Vaše Excelence, vážený pane nuncie, doyene diplomatického sboru, Vaše Excelence, dámy a pánové, velvyslanci v České republice, milí přítomní, sestry a bratři!

Po šestileté přestávce jsme byli pozváni papežským nunciem, abychom při dnešní bohoslužbě vzpomněli na šesté výročí zvolení a uvedení do úřadu papeže Františka.

Všichni víme, že tato volba byla velkým překvapením. Je to poprvé, kdy se nástupcem apoštola Petra, římským biskupem stal občan Nového světa. Můžeme říci, že toto překvapení spíše potvrzuje naši určitou sebestřednost, především nás Evropanů. V současné době je světadílem s největším počtem katolických křesťanů Amerika, zvláště Latinská. Česká biskupská konference konala v minulém týdnu duchovní cvičení ve Svaté zemi, především v Jeruzalémě. Při návštěvě baziliky Svatého hrobu jsme mohli pozorovat světový rozměr církve, ve které se naše bílé tváře stávají menšinou.

Na Petrův stolec přišel papež ze světadílu, kde v 16. století zazněla rozhodná slova španělského teologa ze Salamanky Francisca de Vitoria: „Nikdo se nerodí jako otrok“. Tento výrok nám může pomoci porozumět prioritám současného papeže. Víme, že po pádu Berlínské zdi ztratily velmoci zájem pomáhat rozvojovým zemím, které se ocitly a ocitají na osudové křižovatce. Ten, kdo na tuto situaci především doplácí, jsou rodiny, matky s dětmi, mladá generace. I to je jedna z hlavních příčin třetího světového stěhování národů v historii lidstva. S těmito změnami souvisí také jak problémy chudoby, tak i různé formy zneužívání mladistvých a dětí. Spolupráce papeže Františka s OSN v těchto a dalších tématech ukazují, že jim velmi dobře rozumí v duchu Druhého vatikánského koncilu, který v konstituci Radost a naděje vyjádřil svou solidaritu a ochotu pomoci a služby.

Tento den však neslavíme a naše modlitba nesměřuje jen k postavě římského biskupa, papeže, reprezentujícího stát Vatikán, ale především my věřící, nejenom katolíci, se modlíme za nástupce apoštola Petra, kterému svěřil zakladatel křesťanství Ježíš Kristus svou Církev. Tak znějí slova evangelia. Dnešní úryvek z Matoušova evangelia (16,13-19) nás přivedl do krajiny u Césareje Filipovy ke skále, kde pramení řeka Jordán. Na tomto místě šlo o setkání, kdy se Ježíš Kristus ptal svých učedníků, za koho ho lidé pokládají, a za koho pokládají Ježíše oni sami. Jak jsme mohli slyšet, za všechny odpověděl Šimon Petr. Stejnou otázku si klade lidstvo od počátku Ježíšovy historie. Kladl si ji velekněz Kaifáš, prokurátor Pilát, císař Konstantin, jeho nástupce Julián Apostata, kladli si ji naši panovníci v době formování Evropy po velkém stěhování národů. Položili si ji osvícenští filosofové, stejně jako osobnosti 19. a 20. století, obou světových válek, nejrůznějších revolucí a diktatur.

Petr tehdy odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16, 16). Vím, že těžko mohu tuto otázku položit vám. Mnozí z vás reprezentují nejenom země s křesťanskou tradicí, ale i země vyznávající islám či sekulární laicismus. Přesto je nutné si onu otázku položit, protože současná doba v křesťanském světě bez Krista prožívá nejenom ztrátu identity jednotlivce, ale i ztrátu smyslu života. Společnost se atomizuje, a především v bohatých zemích nemohou mnozí unést tíži bytí, bytí beze smyslu a bez naděje. Ohrožují nás tak nekontrolovatelné emoce, nenávisti a závisti, projevující se terorismem, stejně jako neuvěřitelnou lhostejností a nezodpovědností. Svoboda se proměňuje ve svévoli a tento pojem tím ztrácí jak svůj obsah, tak i přitažlivost. Do této situace bych chtěl nám všem adresovat slova Ježíšova zlatého pravidla: „Co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle, to je Zákon i Proroci“ (Mt 7,12). Touto geniální zkratkou vyjádřil Kristus poselství Bible, Knihy knih, tedy i obsah Desatera. Jinými slovy tak vyjádřil i princip lásky řeckého filosofa Aristotela.

Touto bohoslužbou se vracíme se k tradici, která byla zahájena v prvním roce prezidentského úřadu Václava Havla jako jeden z plodů tehdy čerstvě nabyté svobody. I Havlovo motto: „Pravda  a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ vychází z Ježíšových slov. To je Boží království. A proto platí Ježíšova slova k Petrovi, Skále. Platí slova, která formuloval první překlad Bible doby Otce vlasti, Karla IV. „A brány pekel před ní neobstojí“. Podobně překládá tato slova Jeruzalémská bible.

Pontifikát papeže Františka nám ukazuje, jak je nesnadné glosovat šíleně prchající život současné společnosti, která však sama vyznává, že neví, odkud a kam jde. Papež se nebojí ostré kritiky dovnitř samotné Církve, ale všimněme si, že – padni komu padni – stejně kritickým slovem pranýřuje útlak, novodobé otroctví, závist a nenávist, lenost a pohodlnost. Nenávidí lež a pomluvu, které se často bohužel stávají nejmocnějšími silami současného světa.

Myslím, že toto naše děkovné setkání musí vyústit v prosbu: Všemohoucí Bože, veď, chraň a posiluj papeže Františka v jeho nesnadném poslání Petra dnešních dnů.

Kardinál Dominik Duka OP
arcibiskup pražský a předseda České biskupské konference