Skutečná spiritualita není o pomodlení se modlitbičky; musí vycházet z hlubokého ustrojení a pochopení, proto také máme v církvi tak nepřeberné společenství a institutů, které nám bohatství vyrůstající z hlubokého tajemství Božího života ukazují. Většina stran Bible mluví o člověku, mluví k němu a ukazuje mu cestu k nalezení smyslu života. Fenoménu člověka věnuje společnost už po staletí značnou pozornost. Čím více se ale člověk – antropologie, filozofie, psychologie a další – sebou zabývá, tím měně toho o sobě ví. Nemůže nás tedy nenapadnout důležitá otázka: Kdo je tedy člověk? Všechna tvrzení, která se k otázce stvoření – chcete-li vzniku vesmíru – váží nás nutí se ptát, je skutečně člověk středem vesmíru? Celá biblická zpráva, stejně jako všechny kosmogonie od nejstarších kulturních vrstev jsou antropocentrické. Vyjadřují zkušenost, kterou si člověk nese od zrození lidstva (6:00).
Záznam kázání:
Doba, která dokázala zašlapat svobodu a důstojnost člověka se domnívala, že člověk je jen výkonný nástroj, kterým určitá skupina ovládá společnost. Skutečný vědecký rozbor nám ukazuje, že skutečnost, že tu na Zemi jsme je tak ojedinělá a do jisté míry tak predikovaná, že nelze než v pokoře přijmout to, co říká Bůh na stránkách Bible o člověku, tedy že je centem. Proto je také jediný člověk je schopen reflektovat vesmír, poznávat a využívat svých znalostí. Antika měla dva základní poznatky: člověk není schopen žít individuálně, ale také poznatek, že lidská bytost je schopná reflektovat; rozumově uvažovat. Když někdo tvrdí, že člověk je klubko emocí a vášní, pak se neobrací na bytost, která by měla uvažovat v kontextu společnosti, ale na bytost, která nevázaně sytí své touhy a jde za svými zážitky (10:00).
Emotivní klubíčko, které říká JÁ rozhoduji, JÁ mám pravdu je najednou svázán takovým množstvím předpisů, zákazů a norem, že se můžeme domnívat, že taková diktatura tu ještě nebyla. Člověk, kterého stvořil Bůh je bytost, které Bůh vdechuje svého ducha.
(jne)
Další odkazy:
