Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání z Sárospataku

Kázání z Sárospataku

Při jubileu sv. Alžběty Durynské 5. června 2017 (nar. 7.7.1207) kázal kardinál Duka o svaté Alžbětě, matce, mystičce a františkánské řeholnici.

20. června 2017
Kázání

Připomínáme si výročí narození jedné z nejvýznamnějších královských dcer dynastie Arpádovců, ale můžeme také říci, jedné z nejvýznamnějších a nejznámějších žen maďarského národa zde v Sárospataku. Pro tuto tradici upřednostňujeme její narození zde před možností narození v Pressburgu (Požoň). Mnohé z života sv. Alžběty nevíme a nedokážeme plně pochopit, ale to podstatné můžeme rekonstruovat ze znalostí doby a jsme schopni pochopit její jednání. Narodila se do století zrodu naší křesťanské civilizace, či jak se dnes v sekularizované společnosti říká, do zrodu naší západní civilizace, která je však reprezentována jak na západní, tak i jižní polokouli. Jsou to kontinenty zjednodušeně jak Evropa, tak Amerika i Austrálie. To, co oba pojmy spojuje, je výraz „naše“. Je to století katedrál a univerzit, století, které vytvořilo symbiózu Jeruzaléma, Athén a Říma. Tato tři jména v sobě vyjadřují víru, o které svědčí Kniha knih, Bible, antická filozofie a právní systém. Naše současná společnost se ale těmto třem základním pilířům nejen odcizuje, ale v řadě proklamací je odmítla. Avšak pouze v tomto „trianglu zmíněných měst“ je možné chápat naše dějiny a porozumět krizi, ve které se nalézáme. Naše chápání života se dnes bouří proti chladným kamenům katedrál a náročné Aristotelově dialektice. Proto je odmítána i víra a rozum a přirozené právo. Výsledkem je relativismus, morální krize a rozvrat školského vzdělávání. Jistě by tomu nebyl rád Jan Amos Komenský, který právě zde napsal svá pedagogická díla:  Orbis pictus a Schola ludus.

 

Žijeme v čase proměn a pozvolného vznikání nové civilizace oslněné převážně rozvojem techniky a přívalem informací, které nás zaplavují. Vyvolávají v nás desorientaci a rezignaci.

 

Co nám může přinést svatá Alžběta, ona mladá žena, ne-li dívka, která spoluvytvářela 13. století? Narodila se, jak předpokládáme zde v Sárospataku v roce 1207 králi Ondřeji II. Uherskému a jeho manželce Gertrudě Meránské. Je to doba vlády císaře Fridricha Barbarosy, kdy v Čechách vládl Přemysl Otakar I., otec sv. Anežky České a je to doba především IV. Lateránského koncilu. V roce 1221 se provdala Alžběta za Ludvíka IV., Durynského vévodu. V roce 1227 umírá její manžel na křížové výpravě, což byl i pro ni hluboký zásah do života, jak zaznamenala legenda: „Smrtí Ludvíka zemřel pro mě celý svět.“ Vyhnání a vydědění přivede Alžbětu k tomu, že zasvětí svůj život Bohu ve františkánské řeholi. Umírá roku 1231 ve 24 letech, za tři roky po té je prohlášena za svatou.

 

Hluboký duchovní rozměr její víry nás přivádí k poznání pravé lásky a humanity. Víra hledající rozum, nikoliv pouhé emoce a zážitky, tvoří budovu mravní stavby života společnosti její doby, které vděčíme za základní hodnotový systém, v kterém rozvážnost, mírnost, spravedlnost a statečnost jsou prozářeny a protkány vírou, nadějí a láskou a utvářejí charaktery konkrétních postav 13. století. Největší reformní koncil té doby, IV. Lateránský z roku 1215 není uskutečňován pomocí papírů a schůzí, ale právě takovými osobnostmi jakou byla sv. Alžběta. Teologové a světci, jejich díla jako byli sv. Albert Veliký, sv. Bonaventura, sv. Tomáš Aquinský, či sv. Duns Scotus, muži univerzity a katedrály, kteří sjednocují poznání rozumu s láskou srdce, vystavěli obdivuhodný systém, v kterém se rodí věda, která nepohrdá mravností a dokáže s obdivem sledovat Boží stopu v celém stvoření a respektovat ji. Vytvořili stavbu ducha, která se vyrovnává s minulostí a překračuje jejich přítomnost. Dodnes obdivujeme katedrály, jako i intelektuální odkaz univerzitních institucí.

 

Svatá Alžběta patří k plejádě žen, které spoluvytvářely tuto dobu, mystičky a učitelky duchovního života, posluchačky univerzitních mistrů v klášteře v Helftě: sv. Mechtilda, sv. Gertruda, sv. Mechtilda druhá svým duchovním vlivem ovládly spiritualitu společnosti. Jejich dílo oslnilo nejen českého myslitele Tomáše Štítného, současníka Karla IV., ale i filozofku 20. století Edith Steinovou (sv. Terezii Benediktu). Vedle těchto rozjímavých řeholnic je zde jakoby růženec, či litanie žen vycházejících z Arpádovské dynastie. Sv. Alžběta je svým ohlasem, ale i svatořečením všechny předběhla. Pokusme se vyjmenovat tuto řadu: sv. Hedvika Slezská (teta), sv. Anežka Česká (sestřenice), sv. Markéta Uherská (neteř), sv. Kinga Polská (neteř), sv. Alžběta Uherská (praneteř, nemýlil jsem se, jedná se o dceru Ondřeje III.). O čem vypovídá osud těchto žen? Žena ve středověku, to znamená žena této naší civilizace, usilovala o vzdělání a životní moudrost. Péče o rodinu ji neizolovala od společnosti a od úsilí o její kultivaci. Nejedná se jen o sociální, či charitativní péči, ale často i o řízení země ve chvíli, kdy to bylo nutné. To je také smysl činnosti sv. Alžběty. Neopouští své děti pro „rozmar“ řeholního života, ale jako vdova zbavená všeho jim opatřuje nejen životní zajištění, ale i vzdělání. Můžeme říci, že byla inspirací pro své současnice i budoucí generace žen, což potvrzuje existence kongregace sester Alžbětinek.

 

Kladu si otázku, neměli bychom za touto litanií hledat sv. krále Štěpána, z jehož duchovního i politického díla tyto ženy vyrostly? Nemohu nepřipomenout sv. Vojtěcha pražského biskupa a misionáře, mého předchůdce. Byl to on, který se účastní porad s císařem Otou III. a papežem Silvestrem II. Tento triumvirát položil nejen základy mapy Evropy II. tisíciletí, ale také přijal do Evropy zvané Corpus christianorum tři duchovní a politická centra: Hnězdno, Estergom a Prahu. Tři království, tři arcibiskupství, tři sídla primasů založily tak model kooperace mezi světem ducha a technikou vládnutí. Oba tyto světy, či nástroje mají sloužit člověku. Vzpomeňme na odkaz svatého Štěpána svému synu, který čteme v breviáři o jeho svátku.

 

Antemurale christianorum není jen obranná zeď před vnějším nepřítelem, ale i pevné společenství, ve kterém se uplatňoval a musí uplatňovat svazek PRAVDY a LÁSKY. To nám nutně připomíná sv. Jan Pavel II. v jeho encyklikách. Připomínáme si tak muže, kterému vděčíme za osvobození z pout komunistické diktatury. To nás všechny zavazuje, abychom vždy bránili svobodu, ve které je nám dán prostor žít v pravdě a lásce. K tomu nás zavazuje i odkaz velkých duchovních autorit 20. století, kterými byli primasové našich zemí, kardinálové: József Mindszenty, Stefan Wyszyński, Josef Beran, či Aloysius Stepinac. Vyšehrad, který je symbolem vyrostlým ze století svaté Alžběty, není jen politickým symbolem, ale také duchovním úkolem, který nás spojuje. Nejsme jen chudí příchozí do společenství evropských národů, ale Evropu jsme spoluvytvářeli, ale také bránili. Hlas maďarské revoluce z roku 1956, zápasu o politickou a náboženskou svobodu, jako i suverenitu vlastní země musí být v Evropě respektován, jak řekl bývalý ministr zahraničí kníže Schwarzenberg. To platí především dnes, kdy pociťujeme ohrožení naší svobody nejenom vnějším nebezpečím, ale především potlačováním solidarity a subsidiarity uvnitř společenství, což jsou principy vyrostlé z naší západní křesťanské civilizace a kultury a bez kterých nelze pokračovat v budoucnosti našeho kontinentu a našich národů.

 

Kéž přímluva svaté Alžběty a celé „arpádovské litanie“, jako i zmíněných světců, chrání maďarský národ a celé naše evropské společenství námi budované a hájené. Díky! Neboť nelze upřít trvalý a výjimečný podíl maďarského státu v celé historii Evropy II. tisíciletí!                                                                        

Amen.

+Dominik kardinál Duka