Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání ve Staré Boleslavi

Kázání kardinála ve Staré Boleslavi

Kardinál Dominik Duka pronesl 28. září při Svatováclavské pouti kázání v čerstvě zrestaurované bazilice sv. Václava ve Staré Boleslavi.

28. září 2021
Kázání, Novinky

Letošní svatováclavská pouť se koná jakoby ve stínu svatoludmilského jubilea 1100. výročí mučednické smrti historicky první ženy, která vstoupila do historie jako vychovatelka a učitelka svého vnuka. Nebyla to snadná doba, můžeme uvažovat o jejich společném údělu. Rozhlédneme-li se po mapě jejich příběhu, pak jsme svědky velkých politických zvratů u sousedů na jihozápadě, kde se politická moc přelévá z bavorského Řezna do saského Magdeburgu. Jindřich Ptáčník není Oto II. Pro polabské Slovany je otázka jejich bytí spíše hádankou než světlou budoucností. Na severovýchodě nevládne Měško s Doubravkou, ale všude je napětí a nejistá budoucnost. Na východě nevládne sv. Štěpán s Gizelou a pod maďarským tlakem se hroutí Velká Morava. Najde se rádce?

 

Uplynula již tři desetiletí, kdy jsme radostně odzvonili klíči diktatuře s příslibem svobody a suverenity. V našich myslích probíhá asi podobný proces jako v úvahách sv. Ludmily. Při velehradském křtu s manželem Bořivojem po boku viděla vše podobně jako my v týdnu sv. Anežky, kdy k nám zněly věty václavského tria. Již dva se odebrali tam vzhůru. Ne, nebylo to marné, co jsme prožili. Bylo to krásné, mnohdy i dobrodružné. Nebylo snadné se vždy rozhodnout, ale našimi sousedy se stali ti, s kterými nás propojil sv. Vojtěch. Na západě i na východě byla podávána ruka. Ptáte se proč takto začínám poutní promluvu? Obnovená svatováclavská bazilika ve Staré Boleslavi nám může připomenout a připomíná ve svých základech konsekraci této svatyně biskupem Šebířem za účasti sv. opata Prokopa ale také i knížete Břetislava ve chvíli, kdy se domů vrátil sv. Vojtěch. K problematice jeho návratu může být ilustrací příběh svatovojtěšského sousoší v katedrále dneška.

 

Stojíme před novou situací. Máme se rozhodnout. Mluvím k Vám tak trochu jako současník pomyslné generace, která může tak jako sv. Ludmila vyprávět vnukům a vnučkám o tom, co se před třiceti lety odehrálo. Za dva týdny budeme stát svobodní před volebními urnami. Teprve ale poznáváme, co znamená svoboda. To není nevázaná volnost. Nemohu si dělat, co chci. Musím volit, ale má volba je tak zkomplikovaná. Mám možnost volit mezi dobrem a zlem? Anebo mezi větším a menším zlem? Nesoudím, kladu otázku. Voláme po změně, ale jaké - negace, nenávist, reklamní štěky? Ano, potřebujeme změnu smýšlení, aby člověk člověku byl přítelem a oporou! Svoboda až bolí odpovědností. Ano, stojí před námi rozhodnutí, jak dál. Změnili se naši sousedé, změnil se náš svět. Skončila tak trochu bezstarostná doba druhé Belle Époque. Dvakrát válka a dvakrát ona bezstarostná doba, kdy zaměňujeme svobodu za nevázanost.

 

Jsme zde na místě, kde meč rozhodl. Kde byla prolita nevinná krev Václavova. Krev toho, o jehož životě a rozhodnutí napsal své verše „náš pan konzul“ Paul Claudel. K miléniu jeho úmrtí napsala Růžena Jesenská tato slova: „Tys věděl, co vše na tvou zemi čeká, že nebude jí hodiny, dne bez příkoří, a statečnost tvá vtělila se v reka budoucí spásy, přízraku na bílém oři, jenž drahý přelud věrně s námi kráčí, korouhví svatou cestu k cíli značí, až vtělen v hrůzu, zdeptáš plémě dračí, svatý Václave! Je hříchů našich víc než v moři písku, my mnohou křivdu sami zavinili, ach, odpusť nám a zůstaň, zůstaň v blízku, i hrdinové mnozí mezi námi byli, i oběti i ctnosti, lásky příval, jak ty ses do našich snů vtěloval a díval, svatý Václave!“ (To nejsou verše z devětatřicátého roku, ale z roku 1929). Ohlédněme se zpátky do uplynulých třiceti let a spravedlivě ale i s moudrostí starších a starých si poctivě přiznejme, co vše dobrého se stalo, ale také uznejme, čemu jsme nezabránili. Svatý Václav není jen historie, ale také symbol. Symbol moudrosti, rozvážnosti, vzdělanosti a soucitu i ochoty pomoci. Ano, zanechal po sobě pověst spravedlivého, statečného a obětavého vládce, který ví, že vládnout znamená sloužit, nepohrdat druhým a hledat v druhém tvář toho, jehož kříž nosí na přilbici a na prsou medailon Madony s Ježíškem. Rok co rok nasloucháme slovům té Knihy knih, z které četl TGM a jeho syn Jan, jako i druhý prezident, který určitě rozuměl cestě sv. Václava. Naše doba nám vrátila modely zrození naší identity a to jak duchovní, kulturní, společenské i politické. Sv. Vojtěch nás včlenil do Evropy společenstvím Visegrádu a Vize 97, sv. Václav nás očistil od zrady a kolaborace s oběma totalitami a sv. Ludmila nám připomíná jak přichází člověk na svět a jak se formuje jeho lidská, duchovní i občanská identita. Nelze však nepřipomenout úlohu Desetiletí duchovní obnovy a její vliv na obnovu úcty k českým světcům. Nebylo by však Desetiletí bez Velehradu 1985, bez Bendovy eseje Jak dál po Velehradě, bez 31 bodů A. Navrátila, bez dopisu kardinála Tomáška ve svatoanežském týdnu 1989. Několikrát během třiceti let se stala Bible bestsellerem na základě prodaných výtisků ale nevypadá to, že bychom z Bible čerpali a vyvozovali důsledky svého jednání. Ještě podruhé připomenu rok 1929 s předmluvou T. G. Masaryka k svatováclavskému sborníku. Dovolím si však citovat slova ze závěru jeho života z Čapkových rozhovorů s TGM: „Politika je důležitá. Stát je důležitý, ale náboženství, církev, jsou důležitější.“ Dodávám, že slovo církev chápu v tom nejširším slova smyslu Ježíšových přátel a vyznavačů s připomenutím: Ježíš ne Cézar. A dodám: Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, Ježíšovo Zlaté pravidlo. A protože absolutní většina z Vás má Bibli doma, naleznete ho v Matoušově evangeliu 7,12.

Amen.