Drazí,
loučím se s Vaším manželem, tatínkem, dědečkem, s Vaším kolegou, vážení přítomní smuteční hosté ze světa umění, s naším přítelem, který svým dílem, svými artefakty jak sochařskými, tak malířskými, ale také svým slovem a životním postojem, obohatil a prozářil náš svět světlem chlapsky odvážné naděje – nikdy to nevzdal.
Zajímavé, loučím se s ním na místě, kde jsem se s ním poprvé v životě setkal. Bylo to při přípravě obnovy kaple naší Paní Zdislavy. Při otázce, kdo bude autorem sochy Madony, odpověděl Jaroslav Šerých: „Jedině Vojta Adamec!“ Zde jste si paní Marie před Bohem dali s Vojtěchem své ano, slib, vzpomínáte? „Vše dobré i zlé až do smrti.“ Jak silné a vážné slovo, smrtelně vážné, opravdové, náročné, ale proto krásné, jedinečné a neopakovatelné, jako Váš společný život, ale také jeho a Vaše dílo. Zde na toto místo jste také společně přinesli ke křtu svého prvorozeného syna Vojtěcha. Vždy s Vaší účastí a pomocí vznikaly nejen projekty, ale byly stavěny i sochy, „socha se staví!“. Je jich nespočetné množství.
Byl jsem při tvorbě soch „našich hochů“ na Libici. Svatých Vojtěcha a Radima, Jana Pavla II., bust našich královéhradeckých královen Elišky Rejčky a Elišky Pomořanské, jako i při velkém projektu Mistra Vladimíra Preclíka, křížové cesty na Kuksu. Příběh Ježíše Krista, příběh člověka, jeho utrpení a naděje.
Vojtěch, ano svatý Vojtěch stojí na počátku našich dějin, pevný, rozhodný a stojí, řekli bychom dnes, za svým přesvědčením. Mistře Vojtěchu, tisíc let po té mohu říct, díky za Váš pevný a rozhodný postoj, který vytesal obrysy Vašeho života a Vašeho díla. Kristus, druhý Adam, člověk par excelence vrací nám právě tento postoj, který první Adam, člověk svou zbabělou neschopností dodržet slovo, promarnil věčný život a svobodu. Falešná vidina blahobytu a moci mu zaslepila duchovní zrak. To je celé tajemství křížové cesty, „Příběhu utrpení a nadějí člověka“. V okamžiku po úmrtí Vladimíra Preclíka ujímá se tohoto úkolu Mistr Adamec. Co nám říká etymologie jeho jména? Ano, slyšíme dobře, Adam, Adamec, syn Adamův.
„Měl jsem rád tento svět, měl jsem rád vás všechny …“ Co bylo příčinou Ježíšovy cesty k nám? Zní mě v duši slova sekvence: „Recordare Jesu Pie, quod sum causa tuae viae.“ (Rozpomeň se, Pane Ježíši, že jsi kvůli mně přišel.)
Nikdy zesnulý Mistr Adamec nezapřel svůj selský hanácký původ. Rodný Hulín a Kroměříž, hanácké Athény. O tom svědčí jeho zemitý a robustní sloh, který však ví, co je něha. Nejen Madona s dítětem, ale i busta jeho maminky a manželky. Síla a pevnost není v jeho díle určena k ničení, ale ke stavění, či obraně. Ani víra není laciný dárek, který se kupuje na pouti, o tom svědčí Jakubův zápas s Andělem.
Škoda, už nebudu moci usednout s ním za stůl ve Štítě, abych mohl naslouchat a pak i debatovat o tom, co je podstatné. Co znamená „být“ a jak proti tomu je chudé „mít“. Chce se Vám plakat, mě také. Nezapomeňte, že jeho poslední velké dílo je Vzkříšení a do nebe odcházející druhý Adam, Kristus. Je něco krásnějšího než modrá velikonoční obloha při východu jarního slunce? To je nebe, to je krása a krása je Bůh. Vojtěch donesl svůj kříž a Velký pátek jeho pozemského života se promění v noc vzkříšení. Tak jako tam na Kuksu, v kolébce českého sochařství, k jehož odkazu se Mistr Adamec, český sochař vždy hlásil. Vedle katedrály, do nebe směřujících sepjatých lidských rukou, je jeho Zázrak Nanebevstoupení Krista, nového Adama.
Mons. Dominik Duka OP
