"Nežijeme v jednoduché společnosti. Možná jste zachytili, že víc jak polovina dětí se rodí mimo rodinu. A tak mi dovolte z tohoto místa vás poprosit. Opravdu pozvěte, poproste všechny ve vašich farnostech. Přijďte i vy, až zde budeme tu Velikonoční sobotu sloužit mši svatou za rodiny. Za rodiny, jejichž úsilí je prakticky denně šlapáno - na nejvyšších místech, kde se tvoří zákony. Stále se ozývají tyto hlasy.
Proti veškeré logice chceme postavit na piedestal hledání rozkoše a sobeckosti a nevšimneme si jedné skutečnosti: Kde se naučím vyslovit ono oslovení Boha "Otče náš"? Tam, kde mám tátu. Kde se naučím mariánské zbožnosti? Jenom tam, kde vím, co to znamená říct mámo, maminko. [...] Chceme nechat, aby člověk, stvořený jako muž a žena, jako otec a matka, se ztratil z povrchu země? Nebude-li rodina, nebude církev.
Jestliže se obáváme, někteří až přespříliš, co se děje v současném světě - důvodů k obavám je dost -, tak to největší nebezpečí není ani v New Yorku, ani v Paříži, ani v Bruselu, ani v našem metru, ani v tomto prostoru, ale je právě v tom, že pácháme největší sebevražedný atentát jako společnost, kdy vlastně neuznáváme rodinu, neuznáváme otce a matku. Pak nemůžeme hlásat, že Ten, který je, je naším Otcem. Že Ten, který je, jak napsal prorok Izaiáš: "I kdyby na tebe vlastní matka zapomněla, já na tebe nezapomenu." Pak se Bible stane knihou němou. Pak se stane němou celá naše kultura a naše civilizace.
Jistěže je to metafora. Každé přirovnání kulhá. Ale tento atentát je vražednější, než ty nálože, které hledají pyrotechnici na letištích a v metru."
(jne)
