Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání při jubileu kněžského svěcení kardinála Meisnera

Kázání při jubileu kněžského svěcení kardinála Meisnera

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP se 22. prosince 2012 v Kolíně nad Rýnem zúčastnil oslav 50. výročí kněžského svěcení kardinála Joachima Meisnera, arcibiskupa Kolína nad Rýnem. Při mši svaté přednesl své kázání.

22. prosince 2012
Kázání

Nejdůstojnější Eminence, drahý spolubratře Joachime, Vaše Eminence, Vaše Excelence, představitelé státu a města, představitelé bratrských křesťanských církví, drazí kněží a jáhnové, milé řeholní sestry a bratři, drahý Boží lide kolínské arcidiecéze i odjinud, carissimi.

My všichni shromáždění v tomto dómě, který vždy představoval centrum zaalpského křesťanství, víme, proč jsme přišli právě dnes. Náš jubilant, kolínský arcibiskup, kardinál Joachim Meisner chce s námi a my s ním děkovat Bohu za dar účasti na Kristově kněžství. Je to kněžství jediného kněze Nového zákona Ježíše Krista, který, jak říká sv. Jan Damašský a po něm i sv. Tomáš Akvinský, je knězem i obětí.

Oslavenec sám vybral texty z Knihy knih, z Písma svatého. Kdo zná z vyprávění životní cestu kardinála Joachima, pak ví, proč tomu tak je. Víme, jakou roli v jeho životě sehrála matka, žena hluboké víry, statečná a opravdu obětavá. Úryvek z knihy Samuelovy nám může připomenout tu důležitou roli matky vzhledem k duchovnímu, respektive kněžskému povolání v životě církve během celých dvou tisíciletí. Na tuto úlohu tak rozhodující pro dějiny církve současné komise pro povolání téměř nepamatují. Není to však také příčinou, proč žena jakoby ztrácela své místo v církvi a přitom tato role matky v životě církve tak jedinečná a nenahraditelná nikým jiným zůstává trvale neobsazena a ženy se cítí frustrovány. Důsledkem je, že se stále více domníváme, že role ženy a muže jsou alternativní a jejich specifičnost diskriminací. Výsledek je, že žena nechce být ženou, tedy ani matkou a muž není mužem. Darování chlapce Samuela Hospodinu nevytěsnilo jak osobní povolání, tak svobodné přitakání. Otočte list Písma svatého a přečtěte si i třetí kapitolu. Povolání ke kněžství je vždy tajemstvím mezi Bohem a člověkem. Není vázáno na věk kandidáta, na jeho původ, ani na jeho dosavadní formaci. Je-li to tajemstvím, pak ani povolaný není plně schopen odpovědět jak a proč. Víme, že Boží hlas není hlas telefonního aparátu, či mobilu. Jedině Písmo nám dává nahlédnout do tajemství Boží komunikace. Čteme u proroků: …“stalo se Jahvovo slovo“…, například proroku Jeremiášovi. Co to má znamenat „stalo se“, musíme vyjít z hebrejského termínu dabar, tj. slovo, gesto, čin, událost, příběh. Osloví-li Bůh, je to událost, která prostoupí celého člověka od kořínků vlasů až po paty, promění ho cele. Je totálně jiný, okolí často říkalo, že oslovený je „mešuge“. Co to znamená, říká nám povolaný kazatel kazatelů sv. Pavel: „blázen pro Krista.“ Být knězem znamená být v určitém smyslu jiný. To je důvod dnešního nedostatku kněžských povolání. Vždyť dnes v době paradoxů a vykloubené subjektivity, kdy každý říká: „Já. Já míním. Já myslím. Já sám.“ Jsme svědky toho, že všichni chodí v džínách, nosí téměř stejná trička, mají stejný účes, poslouchají stejnou muziku a chtějí se ztratit v davu. V okamžiku samoty utíkáme do zapomnění, s walkmanem na uchu, na facebook, trávíme hodiny s mobilním telefonem a hledáme vysvobození ze samoty, někdy i za pomoci alkoholu či drog. Nechci nikoho odsuzovat, ale jen pohlédnout pravdě do očí. Chceš-li říci Tomu, který tě oslovil, způsobem, jak jsem naznačil: „ano“, pak budeš jiný. Budeš se lišit od druhých, ale budeš s nimi a pro druhé.

Je to chvíle, kdy chci kardinálu Joachimovi poděkovat, že měl vždy odvahu být jiný. On, rodák ze slezské Vratislavi vždy měl blízko k Praze, Krkonošům a jejich Sněžce, ke Kladsku a jeho Křešovu a Vambeřicím či k Jeseníkům se Zlatými Horami. Nikdy při tom nezapomněl na Vratislav a rodné Slezsko. Nezapomněl ani na vzdálenější místa, kde církev potřebovala či potřebuje pomoc.

Rád bych mu poděkoval za jeho velkorysou pomoc české církvi, za desítky kněží, které vysvětil v době komunistické diktatury v Erfurtu, či později v Berlíně. Děkuji též za finanční pomoc, která především pomáhala při obnově poutních míst, kostelů a dalších budov, jako i při vzdělávacích a informačních projektech. Myslím, že světové shromáždění mládeže zde v Kolíně bylo také díkem za Tvou statečnou angažovanost. Z této pomoci a práce vyrostla mladá generace za bývalou železnou oponou, ale i v chudých státech kontinentů světa. Rád bych osobně poděkoval za tvou trvalou podporu mým předchůdcům, především kardinálu Tomáškovi i královéhradeckému arcibiskupu Karlu Otčenáškovi.

Myslím, že oba tví rodiče spolu s Annou, matkou Samuelovou říkají: „Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina.“

Drazí mladí přátelé, zde vidíte, co znamená být povolán, říct své ano v životě tak pestrém a nesnadném. Být povolán, znamená jít cestou Abrahámovou: „Ukážu ti zemi…“: Durynsko, Berlín rozdělený zdí, Kolín, metropoli Porýní; svět bez svobody, jako i svět, kde naneštěstí zapomínáme, že „freedom is not for free“. Pád Berlínské zdi a odpověď na otázku: „Proč to děláš?“, najednou ukázaly, že Boží plán je pro ty, kdo doufají proti naději, kteří vědí, že naděje nikdy neumírá. To jen blázen pro Krista, ví, že ten, kdo doufá v Boha, nebude zahanben.

Chceš, abychom s tebou, ale především s Pannou Marií zpívali Magnificat. Ona, Matka Boží a Matka Církve hrála a hraje tak důležitou roli v tvém duchovním životě.

Myslím, že s klidem lze tvrdit, že kardinál Joachim Meisner je velký mariánský poutník. Ale i ona, Panna Maria byla či je poutnicí Boží. V ní se stalo Slovo člověkem, v ní dostalo svou podobu. Teď je vánoční čas před námi. Když se zadíváme, jak Synáček objímá svou Matku, víme, kdo je Bůh. Tak vyháněný, zaměňovaný za despotu, za chladný princip vesmíru, nějakou kosmickou sílu, či osud… Ne, carissime, tvé kněžství, tvoje slovo kazatele nám vždy dodávalo sílu říkat: „Abba.“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích …“ milý spolubratře, přináším ti dík Božího lidu, velký dík kněží z Čech, Moravy a Slezska, dík celé naší biskupské konference a věřím, že všichni přítomní se přidávají a říkají: „My také“. Jedním slovem: Bohu dík, Deo gratias.

Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský