Blahoslavený Jakub Kern nám připomíná osud české církve v naší zemi od první zmínky, kdy markomanská královna Fritigilda píše sv. Ambroži o instrukci ke křtu dospělých. Přítomnost stop křesťanství je v Čechách již v dobách před cyrilometodějských. Tyto stopy nacházíme jak v keltské tak gv germánské minulosti a spolu s nimi můžeme sledovat přítomnost byzantských kupců, jak o tom svědčí pyxida s vyobrazením sv. apoštola Pavla z 5. století. Nad vše zřejmější je křest 14 českých lechů v Řezně v r. 845. Naše země se stala křižovatkou, tedy i setkáním východního i západního ritu v době jednotné církve. Rozhodnutím knížete sv. Václava se naše vlast definitivně vydává do západního světa. Dějiny naší kultury jsou dějinami západního křesťanství, chcete-li západní klerikální Evropy, a v tomto duchu probíhá christianizace se všemi peripetiemi, které jsou typické pro střední Evropu. Husitství, protestantismus, barokní reforma, osvícenství, i modernismus se vepsaly do života církve i jejího kléru. Věrnost Božímu slovu, inkulturace a nacionalismus jako výhonek národního sebevědomí patří k životu českých kněží. V prostoru, který byl utvářen de facto třemi etniky: českým, německým, židovským, to vše platilo až do nešťastné druhé světové války. To jsou problémy, s kterými se setkáváme dnes, které jsou ohlasem minulosti i současnosti.
Blahoslavený Jakub Kern žil svůj život kněze v rakousko-uherské monarchii na přelomu 19. a 20. století, v období, kdy se zdálo, že tradiční podoba církve patří minulosti a národní svébytnost posílená modernou, které přes mnohé významné podněty chyběla pokora moudrých a rozvaha zkušených, a tak způsobila tragický třesk v české katolické církvi. Enormní rozvoj kněžských povolání v druhé polovině 19. století znamenal také neadekvátní přípravu téměř dvou kněžských generací a způsobil jistou intelektuální nevyváženost. Především to bylo v teologické oblasti, ale také v sociální nerovnosti kněžských tříd. Téměř jedna čtvrtina obyvatel české národnosti v Čechách a 10 procent na Moravě se oddělila od římskokatolické církve a vytvořila národní církev s nevyváženou, můžeme říci vágní, teologickou základnou. Více jak 10 procent kněží přešlo do této církve a značná část opustila své povolání. Došlo k jevu, který známe v mnoha zemích v rámci pokoncilního vývoje v druhé polovině 20. století. Takovéto nebezpečí hrozí vždy tam, kde chybí duchovní opravdovost, pokora a opravdové zakotvení v moudrosti církve, které vyrůstá z Božího slova interpretovaného životní moudrostí, metafyzickými a etickými principy, které vyrůstají z dědictví naši historie a kultury. Životní oběť blahoslaveného kněze Jakuba Kerna byla výzvou pro církve v Čechách, především pro kněze, ale také pro mnoho řeholních spolubratrů po první světové válce, kdy rozpad monarchie přispěl ke zmíněným jevům. Životní oběť Jakuba Kerna může být ale také výzvou pro církev v dnešním Rakousku. Modleme se tedy, aby přímluvy blahoslaveného Jakuba Kerna provázely církev v Čechách i v Rakousku. Eucharistie a mariánská úcta tyto květy premonstrátské spirituality, na kterých vystavěl svůj duchovní život, jsou stejně důležité včera jako dnes. Amen.
Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský
