Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání při národní poutní mši svaté v Římě

Kázání při národní poutní mši svaté v Římě

Ve dnech 9. - 11. listopadu 2010 se konala Národní pouť do Říma jako projev vděčnosti papeži Benediktu XVI. za jeho návštěvu České republiky v září roku 2009. Vyvrcholením pouti byla audience u Svatého otce v bazilice sv. Petra, kde odpoledne děkovnou mši svatou sloužil pražský arcibiskup a předseda České biskupské konference Dominik Duka OP na svátek papeže Lva Velikého.

30. prosince 2010
Kázání

Moji přátelé,

podobně jako Kristus oslovil své učeníky v jeruzalémském večeřadle, tak oslovuje i nás, kteří jsme přišli do Říma, do této baziliky, jejíž podobu ztvárnili velcí umělci své doby, zvláště pak Michelangelo a Bernini; do této baziliky, kde máme také svůj oltář svatého Václava s obrazy našich věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje, což nám připomíná naši dávnou historii, ale i současnost. Přišli jsme do této nádherné baziliky, kde nás Berniniho sochy vítají jako doma, protože naši velcí barokní umělci, především Matyáš Bernard Braun, byli žáky tohoto velkého mistra baroka. Právě tento umělec také otevřel náruč baziliky všem národům, i nám, kteří jsme připutovali z České republiky, z Čech, Moravy, Slezska.

Přišli jsme poděkovat. Při bohoslužbě děkujeme především Bohu. Zcela jistě, že jsme byli v nedávné minulosti při návštěvě Svatého otce ve Španělsku zaskočeni. Nebyla to jeho vina, byla to vina spíše sdělovacích prostředků. Ale bylo zajímavé, že my, národ, o kterém se často hovoří, že patří k nejateističtějším národům na světě, jsme nepřijali toto oslovení. Nejsme ateisté, antiklerikálové, nekřesťané. Vždyť přece patříme k těm, kteří na otázku: „Věříš?“, či „Jaká je tvá víra?“, odpovídáme: „Jsem nevěřící, ale něco musí být.“ A to je také ona výpověď, kterou čteme na stránkách Bible, v první knize Mojžíšově, kdy Abrahám odpovídá na otázku: co viděl při uzavření smlouvy s Bohem. „Něco jako dýmající pec, která přešla...“

Když prorok Eliáš pronásledován utíká k hoře Sinaj, aby se zde, tak jako Mojžíš, setkal s Hospodinem, pak sám vypovídá: „V ohni, v blescích, ve zvucích hromu, ani ve větru není.“ A znovu nám říká tento prorok: „Viděl jsem něco jako zář vzdalující se v pustině“. A proto nás prorok Izaiáš nenechává na pochybách a říká: „Bůh je duch.“ A my jsme zde, u oltáře katedry svatého Petra, a nahoře se vznáší symbol Ducha Svatého, dar naší vlasti této bazilice. A uvědomujeme si, že Bůh je ten, který je nezachytitelný, který je nepředstavitelný, který nám uniká.

Jsme zde, abychom vzdali při slavení Eucharistie dík Ježíši Kristu. Tomu, který položil Petrovi otázku: „Za koho mě pokládáš, kdo jsem?“ Je to otázka, kterou si kladou lidé už dva tisíce let. Je náročné na ni najít odpověď, ale víme, že nikdo nemůže obejít tuto otázku a musí se s ní určitým způsobem vyrovnat. Současné antiklerikální Španělsko to dělá po svém. Také naši zemi tato otázka znepokojuje způsobem odpovídajícím našim dějinám. Jakým způsobem právě na tuto otázku odpovědět? Všichni cítíme, že pouhé „něco“ nestačí.

Papež Lev Veliký dostává svůj přídomek proto, že dvakrát zachránil toto město. Nejprve v roce 452 před Atilou, kdy po rozhovoru obou mužů ozbrojené hordy hunů se svým náčelníkem odešli. Za tři roky poté Germáni obchvacují Řím a Lev Veliký tehdy znovu diplomacií město zachraňuje. Nebylo vypáleno, nebylo zničeno. A od toho okamžiku říkají Římané, a později celý svět, římskému biskupovi „papa, otče“, protože jako otec se postavil na obranu města. Můžeme si připomenout, že to bylo v době, kdy přibližně 50 let před tím markomanská královna Fritigilda poslala z Čech do Milána biskupu Ambrožovi dopis s žádostí o instrukce k přípravě křtu dospělých.

Ano křesťanství v naší zemi má svou historii, svůj počátek. Můžeme říci, že všude tam, kde na našem území nacházíme kulturní artefakty a stopy, nacházíme stopy křesťanství; už v langobardských hrobech ze 6. století. V Tuchoměřicích, nedaleko ruzyňského letiště, odkud jsme odlétali, byl odhalen pravděpodobně nejstarší křesťanský chrám z doby Langobardů.

Připomněli jsem si svaté Cyrila a Metoděje, připomněli jsme si svatého Václava, a tak si uvědomujeme, jakou cestou šli naši světci. Oltář svatého Václava je zde hlavně díky otci vlasti Karlu IV.

Papež Lev Veliký je papežem Chalcedonského koncilu, který dává jakoby poslední odpověď na otázku: ,Kdo je Ježíš Kristus?‘ Ne tak jednoduše, jak odpověděl apoštol Petr: „Ty jsi Mesiáš, syn živého Boha.“, ale v paradigmatu řecké antické filosofie. Z této filosofie žijeme dodnes, tak jako žijeme z hudby Mozarta a Beethovena, či hudebního mistra zdejší baziliky, Palestriny. Tak dodnes žijeme z děl Sókrata, Platóna, Aristotela, kteří nás přivádějí k tomu, že Bůh je tak, jak se představil Mojžíšovi osm století před těmito velikány: „Jsem, který jsem.“ Zjevil se v Ježíši Kristu, a my věříme, tak jako Petr, díky daru víry. Vzpomeňte na onen rozhovor a na slova evangelia: „Já a Otec jsme jedno.“, tak Ježíš odhalil své veliké tajemství. A víra je ono světlo, které nám pomáhá, abychom chápali souvislosti. Všimněme si, že ti, kteří se zabývají vesmírem a nejenom makrokosmem, ale i mikrokosmem, astronomové, astrofyzici, fyzici, nukleární fyzici, patří k těm, kteří vytvářejí v moderní společnosti mezi inteligencí nejsilnější vrstvu těch, kteří věří v Boha. Věří ne jen tak v někoho, ale v Toho, který je víc než „někdo“.

Na výpovědi apoštola Petra je založena církev: „Ty jsi Petr, to je skála.“ Choval se apoštol Petr ve svém životě jako skála? Třikrát zapřel. Toto město vypráví, že když vypuklo pronásledování, odchází, neboť se chce zachránit před mučením. A pak se na kraji města zastaví tam, kde je kostelík, který znáte díky polskému romanopisci Sienkiewiczovi. Quo vadis, zazní. (Nesmím říci: „Kam kráčíš Pane?“, pan biskup Hrdlička by mě napomenul, že je to archaismus.) Petr si uvědomí, že v okamžiku, kdy bylo třeba stát pod křížem, tak řekl: ,Neznám ho.‘ ,Je to ale on, o kterém jsem díky světlu víry mohl říci: „Ty jsi Mesiáš, ty jsi syn živého Boha“, a teď na stará kolena utíkám znovu.‘

Jaká je to skála? Tou skálou jsme jistým způsobem, bratři a sestry i my, královské kněžstvo, lid prorocký. Je to onen velký akt víry, který je-li v nás opravdu vzděláván, opečován, nám dává sílu, abychom byli lidmi, o kterých hovořil papež Lev Veliký. On je veliký proto, že dokázal o Vánocích, když je slavil kdysi ve starší Konstantinově bazilice říct: „Kdo je člověk?“ Důstojnost člověka byla vždy obhajována z tohoto místa. Důstojnost člověka, která je dána jeho vzděláním, rozumem, ale i jeho svobodou. Tak chceme si i my uvědomit, jak důležitá je víra v životě každého z nás. Jak důležitá je i víra v naší době. Naše doba je velmi podobná době Lva Velikého. Ohrožovali ji právě zmínění příchozí, ne že by to byli zrovna teroristi, atentátníci, ale byli to bojovníci. Bylo zapotřebí vytvořit novou cestu ke Kristu. A za víc než 150 let nástupce Lva Velikého, který si také zasloužil onen titul, Řehoř Veliký si uvědomil, že je jen jediná cesta. O ní vypovídá Berniniho kolonáda jako otevřená náruč. Proto vysílá misionáře, beze zbraní, tak jako k nám beze zbraní přišli svatý Cyril a Metoděj, aby ukazovali, co znamená ona výpověď: „Kdo jsi?“ Pravý Bůh a pravý člověk.

Boha je jedině možné poznat na základě základní výpovědi Nového zákona: „Bůh je láska.“ To je název encykliky našeho papeže Benedikta XVI., kterému jsme přišli poděkovat. Jak se projevuje tato láska? Je nádherná! Běžte se podívat na náhrobek Alexandra VII., především vy hradečtí a vy litoměřičtí, protože on zakládal vaše diecéze. Zde vidíte onu lásku, mladou maminku, jak hovoří beze slov se svým dítětem. A proto mohl Izaiáš říci: ,I kdyby mne maminka opustila, ty mne neopustíš.‘ Proto Izaiáš s Jeremiášem mohli zvolat: ,Ty jsi náš Otec, ty, který jsi!‘ Kterého si neumíme a nesmíme představovat, protože první přikázání z desatera říká: neuděláš si modlu, neuděláš si obraz. My to však často děláme.

Co nám říká výpověď apoštola Petra? Kristus zraňován, zrazen, svěřil klíče Petrovi a svěřuje je přes Lva Velkého, Řehoře Velkého, přes velké papeže středověku, baroka, až do naší doby. Ti zde pod námi k nám mluví. Pius XI., ten který po mnichovském diktátu odmítl přijmout vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera. Zamkl tuto baziliku a odjel před ním. Tam také odpočívají Pius XII., Jan XXIII. - velký papež koncilu, tam také odpočívá papež slovanské krve, velký papež Jan Pavel II. Tam jsme také položili kytice, k hrobu věrného arcibiskupa pražského, který vždy zůstal věrný Pánu, kardinálu Beranovi.

A když se tedy ptáme, v naší situaci, často nejisté, jak dál a chceme žít z té pravé víry, víry v Boha, ale také z víry v člověka, v jeho důstojnost, dostáváme odpověď! Bůh otevřel svou náruč v Ježíši Kristu, to jsou jeho ruce. Vidíme, že to je jeho nauka. On dává naší době dech života a dává ho i těm, kteří říkají: je tedy „něco“ nad námi, anebo spolu s námi vyznávají, že je jeden jediný a nebo v rámci naší víry, víry v Ježíše Krista, vyznávají víru v Nejsvětější Trojici, v ono společenství Otce, Syna a Ducha Svatého. Ježíš nám dává pravidlo, na kterém je možno postavit i novou civilizaci, ke které skutečně dochází. Jsme na jejím počátku. Tato naše doba připomíná dobu Lva Velikého. Vystihuje ji norma: „Cokoli jsi učinil jednomu z těchto nejmenších, mně jsi učinil.

Naše víra nám říká, že zbožnost se vyvíjí jedině ve vztahu k druhému. První stránky Bible nám říkají: člověk byl stvořen k Božímu obrazu, jako muž a jako žena. Lev Veliký četl sv. Ireneje: „Člověk, to je Boží sláva.“ A skutečná víra, víra v Ježíše Krista a v toho, který je, je jedině tam, kde panuje vztah, láska k člověku, kde je respektována jeho důstojnost, jeho svoboda, jeho velikost. Jestliže jsem řekl, že právě ti, kteří se zabývají makro a mikrokosmem, patří k největší skupině vyznavačů víry v Boha, chtěl bych také dodat, že největším problémem víry v Boha, je problém těch, kteří nevědí, kdo je člověk. Ti dávají často přednost vědě jako takové před samotným člověkem.

Odpověď apoštola Petra je i naší odpovědí. I my, kteří jsme zde spolu s vámi: biskupové, kněží, jáhni, jsme spolu s vámi křesťany. I my můžeme někdy jednat jako apoštol Petr, to znamená, jednat ze slabosti. Přišli jsme proto, abychom zde upevnili víru, abychom si uvědomili, že tento dar je uložen v křehké nádobě, jak říká apoštol Pavel. Tou křehkou nádobou jsme my všichni.

Kéž by tato pouť nám pomohla k tomu, abychom si uvědomili, co je stálost našeho života, v našich rodinách, v našich společenstvích, v našich městech, v naší vlasti.

Amen.

Dle záznamu homilie arcibiskupa Dominika Duky OP pronesené na děkovné národní poutní mši svaté v bazilice sv. Petra v Římě 10. listopadu 2010