Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání při bohoslužbě kardinála Duky v katedrále sv. Víta

Kázání při bohoslužbě kardinála Duky v katedrále sv. Víta

Při příležitosti svého jmenování kardinálem celebroval pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP v sobotu 25. února 2012 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha mši svatou za církev.

25. února 2012
Kázání

Vážení přítomní, drazí přátelé, zde v naší katedrále, u televizních obrazovek, či rozhlasových přijímačů, sestry a bratři v Kristu,

prvým, co chci vyslovit, je poděkování Svatému otci Benediktu XVI. Jmenování kardinálem je radostným a zavazujícím okamžikem v mém životě. Jsem vděčný za každý jeho okamžik, protože jsem ho jako celek dostal od Boha, který mě vede a vychovává. Občas mně daroval okamžiky utrpení, abych se naučil milosrdenství; ponížení, abych pochopil, že je třeba hledat spravedlnost a neulpět v hněvivých sporech, jindy mi podal okamžiky uznání a vím, že se při nich mám učit pokoře. Takový je i tento okamžik. Toto jmenování se sice týká mé osoby a samozřejmě i celé církevní provincie, našeho státu a celé společnosti. Přijímám je jako arcibiskup pražský, primas český, jako Čech a občan České republiky. Uvědomuji si, že jsem přizván ke spolupráci v poradním sboru papeže a že do tohoto celosvětového kolegia budu vnášet náš názor opřený o naši dějinnou i současnou zkušenost.

Slova z Bible jsou jasná, nepotřebují výklad. Pozvání Boží, je pro všechny lidi. Boží spravedlnost platí pro všechny a je tam, kde není narušena osobními zájmy na úkor celku.

Často je mi kladena otázka, co budu nyní dělat. Povedu tuto diecézi tak, aby církev plnila svůj úkol dovnitř i navenek. Své rozhodnutí jsem symbolicky vyjádřil darem Sv. Otci. Přivezl jsem mu moderně ztvárněné Pražské Jezulátko z českého skla. Jistě jako připomínku jeho návštěvy v Praze, ale více proto, co tato soška říká. Upozorňuje nás, že Spasitel přišel na svět jako malé bezbranné dítě. Naplněním naděje je dítě. Cestu z neřešitelné situace lidstva ukázalo dítě – proto i naše Vánoce. Analýzy všech našich současných problémů nás přivedou vždy ke krizi rodiny. Jen stabilní, klasická a o děti pečující rodina je zřídlem budoucnosti života. Jsme v začarovaném kruhu: Bojíme se krize, protože nebude dost dělných lidí – a bojíme se mít děti, protože bude krize. Řešení je prosté – ne snadné – přestat se bát. Rodina musí být naší první starostí, a to celé společnosti.

Hodně se dnes hovoří o nové evangelizaci. To je druhý velký úkol, který přijímám. Podstatné je, že tím je myšleno nesení dobré a radostné zvěsti. Zde se chci opírat o pomoc a spolupráci s ekumenou, která je dnes také přítomna. Evangelium je zvěst o spáse, o Kristu, který přišel, aby obnovil spravedlnost a odkryl Pravdu. Jako člověk nezlomné důvěry v Boha, ji hájil mezi svými současníky, protože věděl, že Bůh stvořil dobrý svět pro všechny lidi bez rozdílu. Tento řád Bohem stanovený hájil Ježíš až do obětování vlastního života. Když nakonec s neporušenou ctí a nezlomenou láskou k lidem zemřel, vstal jako pravý Bůh, kterým byl ještě dříve, než povstal svět. Dovršil tak Boží dílo, dovedl člověka do Boží slávy.

Tuto pravdu o člověku v jeho tělesné vymezenosti a duchovní neskonalosti hlásá církev od počátku všem lidem i národům. Nová evangelizace není tedy nová svou podstatou, ale svým přístupem. Dnes hlasatelé evangelia oslovují ty, kdo jsou unavení, zklamaní, ale i skeptičtí.  Tuto zvěst totiž, potřebují slyšet všichni. Na prvém místě všichni pokřtění, ti kdo tradičně věří, přestože prvotní nadšení a zápal již pod tíhou dne dohasíná, i jejich plamen víry potřebuje rozdmýchat. Také všichni poctivě praktikující, jejichž víra tolik potřebuje povzbuzení a obnovu. Ti všichni musí jasně vidět jednoduchý základ, na kterém vše stojí. Oslovit ale musíme srozumitelně i ty, kdo se křesťanství již blíží, protože vlastně zachovávají přikázání Božího zákona. Patří k nám i všichni, kdo jsou k církvi kritičtí, nejen proto, že žijí v zajetí různých předsudků, ale i proto, že jsme jejich kritiku svými postoji často způsobili. Je však třeba umět přiblížit Boha těm, kdo nás snad i někdy nenávidí, aby poznali, že tak činí bez příčiny. 

Dnes je 25. února, den, který si připomínáme jako výročí nástupu vlády těch, kteří mluvili o svobodě a spravedlnosti. Brzy se ukázalo, že zaútočili na celou společnost, ale také i na Evangelium jako na „opium pro lid“. Vzali uskutečnění království spravedlnosti do svých rukou a do pár let zničili kde co. Byl konec se svobodou myšlení, otevřeným hovorem, lidé si nedůvěřovali a vzájemně se báli. Po spravedlnosti byla veta. Rodina měla sloužit jen jako organizační jednotka stáda a na povel jásající davy žily bez radosti.

Mým posláním je nést znamení kříže v obou jeho dimenzích: úcty a lásky k Bohu a úcty a lásky k člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu. Svět, kterým spolu se všemi ostatními jdu a půjdu dál, je ponořený do bouřlivých vln globalizace a nejednou se zdá smutný až k beznaději, protože nemá o co se opřít, o co usilovat, na co se těšit. Chybí mu úcta a láska ve svobodě. Svoboda bez úcty a lásky je prázdná a chybí ji vítězné znamení kříže.  

Chci, abychom se inspirovali dobou, která v Praze zanechala velká křesťanská znamení: tuto katedrálu, Karlovu univerzitu a Karlův most, který spojil pražská města a nahradil nejistý brod. Ano, přál bych si přispět k tomu, aby se překlenuly spory, rozumně a odborně řešily vážné společenské úkoly.  Abychom překonali i tuto krizi silni vírou, nadějí a láskou, jak nás učí naše duchovní a národní dějiny.

V dědictví Vojtěchově Vám přísahám věrnost tak, jak jsem ji přísahal před týdnem v den tisícího třicátého výročí jeho zvolení pražským biskupem papeži Benediktu XVI. Kéž nás chrání naši světci svatý Vít, Václav, Vojtěch, Zikmund, Ludmila, Anežka i Zdislava!

Amen, tak se staň!