Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání ve Fuldě

Kázání ve Fuldě

V německé Fuldě sloužil mši 2. srpna 2015 pro Forum Deutscher Katholiken kardinál Dominik Duka.

10. srpna 2015
Kázání

Drazí přátelé, sestry a bratři v Kristu,

 

Společným slavením Eucharistie uzavíráme kongres, který se konal pod heslem „Radost z víry“.

 

Na přelomu prázdnin, měsíce července a srpna slavíme svátky světců, kteří se zapsali do dějin hlásání víry. Víru považovali vždy za rozhodující moment života, za její hlásání platili svým životem jako sv. Jakub Starší, apoštol Španělska a mučedník Jeruzalémské církve, svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, nebo sv. Dominik, zakladatel řádu dominikánů, sv. Alfons z Liguori, zakladatel redemptoristů, lidových misionářů. Vyjmenovanou řadu světců však zahajuje svým svátkem svatá Máří Magdalena, nazývána apoštolkou apoštolů, ale také apoštolkou Provence, či celé Francie. Měl jsem možnost v letošním roce poprvé zažít tyto oslavy v místech, kde tradice umísťuje její pobyt v masivu la Sainte - Baume, jako i slavnostní pouť v Saint Maximine, kde se nalézá její hrob. Týdenní pobyt mi dovolil zamýšlet se a meditovat nejenom nad životem této světice, ale hlouběji uvažovat o významu jejího kultu, který se dotýká nejpodstatnějších okamžiků naší víry. Žena nazývaná hříšnicí stává se světicí a jedinečnou hlasatelkou Evangelia. Víra se rodí z hlásání Evangelia. Evangelia, které je dobrou a šťastnou zvěstí. Hlasatelem může být pouze ten, který je svědkem a těmi prvními hlasateli, mezi kterými zaujímá své prvenství je ona, Máří Magdalena. Hlasatel je svědkem, a to očitým a bezprostředním, člověkem, který hovoří ze zkušenosti, která je ověřena jeho životem. Tato zkušenost a svědectví se zrodilo ze setkání. Není podstatný dotyk, jak tomu je v případě sv. Tomáše apoštola, ale ze slyšení Slova. Slova, které se stalo člověkem v Ježíši Kristu. To je ono jedinečné oslovení: Maria. Bůh nemluví jako davový řečník k seběhnutému množství individuí, ale oslovuje každého jménem. Dotýká se tedy jeho nejhlubšího nitra. Není to však slovo – zvuk, ale hebrejské dábar se stane v nitru člověka, v nitru Máří Magdaleny. To slovo proměňuje, staví na nohy, ze slabého, hříšného tvora činí herolda, hlasatele, svědka, který je proměněn. Uvědomme si onu scénu, kdy do večeřadla vtrhne v ranním rozbřesku Máří Magdalena: „Já ho viděla, je vzkříšen! Žije!“ … Temperament středomoří nám říká, že se zalykala radostí.

 

Drazí, říkáme, že víra je milost. Mnozí z nás si pod tímto slovem uvědomujeme ústupek, či omilostnění. Možná však, kdybychom hovořili s odsouzenci, kterým byla udělena milost, tak bychom něco věděli o radosti. Máří Magdalena se v historii jejího kultu stává postavou, ve které je obsaženo celé lidstvo, anebo každý člověk. Její příběh je příběh Písně Písní. „Za noci jsem hledala svého milého…“ Ten celý velký příběh lásky Boha k člověku vrcholí v poselství starozákonní Písně Písní. Proto synagoga ji četla a čte o Velikonocích. Žádný hřích neumlčí víru, proto Máří Magdalena, žena podle tradice, která umývá Kristu nohy vlastními slzami a utírá je do vlasů, žena s tváří, která nám říká, že Bůh miluje nekonečnou láskou každého člověka, hříšníka. „…jako muže a ženu jej stvořil“ říká kniha Geneze, kdy vypovídá o stvoření člověka. Umění, výtvarné umění je zdrojem, z kterého čerpá teologické poznání, jak zdůraznil zakladatel novodobé teologie Melchior Cano OP. Proč toto umění zobrazí Máří Magdalenu jakoby ve věku, kdy je možné si plně uvědomit biblickou výpověď o člověku a rovnosti pohlaví, muže a ženy před Bohem? Uchovávaná lebka a část skeletu vypovídají o krásné ženě z 1. století po Kristu středomořské rasy.

 

Co o této skutečnosti ví často současná teologie, která pouze hovoří o psychologickém rozměru víry, o slepém skoku do tmy, ale každý z mystiků ví, že víra, jako láska, jako i naděje, rostou z onoho skoku do hlubiny setkání, o kterém vypráví Janovo evangelium, kdy se Máří Magdalena setkává se svým milovaným Mistrem (Rabbuni). Již tento okamžik nám vypráví o tom, že víra není slepé přitakání, víra není přesvědčení, víra není fanatismus, ale víra se rodí z poznání, které je naplněno láskou. Setkání těchto dvou mohutností člověka jsou zdrojem nejvyšší radosti. Víra nejenom vyžaduje odvahu, ale víra také dává sílu a vytrvalost. Vzpomeňme na životopisy světců mučedníků. Myslím, že se mnohdy usmějeme, to jsou jen legendy. To je možná poezie. Ano, je to poezie, Píseň Písní patří mezi nejstarší svatební písně, je to poklad světové poezie a literatury, ale je to také skutečnost. Skutečnost, která překračuje naši lidskou slabost, sobectví, nedokonalost. Je to skutečnost, která nám dává křídla. Děkuji Bohu, že jsem se ve svém životě setkal s lidmi, o kterých mohu říci, že mne naučili brát legendy vážně, protože oni sami se stali legendou. Jako dominikán musím připomenout slova sv. Tomáše Akvinského z jeho pojednání O Boží moci. Při čtení věty: Fides perfectio intelectus (víra je zdokonalením intelektu) zasáhl mne přímo blesk. Není tzv. krize naší víry právě svědectvím o úpadku racionality jak v obecném, tak náboženském životě? Opravdu je možné hlásat víru jako souhrn mravních předpisů s výčtem trestů? Stačí hovořit o víře jako užitečné praxi? Nechybí nám svatá Máří Magdalena apoštolka apoštolů? Ve chvíli, kdy se apoštolové třásli, kdy se na vlnách nejistoty houpala lodička jejich života, nebyla to právě ona a její slova: „Žije! Vstal z mrtvých!“ Bez této radosti je naše víra mrtvá. Často podle toho vypadá i náš náboženský život, je to spíše pohřeb nežli svatba. Jeden z nejvýznačnějších novozákonních teologů Pierre Benoit OP říká, že tato pasáž o Marii Magdaleně a její setkání se Vzkříšeným patří k nejstarším částem nejen Janova Evangelia, ale Evangelia jako takového. Neznamená to také, že je to nejpodstatnější vyjádření radostné zvěsti, to je Evangelia?

 

+Dominik Kardinál Duka