Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání ze mše svaté ke cti Jana Pavla II.

Kázání ze mše svaté ke cti Jana Pavla II.

 

V úterý 16. října sloužil kardinál Dominik Duka mši svatou u příležitosti výročí zvolení papeže Jana Pavla II. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

17. října 2018
Kázání

 

Je to 40 let od chvíle, kdy byl nástupcem sv. Petra, tedy papežem, zvolen Karol Wojtyla. Nám starším či starým zcela jistě vyplyne určitá vzpomínka, a protože žijeme v době vizuálních médií, řekl bych, mžikový obrázek, tedy momentka. Tak nazýval tyto první fotografické záběry moravský kněz a spisovatel Kosmas. V mém dětství oblíbený spisovatel. Toto přirovnání mi vytanulo, když jsem po kanonizaci papeže Pavla VI. přemýšlel o dnešním večeru. Nejprve to byla lodžie Svatopetrské baziliky a pak skutečně drobná postava Jana Pavla II. Do éteru se nesla slova: „Habemus Papam, Carol cardinale Wojtyla.“ Nejprve údiv, pro mnohé šok. Kdo to je? Odkud je? Pak potlesk a první slova, která lze opsat větou proroka Izaiáše: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zvěst.“ Nechme si projít v paměti slova prvního čtení. „ … Nebojte se! … “ Kolikrát zazněla tato slova? Nebál se zvednout hlas a hájit práva utlačených. Jeho slova, jeho odvaha nejenom vzbudila nadšení a ovace, ale přímo elektrizovala a stavěla na nohy. „Bůh Tvůj kraluje! Slyš!“ Kdo řekl ta slova? Izaiáš? Mně se zdá, že to jsou slova papeže Wojtyly. Podívejme se na mapu střední a východní Evropy. Lidé se přestávají bát. A odpusťte mi, nebojí se utlačovaná dělnická třída a deptaní rolníci v jeho rodném Polsku. Zvedá se Pobaltí, ale víme, že mnohem dříve, než trabanty zaplavili Prahu, přichází ke slovu moc bezmocných. Třikrát vstoupil do této katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha papež tisíciletí. Co řekl? „Václav, hlavní patron Čech (a také první patron katedrály v Krakowě, kde jsem na jeho svátek 28. září obdržel biskupské svěcení), všechna vláda v Čechách bude vždy poměřována podle jeho příkladu – vladaře spojujícího statečnost s vlídností, moudrost a vzdělanost s upřímnou a hlubokou vírou. Ludmila, žena statečná, obraz matek a babiček… A Vojtěch: první Čech na Pražském biskupském stolci, první Čech opravdu evropského významu.“ Ne, nemohu dál pokračovat, to je ona druhá momentka, to již dávno zazněl zvon na Wawelu, který oznámil rodnému Polsku, že nástupce sv. Vojtěcha (který byl též biskupem Krakowa na počátku polských dějin) je „slovanský papež“. Slova Julia Slowackeho pronesená 100 let před zvolením Jana Pavla II. se naplnila. Kolikrát zazněla slova „slovanský papež“ z úst Jana Pavla II., kolikrát se dovolával práv, ale i respektu vůči střední, ale i východní Evropě? Nejenom vůči hegemonii Moskvy, ale také pohrdání ze stran západních států.

Ale co ty trabanty? Po návštěvě prezidenta Reagana a hodinovém rozhovoru s Janem Pavlem II. následuje návštěva západního Berlína. U Braniborské brány slyšíme slova Ronalda Reagana: „Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď!“… Myslím, že je třeba připomenout, že při první návštěvě Polska, kterou prezident Reagan sledoval na televizní obrazovce a viděl papeže Jana Pavla II., jak pokleká a líbá rodnou zem, nezvládl své emoce a rozplakal se. To nebyla ideologie, to nebyl hněv a pomsta. To láska k rodné zemi, k jejímu jazyku, kultuře, ale i utrpení stalo se motorem, aby lidé jako Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a Helmut Kohl, spojili síly k rozbití impéria zla. A tak pravda a láska zvítězily nad zlem, nenávistí a lží.

A tak se dostávám k třetí momentce, kterou na televizní obrazovce, věřím, spatřil každý divák ČSSR a slyšel slova: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: do země zdevastované ideologií nenávisti přijíždí posel lásky, do země zdevastované vládou nevzdělanců přijíždí živoucí symbol vzdělanosti: do země donedávna ničené ideou konfrontace a rozdělení světa přijíždí posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a laskavého porozumění, zvěstovatel bratrské jednoty v různosti. Po dlouhá desetiletí byl v naší vlasti vyháněn duch. Mám tu čest být svědkem okamžiku, kdy její půdu líbá apoštol duchovnosti. Vaše Svatosti, vítám Vás v Československu.“ Václav Havel, sobota 1. dubna 1990.

Dovolte, abych Vás poprosil – zavřete oči, a prosím, odpovězte mi na otázku – do jaké země by vstoupil zesnulý papež sv. Jan Pavel II., který byl zvolen do svého úřadu před čtyřiceti lety? Slyšeli jsme zpěv, evangelium: „Já jsem dobrý pastýř,“ praví Pán. „Znám svoje ovce a moje ovce znají mne.“ Nezní Vám melodie Dvořákových Biblických písní? Není mnoho důvodů, abychom se zastyděli po oněch třiceti letech, kdy poprvé vstoupil na půdu naší vlasti slovanský papež Karol Wojtyla, který neváhal poklonit se mučedníkovi kardinálu Trochtovi při pohřbu v Litoměřicích na jaře 1974, v době nejhlubší normalizace, ale i beznaděje? A proto končím prosbou, ale i vyznáním z Janova evangelia: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že Tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ To jsou slova apoštola Petra a slova Kristova. A tak s plnou důvěrou Vás v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha všechny ujišťuji: tak jako sv. Václav je věčným panovníkem této země, tak sv. Jan Pavel II. je věčným papežem Slovanů, ale také čeledi sv. Václava a stádce Vojtěchova.

S pokornou odvahou říkám Amen.

 

Homilie J. Em. Dominika kardinála Duky OP při mši svaté ke cti Jana Pavla II. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha 16. října 2018.