie nám nově vykresluje život, ale i význam svatováclavské tradice: „Den, kdy se památka na knížete Václava začne vytrácet z našeho dějinného povědomí, bude dnem, jímž česky hovořící pospolitost začne sestupovat do Hádu. Život a skutky knížete odešly do nenávratna; svatý Václav je však s námi dnes a denně a zvláště tehdy, když nám nikdo jiný nepomáhá zvládat dějinné události zásadního významu… Václav se tak již ve středověku stal symbolem odvahy ke změně a naděje v příznivý osud všech, kdož poctivě, řádně a spravedlivě usilují o zlepšení našeho pozemského údělu.“ Jak důležitá slova nyní, kdy po pětadvaceti letech práce na obnově naší svobody a samostatnosti, po mnoha neúspěších a chybách přichází ke střídání generací a je potřeba odvahy spojené s nadějí.

 

Mnozí znovu namítají, co má svatý Václav společného s českou státností? Nemíním vůbec snižovat význam 28. října pro moderní stát, Československou republiku, který se však sám také ke svatováclavské tradici přihlásil slovy prezidenta zakladatele TGM při milenijních oslavách smrti sv. Václava.

 

A ještě jsem nezmínil sv. Ludmilu v souvislostech s naší českou státností. Slavnostní přenesení ostatků sv. Ludmily knížetem Václavem z Tetína na Pražský hrad nebylo jen svatořečením, ale také aktem české státnosti, kterým Čechy vstoupily do společenství evropských národů jako plnoprávný stát se všemi atributy a odpovědností v rámci tehdejší politické sféry. A tak mi dovolte skončit touto prosbou:

 

Svatý Václave, kníže České země, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Nám, kteří tvoříme pospolitost českého státu v současné podobě naší České republiky, svatá Ludmilo, oroduj za nás!

 

Ať se za nás přimlouvá naše ochránkyně Panna Maria Palladium země české!

 

Související:

Promluva kardinála Marxe