Drazí přátelé, sestry a bratři v Kristu,

je to má třetí návštěva ve slavném a starobylém městě Cáchách, jehož význam je neodmyslitelný od postavy muže, kterým je císař Karel Veliký, nazývaný Otcem Evropy. Přicházím ze země a prostředí, které jak vlivem nacionalismu, tak později marxisticko-komunistické ideologie potíralo a potlačovalo vše, co mělo spojitost s Karlem Velikým a jeho dílem. To se jistě dotýkalo i otázky evropského společenství, ke které bych se i rád vrátil. Víme však, že existuje i ona diskuse o pravoplatnosti svatosti tohoto panovníka. Vybírají se jednotlivé epizody z jeho života, které zcela jistě by nepodepsala dnešní Kongregace pro svatořečení. Nebudu tyto jednotlivé momenty připomínat. Je to jako historický film. Chce-li věrně popsat život Karla Velikého, tak i divák bude odcházet s jistými rozpaky. Možná, že řekne, byl to výborný triler, ale můžeme také říci, že nepochopil nic. Bude-li to film, který se snaží uchopit život a dílo, které vychází z hloubky víry tohoto muže, dítěte své doby, kdy dochází ke zrodu, možná porodu nové Evropy, bude velká diskuse, co je historická skutečnost a co je historická pravda. Skeptik možná namítne, tak co je pravda? Chtěl bych odpovědět známým výrokem: „Vox populi, vox Dei.“ Hlas lidu, hlas Boží. O světcích prvního tisíciletí rozhodovala tradice, paměť lidu, která se později stala součástí pamětí Boží obce a rovněž tak součástí díla, které vzešlo z vlády a činů Karla Velikého a nazýváme ho Corpus christianorum. Tato slova chápu jako úvod k mé homilii.

V Evangeliu čteme o světle, které se staví na svícen, aby osvětlovalo všechny, kteří vstupují do místnosti, a tak i my vstupujeme do prostoru našeho světadílu Evropy, kdy Karel Veliký staví na svícen toho, v jehož světle chce vládnout. Tímto světlem není nikdo jiný než Kristus Pantokrátor v nebeském Jeruzalémě, ke kterému vzhlíží korunovaný panovník z trůnu, který byl postaven z kamenů Svatého hrobu v Jeruzalémě. Na rozdíl od našeho chápání není to světlo, které přichází zvenčí do našeho těla, ale naše oko, jako lucerna osvítila prostor, v kterém spatřujeme ono velké světlo na svícnu. Máme-li pochopit tento obraz, pak se nám nabízí definice víry, která je světlem. Naopak nemocné oko činí naše tělo nemocným, v biblickém slova smyslu zůstne v zajetí zla a temna. To je doba Otce Evropy, Karla Velikého.

Není na tento úkol sám. Po jeho pravici stojí výjimečný a učený muž, který přichází z Anglie, jáhen Alkuin. Význam tohoto muže je těžko docenitelný. Vidím zde obdobu Karla IV. a prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Není to náhodou, že jsme začali úryvkem z  Ježíše Siracha, který je ódou na moudrost a vzdělanost, z které vyrůstá radost, jakou prožívá dítě v náručí matky a manžel v náručí manželky. Oktogon chrámu zde v Cáchách, kde slavíme dnešní liturgii a akademie, kterou vedl jáhen Alkuin, společné dílo těchto mužů nám nastiňuje budoucí základ křesťanské civilizace, kterou nazýváme západní, kterou porodila naše Evropa ve 13. století, ve století katedrál a univerzit. Toto vše bylo možné jen z pevného uchopení revidované Bible (vulgáty) Pavlem diákonem a plného respektu k antické vzdělanosti. Evropa klášterů je dílem sv. Benedikta a Iroskotů, jako byl opat Alkuin od sv. Martina z Tours. Myslím, že jsou geniální slova, která napsal Jacques Le Goff ve své knize Muži a ženy středověku. Měla by se stát Legendou aureou našich dnů a ideovým podkladem pro nutnou reformu Evropské unie. Podle jeho slov je křtem nové Evropy našich předků křest sv. Chlodvíka, krále Franků. A tato Evropa byla biřmována dílem Karla Velikého. Toto biřmování musíme plně chápat v teologické vizi jáhna Alkuina, kdy ruka kmotra spočívající na rameni biřmovance v okamžiku, kdy biskup dává biřmovanci políček, kmotr vstoupil svou pravou nohou na nohu biřmovance, aby v případě většího úderu neomdlel a nepadl k zemi. Alkuin nechápe křesťanský zápas v antickém smyslu, kde olej pomazání umožňuje uniknout v řeckořímském zápase protivníkovi z rukou. Křesťanský zápas ve Franské říši v nové Evropě je srozumitelný na pozadí obřadu přijímání bojovníka mezi muže, ochránce kmene. Není zde zapotřebí uvažovat spolu s ženami, kde je rovnoprávnost, protože křest i biřmování od počátku demonstrovaly rovnoprávnost mužů a žen, což bylo nutné v pohanské franské minulosti, jak o tom svědčí diskuse na jednom církevním regionálním sněmu na jihu Galie, kde muži namítali, že pouze muži byla vdechnuta duše. Byli to mniši a církevní hierarchie, kteří Vás, milé dámy, museli obhájit. Začteme-li se do Knihy knih, pak již na prvních stránkách se dočteme, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Nebylo tedy třeba čekat na 21. století. Konec konců, máme zde i autorku knihy o korunovaci císařů a císařoven, králů a královen. Na rozdíl od postavení současných prvních dam, kterým je při státních návštěvách připraven charitativně kulturní program. Znamená to, že politika nemá nic společného s kulturou a charitou? Nebo naopak? Chápeme význam odkazu a díla Otce Evropy? Tak jako biřmovanec musí pokračovat v rozvoji svého duchovního a mravního potenciálu, tak také ony kroky od Karla Velikého směřují do dalších staletí. Na ně naváže po Druhé světové válce i známý trojlístek Otců evropského společenství: Konrada Adenauera, Charlese de Gaulla a Alcide De Gasperiho. Čteme-li životopis Karla Velikého, pak víme, že to bylo období velkých zápasů uvnitř nekonsolidované Evropy, která se postupně proměňuje a christianizuje. Dílo Konstantina Velikého se ocitlo v troskách způsobených stěhováním etnik Hunů, Keltů, Germánů a Slovanů. Karolínská renesance vlastně dovršuje slova sv. Augustina, která pronesl v Hipponu obklíčeném Vandaly, kdy ostatní biskupové volají: Augustine, to je konec světa! Autor De civitate Dei odpoví: Bratři, tam pod hradbami se rodí nový svět. Vojenská tažení Karla Velikého, jako i pomoc při rekonquistě v jižní Francii a severním Španělsku, je pochopitelná v kontextu doby a je třeba se zříci veškerých anachronismů, s kterými operují ideologové, často i v hávu historiků.

O tomto panovníku platí slova apoštola Pavla, která zazněla ve 2. čtení dnešní slavnosti: „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ, než ten, který už je položen. A to je Ježíš Kristus…“(1Kor 3,10)

O vkladu Karla Velikého do historie našeho kontinentu vypovídá etymologie. Stal se prototypem panovníka, krále, jeho jméno označuje hodnost: česky král, polsky król, maďarsky király, turecky kral …

Hovoříme-li, že základem Evropy je Společenství železa a uhlí, pak se zaměňuje prostředek za cíl. Spor o tyto dvě strategické suroviny byl často důvodem k válce, ale cílem má být mír. Popírání duchovních kořenů Evropy, kterými je křesťanská víra, evropské hodnoty vyrůstající z Knihy knih, svědčí o mrtvolnosti fundamentalistické laicity a jejich neomarxistických pomahačů. Na závěr připomínám slova Charlese de Gaulla: „Pro mne dějiny Francie začínají Chlodvíkem, kterého si za krále zvolili Frankové, kteří Francii dali své jméno. Rozhodující je, že Chlodvík byl prvním králem, který se nechal pokřtít. Má země je křesťanskou zemí a já začínám počítat dějiny Franků od chvíle, kdy na trůn nastoupil křesťanský král, který nesl jméno Franků.“

Končím slovy, která jsme slyšeli z listu Korinťanům: „Zda někdo na tomto základu, staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo… Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.“ (1Kor 3,12 -13)

Kdo má uši k slyšení, slyš. Pokoj vám! Amen

Homilie J. Em. Dominika kardinála Duky OP 28. ledna 2018, Cáchy, slavnost sv. Karla Velikého.