Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání z polské Poznaně

Kázání z polské Poznaně

Zveřejňujeme kázání J.Em. Dominika kardinála Duky OP, papežského legáta pro slavnost 1050. výročí založení první diecéze v Polsku, v Poznani 23.6.2018.

Video
23. června 2018
Kázání

 

Ctihodný otče arcibiskupe, metropolito Poznaňský,
předsedo Konference biskupů Polska, dnešní nástupče biskupa Jordana,
zástupci státu, místní samosprávy, městských úřadů, poslanců,
arcibiskupští bratři, biskupové, kněží, řeholní sestry,
Poznaňané a Wielkopolané,
obyvatelé hradu Przemyslaw,

s radostí jsem přijal pověření Svatého otce, abych spolu s vámi oslavil jubileum Poznaňské diecéze, což znamená také oslavit počátky polského státu, který se rodí v lůně křesťanského kontinentu v souvislosti s přijetím křtu, který byl rozhodující pro začátek historické existence našich zemí. Můžeme si položit otázku, kdo byl misijní biskup Jordan, kterým se začínají tyto dějiny. Pomůže nám návrat do historie bez nostalgie, ale jako výzva i pro současnost. Vzhledem k tomu, že moc v říši, nazývané římskou říší, později německého národa, přechází do Magdeburgu, kde panovníci Otonské říše vytvářejí jak centrum moci, tak i středisko církevního duchovního života. Tak i postavení mohučského primase přebírá magdeburský arcibiskup, a to mne vede k přesvědčení, že biskup Jordan přichází do Polska právě v této době v doprovodu kněžna Doubravky. Úloha misijního biskupa byla v té době moderována nejenom církví, ale i státní mocí.

Co tedy znamenalo rozhodnutí vašich předků, zde na území Velkopolska, přijmout křest? (Křest knížete Měška, chotě laskavé kněžny Doubravky, jak připomněl ve svém listu papež František.) Není to jenom přijetí svátosti, ale bylo to i přijetí nové formy kultury a civilizace, říkáme křesťanské. Všimněme si, že v našich slovanských jazycích je slovo křesťan odvozeno od křtu. Naproti tomu v ostatních evropských jazycích se název křesťanů odvozuje od Krista (Christen či Christiani apod.), tedy ti, kteří přijali za svého Mesiáše, Pomazaného. Zde je zapotřebí si uvědomit, že slovo křest není odvozeno od termínu pro označení křtu jako ponoření do křestního pramene (baptisma, Taufe), ale naše slovo křest je odvozeno od slova kříž (Crux či Kreuz), to proto, že pro naše předky symbol církve i křesťanské civilizace je kříž. Kříž Konstantinova vítězství, kříž, který znamenal svobodu a rovnoprávnost spolu se spravedlností, jak to vyjadřuje Milánský edikt. Ve všech našich zemích po komunistické diktatuře muselo nastoupit ono urovnání. Bylo pro mne v jubilejním roce Milánského ediktu (2013) obrovským překvapením, že církev ve všech postkomunistických zemích, myslím, že i bez jasné souvislosti s Milánským ediktem, jednala stejně. Znamená to, že naše vztahy v rámci nových suverénních a demokratických států byly a jsou jedině možné v duchu svobody, spravedlnosti a rovnosti, bez kterých nemůže existovat demokracie.

Přijetí kříže vyjadřuje také ve své nejhlubší podstatě setkání Boha a člověka, či naopak člověka s Bohem. Toto jedinečné tajemství, říkám tajemství, ne tedy snadno pochopitelné, je vrcholem Božího zjevení v Ježíši Kristu, Synu Marie Panny, který je pravý Bůh, tzn., jak říká Kniha knih, Bible, Ten, který je. Rozepjatá náruč Ježíše Krista nám zjevuje, že Bůh, který je principem a zdrojem veškerého bytí, je také láskou. Láska tedy není jakýsi emotivní přídavek, či pouze jakýsi cit anebo určitě ne pouhý pud, vyjadřovaný chemií. Tak nám často až barbarsky nekulturně představuje lásku současný stav společnosti. Láska, vycházející z esenciální roviny Boží podstaty, není jen příčinou naší existence, ale je bezpodmínečnou podstatou našeho života. Paradox tohoto zjevení na šibenici kříže je drastický, Bůh nehovoří jen slovy, ale hovoří v událostech, hovoří v příběhu skutečnosti.

„Největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele.“, říká Ježíš svým učedníkům při uzavírání Nové smlouvy v jeruzalémském Večeřadle při slavení a ustanovení Eucharistie, kterou my nazýváme mší svatou. Je zde určitý etymologický posun v tomto našem termínu jako v případě křtu a kříže. Nazýváme Eucharistii na základě závěrečného vyslání Ite, missa est, ale rozumíme tomu dobře, k čemu jsme vysláni? Tedy jaké je poslání každého z nás, jaké je poslání člověka stvořeného k Božímu obrazu, Boží podobě? První stránky nám říkají, kdo je člověk: Jako muže a ženu stvořil Bůh člověka. Před Božím zrakem genderová ideologie nemá žádnou platnost, ale také ne pro nás jako lidi, protože lásce se učíme ještě dříve, než jsme spatřili svět, pod srdcem své matky. Nepřišli bychom ale na svět, kdyby nebylo otce, a zde je důvod, proč církev musí bránit důstojnost ženy i muže, proč musí bránit důstojnost a význam rodiny. Protože bez rodiny není ani rod, ani národ ale není ani život, proto náš kontinent je VÍRA v ŽIVOT! To je jasným důkazem, že současné ideologie, které popírají jedinečnost člověka jako muže a ženy, nejsou budoucností, ale zánikem.

Prvně se setkáváme s užíváním znamení svatého kříže v latinské Africe, v Alexandrii, v Egyptě, kde kříž, tento symbol zvaný anch, je ale symbolem ŽIVOTA, nikoliv šibenicí. Křesťané v Evropě se přihlásili ke kříži až po Konstantinovi, v Římské říši. Prvním logem křesťanů, jak víme, je znak ryby. Řecká písmena vypovídají: „Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel.“ Tato písmena dávají slovo ryba Ichthys. První zobrazení ukřižovaného Krista nacházíme na starověké bráně baziliky svaté Sabiny na Aventinu v Římě, kde vedle této baziliky se nalézal benediktínský klášter, ve kterém trávil určitá léta svého vyhnanství svatý Vojtěch. Určitě se s tímto zobrazením setkával. Není také jistě lhostejné, že první zobrazení oslaveného Krista na kříži nalézáme v bazilice svatého Klimenta, kde nalezl místo posledního odpočinku náš věrozvěst svatý Cyril. A proto kříž je naším znamením! Je to symbol, což je víc než logo, je to symbol lásky, svobody, života a spravedlnosti. Spravedlnosti, která i když byla v Kristu pošlapána, překonala všechny překážky, i smrt, v jeho Vzkříšení.

V prvním čtení z knihy Deuteronomium, tedy z knihy Mojžíšovy, které nám předává výpověď o Bohu v tom nejobecnějším výrazu, pojmu jsoucna („Já jsem Ten, který Jsem.“ Ex 3,15), jsme slyšeli slova o knize práva, zákona, tedy Tóry. Naše křesťanská civilizace není myslitelná bez Mojžíše, bez knih Starého zákona, které nám skrze Krista daroval Izrael, Boží vyvolený národ. A tak s Piem XI. (který působil na nunciatuře ve Varšavě, kdy se před sto lety začalo formovat svobodné a samostatné Polsko) si uvědomujeme, že křesťan nemůže být nikdy antisemitou, protože ví, jakým darem je Tóra, jakým darem je Desatero. Apoštol Pavel nám doplnil moc lásky, bez které nejenom křesťanská civilizace, ale humanita, tedy všeobecné lidství, nemůže existovat. Nikoliv závist a nenávist, nikoliv třídní boj, rasová nadřazenost, zbožštění státu. Všechny tyto ideologie zrozené v 19. století slavily triumf smrti, bezpráví, nelidství, do prachu pošlapali lidskou důstojnost a svobodu. Ale bylo to Polsko biskupa Jordana, svatého Vojtěcha, svatého Stanislawa, Polsko primase tisíciletí kardinála Stefana Wišinského a nezapomenutelného velkého papeže svatého Jana Pavla II., který vždy hájil kříž, pro kterého bylo zcela samozřejmé, že bez onoho tajemství Ježíše Krista, tajemství Boha i člověka není možné porozumět člověku dneška a jeho touze po svobodě, pravdě a spravedlnosti. Není možné připravit lidstvu šťastnou budoucnost. Přijetí křtu znamenalo v době biskupa Jordana, tak jak tomu bylo v církvi od počátku, kdy přijímali křest dospělí, přijmout všechny iniciační svátosti! Svátosti, kterými se stáváme křesťany: to je křest, biřmování a Eucharistie. Právě tyto tři svátosti a jejich přijetí v plném uvědomění a dispozici znamenají budoucnost církve nejen v Poznani, nejen v Polsku, nejen v zemích Višegrádu, ale v celé Evropě. To je jeden z velkých úkolů církve 21. století, vrátit těmto svátostem jejich místo, nejenom v životě jednotlivce, farnosti či diecéze, ale v rámci celé naší kultury a civilizace. Nazýváme ji křesťanskou, či západní, ale víme, že současná krize je především krizí základu naší kultury a civilizace, která je v podstatě univerzální, tedy katolická. Katolicita nespočívá v jakési slitině kompromisů a ústupků stavěných na rovině všechno je stejné, a tak je to vlastně jedno, ale naopak katolicita spočívá v hledání základů oněch fundamentů naší víry, která právě díky Stvořiteli se dotýká každého člověka, celého lidstva. Jsme na cestě k vytvoření skutečné kultury a civilizace, která bude univerzální. Všechny dosavadní civilizace, které přežily a obohacovaly i naši civilizaci od starověkého Egypta přes Mezopotámii, Řecko a Řím, měly vertikálu buď v podobě mastaby, menhiru, pyramidy, či kostelních věží. Naše doba však vyžaduje vnitřní vertikálu, která vyrůstá z lidského srdce, které vede dialog mezi vírou a rozumem – Fides et ratio. To je veliký odkaz pro 21. století, který nám předal papež Wojtyła, svatý Jan Pavel II.

Kéž tento odkaz, který jsme si připomněli zde, ve velkopolské Poznani, stane se naším úkolem a posláním. Amen.  

 

+Dominik kardinál Duka
Arcibiskup pražský

Polský překlad kázání