Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Kázání ze mše za oběti heydrichiády

20. října 2019
Kázání

 

Vážení přátelé, sestry a bratři,

chtěl bych poděkovat za to, že můžeme tímto způsobem vzpomenout těch, na které se zapomínalo a, přiznejme si, zapomíná, a mnozí se domnívají, že je to opravdu dobře.

Naše bohoslužba začala otevřením Knihy knih, Bible, a může se nám zdát: co vlastně Bible může říci k událostem před sedmasedmdesáti lety? Či co může říct nám, lidem jedenadvacátého století? Neboť Makabejští povstali proti okupaci, znásilňování a vlastně vykrádání jejich celoživotní tradice, kterou byla a je mojžíšská víra ve Stvořitele, který dává smysl lidskému životu, který dává smysl životu v rodině, rodu
a národu, v celé společnosti. Protože každý člověk se rodí. A jsou to pro něho ne docela snadné chvíle, protože první statečnost jsme museli právě prokázat, když jsme se prvně mohli nadechnout. Byli jsme na to sami. I oni, když šli na popravu, šel každý z nich sám za sebe. A možná, že v jeho nitru se ozývala ta slova, která jsme slyšeli z Markova Evangelia: „Eloi, Eloi, lema, sabachthani?“ Jsem sám, jsem opuštěn.

Mohli si klást mnoho otázek, jako si je klademe my. Nemůžeme si idealizovat život v zemi dnes, ale také si ho nebudeme idealizovat v době protektorátu, ani ne v době první republiky. Vždycky bylo zapotřebí vědět, kde je moje místo, také ale vědět, že tím hlavním motorem mého života, který brali Makabejským okupanti – Tóru, Zákon ­– to je životní norma, to je životní inspirace:

Miluj Boha nade všechno, z celé duše, z celého srdce, a pak, kněží dodali, a bližního svého jako sebe samého.

Ten, který na Kříži vyslovil ona slova, ten při Jeho poslední velikonoční večeři řekl: stačí jenom jeden Zákon: mějte se rádi tak, jako jsem měl rád já vás. A na otázku co je láska, odpověděl – a tomu právě těch 294 obětí rozumělo – nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele, za svoji rodinu, za své sousedy, za své spoluobčany.

Měsíc kislev je devátý měsíc v biblickém roce. Je zde určitá blízkost k onomu říjnu. Rovněž tak je zapotřebí si uvědomit, že pravě v této situaci, kdy povstávají (v čele vlastně je starý kněz Matatiáš a jeho rodina) v Chrámu postavili modlu. Jakou modlu? Modlu, která měla symbolizovat, že existence tohoto národa, izraelského národa, je zpečetěna. Dál nebude! Nebudete-li mít Tóru, Zákon, nebudete-li mít svůj Chrám, nebudete národem! Nebudete mít nic.

Ty, kterých vzpomínáme, si uvědomili, že stojí proti modle. Modle ideologie, která postavila do čela stát jako božstvo, které může cokoliv, proti komukoliv. Víme, že právě tyto ideologie, které takto staví stát jako božství, jsou těmi největšími nepřáteli všech hodnot, na kterých stojí lidský život. To neznamená, že musíme být anarchisti. Stát nemůže být
a nesmí být organizovaným násilím. Stát je ten, který musí respektovat každého, jeho důstojnost, jeho svobodu, a musí zasahovat jenom tam, kde je tato svoboda ohrožována, kde je lidská důstojnost ponižována. Proto může přerozdělovávat daně, ale nemůže si z daní udělat jediný příjem své existence, aby stále narůstal a bobtnal tak, jako ta modla v jeruzalémském Chrámě. To byl zápas těch, kteří jasně řekli: „Musíme vstát a musíme pozvednut zbraň!“

Když přicházíte do katedrály, tak v první postranní kapli odpočívá reemigrant kardinál Beran. V té druhé je památník padlých letců R.A.F.
A víme, že právě členové Royal Air Force obou národů, českého
i slovenského, Češi, Moravané i Slováci, společně se postavili s lidmi, kteří nenosili uniformy, ani neměli vojenský výcvik. Mnozí nedokončili ani základní školu, aby se této velké bitvy zúčastnili. Proto také jim patří vzpomínka. A protože letos je to devět mší po sobě a příští rok to desáté výročí přijde v roce pětasedmdesátého výročí ukončení druhé světové války. A proto musíme udělat něco pro to, aby právě těchto 294 svící bylo zde přítomno jako pamětní tabule, tak jako zde mají svojí připomínku účastníci prvního odboje, druhého odboje, třetího odboje, tak jako zde má svoji připomínku 17. listopad v této katedrále, protože ona se stala kamennou historií a přitom není z kamene. Ona má srdce. Ona opravdu vždycky tato katedrála milovala ty, kteří milovali svoji zem, svůj národ, kteří chápali, že láska k člověku, k druhému, starost o druhého, pomoc druhému, je ten nejvyšší zákon, který dělá z člověka korunu tvorstva.

A tak díky, že můžeme tímto způsobem si připomenout a poděkovat Bohu, poděkovat těm dvěstědevadesátičtyřem, ale to znamená také poděkovat všem dalším, protože byly to tisíce. Nechceme zapomenout a nemůžeme zapomenout ani na toho nejneznámnějšího a nejposlednějšího, který dokázal pomoci, a tak dokázal také i svoji lásku k zemi, k domovu, ale především tím také, jak Ježíš říká, dokázal lásku k Němu a k Bohu, neboť cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.

Mně, Božímu Synu z Nazareta.

Amen.

+Dominik kardinál Duka