Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání z Mariazell

Kázání z Mariazell

Dominik Duka sloužil při slavnosti Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna mši svatou v rakouském Mariazell. V kázání poukázal na duchovní blízkost církve v Rakousku a v Česku. Zdůraznil, že společné prvky vyrůstají nejen z minulosti v rakousko-uherské monarchii, ale také v úctě k Matce Boží z Mariazell

16. srpna 2013
Kázání

Mariazell

Pozdrav kardinála Dominika Duky OP, arcibiskupa pražského, při světelném průvodu 14.8.2013

 

Vážení přátelé,

 

rád bych poděkoval za pozvání, že mohu spolu s Vámi v našem, dovolím si říci, Mariazell prožít největší mariánský svátek v Roce víry. Ale též v roce našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Jsme na místě, kde slavíme tu, která uvěřila. Současně si dovolím říci v „našem“ Mariazell, neboť mi to připomíná pouť moravského markraběte Jindřicha Vladislava k Matce slovanských národů, jak mu doporučil ve snu sv. Václav (Mater gentium slavorum). Zde v Mariazell si připomínáme i dobu císaře Karla IV., kdy po setkání navštíví Naší paní maďarský král Ludvík Veliký a nazývá ji Magna hungarorum domina. V roce 1907, kdy jsme žili v jednom státě, povyšuje zdejší poutní svatyni sv. Pius X. na baziliku minor Magna mater Austriae. Dějiny Mariazell jsou dějiny jak mariánské zbožnosti celé střední Evropy tak také i naše společné dějiny. Ještě jednou děkuji za tuto příležitost být zde spolu s Vámi.

 

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, kterou slavíme zde v mariazellské bazilice v Roce víry, nás přivádí k tomu, abychom se hlouběji zamýšleli nad mariánskou zbožností, která je vlastní spiritualitě, kterou nazýváme pietas austriaca a je součástí jak české tak i moravské mariánské zbožnosti, která byla po staletí formována v srdci poutníků z naší vlasti, ale také i posilována cyrilometodějskou úctou k Matce Boží ochránkyni, která nalezla své místo ve Staré Boleslavi, kde uchováváme medailon nazývaný Palladium země české, které nalezlo velké místo v životě habsburské dynastie a myslím, že tímto způsobem prohloubilo jak mariánskou spiritualitu v Čechách tak v Rakousích.

 

Čtení z knihy Zjevení nám představuje Ženu oděnou sluncem, kdy je opravdu nutné si uvědomit vnitřní spojitost mezi Starým a Novým zákonem. Pro Knihu Zjevení sv. Jana je typické, že vlastně na rozdíl od evangelií a listů prakticky nikdy necituje slova Starého zákona, ale jak je vlastní apokalyptické literatuře, hromadí jeden starozákonní obraz či předobraz za druhým. Dcera siónská, dcera jeruzalémská, Izrael jako národ ale i jako země jsou feminina (slova v ženském rodě) a hrají tedy v symbolice Starého zákona ten důležitý moment ale i skutečnost lásky a starostlivosti Boha o vyvolený lid. Postava ženy však vystupuje na stránkách Starého zákona v ojedinělé a neopakovatelné úloze, kdy se žena, panna, mladá dívka, stává jako matka nadějí záchrany. Vzpomeňme na Genezi 3,14nn, na proroka Izajáše 7,12nn jako i na citaci v Matoušově evangeliu. Zcela jistě by bylo možné vyjmenovat celou škálu těchto předobrazů jako jsou zachránkyně Debora, Jáel, Judit, Ester etc. Měli jsme možnost spolu s kardinálem Schönbornem obdivovat jejich zobrazení v předsálí Sixtinské kaple během konkláve.

 

Dogma či pravda víry o Nanebevzetí Panny Marie je výrazným svědectvím, které navazuje na symboliku Božího lidu Izraele nejenom v případě zmíněného předobrazu, ale také blízkost Panny Marie vůči Bohu jejím mateřstvím, ale jak nám připomíná sv. Augustin, její víra navazuje na onen Boží zásah k postavám Božích svědků, jako byli Henoch či prorok Eliáš. Oba odcházejí na nebesa. Pro exegety i teology to je velmi nesnadný úkol pro vysvětlení těchto fenoménů.

 

Zcela jistě můžeme slyšet i námitky, že Písmo sv. nám nedává bezprostřední svědectví o této události naší víry. Mnozí by ji chtěli považovat za symbolickou či ji chtějí chápat jako metaforu. Prohlášení dogmatu papežem Piem XII. v roce 1950 nás však nenechává na omylu. Papež si byl vědom absence biblických citátů. Jasně připomíná, že nám chybí i svědectví z prvních dvou století křesťanské éry. Ukazuje však, že biskup Epifanius ví o  této události, předává o ní svědectví, které hovoří o pokladu víry ukrytém v liturgii a modlitbě církve. Svědčí o tom výrazy, které nehovoří o smrti Panny Marie, ale opisují její odchod z tohoto světa, který později ve výtvarném umění na východě i na Západě vypovídá o Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší do nebeské slávy a jak tvrdil velký papež bl. Jan Pavel II., neznamená to však, že by Panna Maria nepodstoupila smrt tak, jako ji podstoupil i její syn, Vykupitel Ježíš Kristus.

 

Odvolání se na zákon modlitby jako pramen víry a na víru církve, sensus fidelium, jistým způsobem je určitou výpovědí o církvi, o společenství Božího lidu, které není odsouzeno, jak se mnozí domnívají do zcela pasivní role, jak tomu bylo v obou totalitních systémech nacismu i komunismu. Byl to Graham Greene, který ve svém eseji Paradox křesťanství upozornil, že vyhlášení dogmatu nanebevzetí Panny Marie bylo povznesením pošlapané lidské důstojnosti v hrůzách 2. světové války, koncentračních táborů a šoa, ale také i varování pro nastupující komunistickou diktaturu  a zvůli korunovanou tisíci gulagů a perzekucí katolické církve v celé šíři jejího života. Myslím, že obě zmíněné skutečnosti nedoceňujeme. Velmi často chápeme události naší víry ale i dogmata jako určitou teorii, ne-li jako marxistickou nadstavbu. Chybí-li nám biblické citace, tedy slova, můžeme si uvědomit, že Bůh hovoří nejenom na stránkách Písma, ale v životě Božího lidu, v životě člověka, který je jeho obrazem, kdy biblické slovo dávar je v plném slova smyslu událostí.